Dary skřítků
Jeden krejčí a jeden zlatník spolu vandrovali od města k městu. Krejčí byl skromný mládenec. Jediné, co s sebou nosil pro radost, byla jeho flétna, na tu si hrával, když měl pokdy. Zlatník byl proti němu mnohem smělejší a také lépe oblečený, na vestě se mu blýskaly stříbrné knoflíky, které si sám udělal, ale co
platno, byl hrbatý. S ostýchavým krejčím se k sobě dobře hodili.
Jednou večer, když slunko zapadlo za hory a na východě se ukázal měsíc, uslyšeli oba pocestní vzdálenou hudbu, a ta byla čím dál zřetelnější. Zněla sice neobvykle, ale tak lahodně, že zapomněli na všecku únavu a bystře kráčeli dál. Když už stál měsíc hezky vysoko, došli k pahorku a viděli, že se na něm hemží samí drobní mužíčkové a ženušky. Všichni se drželi za ruce, vesele vířili v tanečním kole a k tomu si líbezně zpívali, to byla ta hudba, kterou oba tovaryši cestou slyšeli. Uprostřed seděl staroch o něco větší než ostatní skřítkové a šedivé vousy mu splývaly až po pás.
Pocestní se udiveně zastavili, nejdřív se jen dívali, ale potom krejčí neodolal, vytáhl flétnu a začal ten rozkošný zpěv doprovázet, kdežto zlatník se pustil do tance a točil se a skákal jen což. Když krejčímu docházel dech a on přestal hrát, zastavil se i udýchaný zlatník a oba se chtěli zas dívat, Staroch uprostřed jim však pokynul, aby šli k němu do kruhu, a drobní tanečníci se před nimi ochotně rozestoupili.
Zlatník směle šel. Krejčí se nejdříve trochu ostýchal, ale když viděl, jak jsou skřítkové pořád veselí, schoval flétnu a šel taky. Kruh se za nimi hned zase uzavřel a skřítkové zpívali a tančili dál, jen ještě bujněji. Jenže staroch vzal široký nůž, který mu visel u pasu, začal ho brousit, a když ho měl dost ostrý, ohlédl se po cizincích.
Úzkost jim sevřela srdce, ale než se mohli vzpamatovat, staroch popadl zlatníka a bleskurychle mu oholil vlasy i vousy a ještě ho třikrát pleskl po hrbatých zádech. Hned došlo i na krejčího: šmik, šmik, a byl také dohola. Ale všechen strach z nich spadl, když stařec po vykonané práci oběma přátelsky poklepal na rameno, jako by chtěl říci: Dobře jste udělali, že jste se nevzpírali a všechno to ochotně strpěli, Potom ukázal prstem na hromadu uhlí, která ležela stranou, a naznačil jim, aby si ho nabrali plné kapsy. Oba uposlechli, ačkoli nevěděli, k čemu by mohli uhlí upotřebit, a potom šli dál, museli ještě hledat nocleh. Když sestoupili do údolí, odbíjel právě zvon v nedalekém klášteře půlnoc: mžikem zpěv umlkl, všechno zmizelo a pahorek ve svitu měsíce osaměl.
Oba pocestní šťastně nalezli řemeslnickou noclehárnu; protože přišli poslední, bylo ve společné světnici už plno a hospodář jim otevřel maličkou komůrku, kde stály jen dvě pryčny. Ulehli na slámu, přikryli se každý svým kabátem, ale byli tak zemdlení, že zapomněli vybrat napřed uhlí z kapes.
Ráno se probudili dřív než jindy, protože je po těle něco tlačilo a tížilo. Sáhli do kapes a sotva věřili svým očím: neměli už plné kapsy uhlí, ale ryzího zlata. A když se na sebe podívali, zvolali:
„Vždyť Ty máš hlavu zas v pořádku!“ Opravdu, vousy a vlasy jim ve spaní narostly, a pěknější než dřív, husté a kadeřavé. Zlatník vytáhl zrcátko, pohlédl do něho, začal se ohmatávat a radostí padl krejčímu okolo krku: hrb mu ze zad zmizel.
