Medvídek Míša
Jak to táta včera řek?
Narodil se medvídek.
Že měl kožich, neznal zimu,
medvěd Míša říkali mu.
Jídla, pití měl vždy dost,
a jak jed, tak také rost.
Rostl, rostl, každý den,
když byl větší, chodil ven,
po lese si s mámou hrával,
pampelišky rozfoukával,
přes bláto a mokrý mech
nosila ho na zádech.
Za chviličku Míša již
poznal v lese každou skrýš.
Věděl, kde se schová křeček,
kde má domek mraveneček,
kudy včelky lítají
po lese a po kraji.
Jednou, když si Míša hrál,
táta s mámou zašli dál.
„Seď tu, Míšo, “ máma říká,
„já jdu s tátou do lesíka
sehnat něco k jídlu, víš?
Seď tu nebo zabloudíš!“
Ale Míša za chvíli
začal honit motýly.
„Otakárku, otakárku,
zapřáhnu tě do kočárku,
a ty, šídlo, půjdeš s ním.
Leť si! Že tě nechytím?“
Běhá co mu stačí dech,
honí šídla po stromech,
mezi stromky, mezi stvoly,
běhá, až ho nohy bolí,
pořád běhá, žádný cíl.
A tak Míša zabloudil.
Bloudí, bloudí tam a sem,
mraky letí nad lesem.
„Kde jsi, nebe?“ „Kde bych bylo?“
bác - a v lese uhodilo.
Chudák Míša, ten se lek.
Hop – a skočil na stromek.
Přešla bouřka po horách,
Míša pláče, že má strach.
Na kožich mu prší z nebe,
očka pálí, nožka zebe,
už aby byl doma zas.
Přešla bouřka, přešel čas.
A tak máma druhý den
našla Míšu pod stromem.
Z kožichu mu voda teče,
Slíbil, že už neuteče.
Neutek a měl ji rád,
a vždycky ji poslouchal.
|