Tak se z nich přes noc stali bohatí lidé a ze zlatníka nadto i pěkný rovný mládenec. I zlata měl teď mnohem víc než krejčí, protože byl chamtivý a uhlí si do kapes napěchoval, co mohl. A ještě mu toho štěstí bylo málo. Když od oka spočítal své bohatství, řekl krejčímu:
„Kamaráde, taková příležitost se nám podruhé už nenaskytne. Zůstaneme tu do zítřka, večer znovu zajdeme ke skřítkům na kopec a přineseme si ještě víc.“
„Nikam nepůjdu,“ odpověděl krejčí, „mám dost a jsem spokojen. Teď se udělám pro sebe jako mistr, vezmu si svou znejmilejší, která na mne čeká, a bude ze mne šťastný člověk.“ Domlouval zlatníkovi, aby tam znova nechodil a byl vděčný za vzácné dary, které už dostal. „Nezapomeň,“ dodal, „skřítkové obdarují jen toho, kdo k nim zabloudí náhodou a ve všem jim vyhoví jako my včera. Kdo je sám vyhledává, může špatně pochodit.“
Ale zlatník se nedal odradit:
„Když nechceš jít se mnou, aspoň tu na mne počkej. A půjč mi svou flétnu, ať jim taky mohu zahrát, kdyby chtěli.“
Krejčí mu flétnu půjčil a slíbil, že s ním ten den ještě zůstane.
Večer si zlatník pověsil ještě nějaké kabely přes rameno, aby pobral co nejvíc, a vydal se na cestu k pahorku. Jako minulé noci, i dnes tam skřítkové při měsíčku tančili a zpívali. Tovaryš se hned hrnul k starému skřítkovi doprostřed kola, klaněl se mu, posunky mu děkoval za svá rovná záda, vytáhl i flétnu, ale staroch si toho nevšímal, hned ho oholil dohola, pleskl ho přes záda a ukázal mu na hromadu uhlí, aby si nabral. Zlatník se nedal dvakrát pobízet a nacpal si, co jen se do kapes vešlo. Flétnu si uvázal na tkanici okolo krku, aby mu v kapse nezabírala místo, a nastrkal si uhlí dokonce i pod čepici.
Celý šťastný se vrátil domů, flétnu pověsil kamarádovi na hřebík, ulehl a přikryl se kabátem. „I když bude zlato tlačit,“ říkal si, „však já už to vydržím,“ a nakonec usnul v blaženém očekávání, že se probudí jako nesmírný boháč.
Když ráno otevřel oči, honem vstal a prohledával kapsy, ale běda: ať to zkoušel kolikrát chtěl, vytahoval jen samé černé uhlí. „I co,“ utěšoval se, „mám ještě to zlato, co jsem dostal včera,“ a přinesl je z úkrytu. Ale leknutím se až zapotácel, když uviděl, že se jeho zlato proměnilo zase v uhlí. Zato kamarádova flétna na hřebíku jen svítila, byla teď celá ze zlata. Začal se tlouci začerněnou rukou do čela a přitom ucítil, že má celou hlavou holou a hladkou jako vajíčko a vousy žádné, a když si sáhl na záda, nahmatal zase svůj starý hrb. teď pochopil, že ho tak skřítkové potrestali za jeho chamtivost, a dal se do takového pláče a bědování, až vzbudil kamaráda.
Hodný krejčí nešťastníka utěšoval, jak jen to šlo, a nakonec řekl:
„Se mnou jsi byl na vandru, se mnou zůstaneš. Z pokladu, který mám, budeme živi oba dva.“
Své slovo opravdu splnil. Ale chudák zlatník po celý život schovával holou hlavu pod čepicí a ještě víc se rmoutil pro svůj hrb: nemohl mu přivyknout, když už si jeden den pochodil bez něho.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|