Ferda Mravenec  

Nahoru
Ferda Mravenec
Ferda Mravenec v cizích službách
Ferda Mravenec v mraveništi  

Ferda Mravenec

Nejprve o jednom hochu, který šel lesem
O sáňkách na mraveništi a o prázdné krabičce
Jak Ferda neměl deštník a jak pan Hlemýžď huboval
O tom, jak se hlemýžď zlobil ještě víc
O tom, co by Beruška ráda
O tom, jak cvrčkovi nehrálo rádio
O brouku Pytlíkoví a o tom, jak se hází lasem
Jak se ochočí divoký kůň
Jak se Beruška stále jen smála
O nejpěknějších hračkách pro malé děti
Jak komáři Ferdovi tleskali a Beruška se urazila
Jak byl hlemýžď rád, že mu Ferda šimral záda
Proč velevážená žalobkyně foukla málo do pampelišky
Jak se to panu Zlatohlávkovi v rádiu nepovedlo
Jak to vlastně bylo
O té velké noční slavnosti
O velkých kouzlech pavoučka Poutníčka

Vítej, veselý chlapíku! Nikdy ses ničeho nebál, do každé práce ses hned pustil, všechno Jsi dovedl. A podívejme se, také na Tebe se štěstí vždycky nesmálo. Ale nedal ses.
________________________

Nejprve o jednom hochu, který šel lesem

Po lesní pěšině šel hoch, ani nevím, jak se jmenoval, a něco si hvízdal. Co to bylo, to Vám také nepovím. Znělo to nějak jako:
„Uí ..... uí ..... ui ..... uíuííí!“ Nevíte, jaká to mohla být písnička?
Hoch by si tak byl hvízdal jistě až na konec lesa, ale najednou se mu do písničky něco vpletlo. Takové:
„Šššššš ..... šš ..... šš.“ Jako když prší.
Neprší snad doopravdy? Hoch natáhl ruku a díval se do nebe. Kdepak pršet! Obloha byla čisťounká jako obálka nového sešitu a na ruku ani nekáplo.
Ale pořád se ozývalo:
„Ššš ..... š ..... ššš ..... “ Co by to mohlo být a odkud to asi přichází? Aha, z levé strany ..... z té hromádky pod stromem, právě tuhle, po ..... dí ..... vej ..... te se!
Hoch rozevřel úžasem oči. Pod smrkem bylo vysoké, vysokánské mraveniště, skoro vyšší než hoch sám, a na něm mravenců, až to šustilo. Samé:
„Šššš ..... š. š. ššš ..... š.“
Všude, ale všude jich bylo plno, plničko, jen se před očima míhali. Jeden mravenec běžel sem, druhý tam, každý něco nesl, každý něco dělal, podívejte se na tohohle mravenečka, jak se žene s malým průhledným kamínkem do mraveniště! Kam utíkáš s tím pokladem?
Snad si nemyslíš, že je to diamant? Nebo tím chceš zasklívat okna?
A podívejte se sem! Tenhle mravenec je jistě nějaká chůva. Nese kuklu, malé mravenčí děťátko v peřince, někam na sluníčko. Pořád šťouchá do uschlého lístku a neví, chudák, jak jej přelézt. Lez víc napravo, chůvičko! Tam je lepší cesta. Nebo podlez!
A tady ? Tři mravenci, siláci, táhnou mrtvou vosu do mraveniště, ale sotva ji utáhnou. No,to by nikdo neřekl, co lze všechno vidět,když se člověk dostane tak blízko k mraveništi!

O sáňkách na mraveništi a o prázdné krabičce

Najednou se ozvalo zvolání, že se až jehličí na mraveništi sypalo:
„Pozoooor!
Hoch se rychle rozhlížel na všechny strany, kdo to asi volá, ale nikde nikdo. A zase:
„Pozóóóór, pozóóóór!“, až se jehličí na mraveništi sypalo.
Co je to? Běží někdo po cestě? Nebo po lese? Hoch se vzpřímil a pátral na všechny strany. Jakmile se však vzpřímil, hned to znělo docela potichounku:
„Pozóóóór'„Vždyť to někdo volá z mraveniště! Opravdu. Bylo to z mraveniště. Na vrcholku hromádky stál mravenec se šátkem kolem krku a s ranečkem na zádech. V rukou držel kus jehličí, které se lesklo jako zrcadlo, tak bylo hladké, a volal na celé kolo:
„Pozóór, z cesty, pozóóóór!“
A než se kdo nadál, sedl si mravenec na jehličí a fúúúú! jel na něm vesele dolů jako na sáňkách. A jak jel dolů, nevyhnuli se mu uprostřed cesty nějací tesaři, kteří nesli do mraveniště trám. Vrazil do nich, trám spadl, tesaři také. Ale čipera mravenec si z toho nic nedělal, vyskočil honem zase na jehličí a fúúúú! dojel na svých podivných sáňkách až dolů. Panečku, a jak přitom vytáčel zatáčky!
Uhodnete, kdo to byl? Inu, kdo jiný než Ferda Mravenec!
„Ach, to je krásný mravenec!“ zvolal hoch, tleskaje nadšeně rukama. „Toho si vezmu s sebou domů!“ A hned vzal mravence do prstů a strčil ho opatrně do prázdné krabičky od zápalek. „Dám si ho mezi své hračky; udělám mu hezkou ohrádku a ochočím si ho!“
Jak si to ten hoch najednou vymyslel! Ale to nebylo všechno! Poslouchejte, co si vymyslel ještě! Budu si mravence brát do školy a on se tam bude klouzat po lavici. Bude se učit se mnou a bude mi třeba i napovídat.
I ty jeden! To by pan učitel jistě nedovolil! Ale co by mohl pan učitel dělat ?. Vždyť by mravence ani neviděl! Vystavím si pro mravence z papírové krabičky malý domek a krabičku budu nosit na rameni, vymýšlel si hoch dále.
Kamarádi na mne budou volat: ,Halo, zapomněl jsi na rameni krabičku!' A já jim vždy odpovím: ,Kdepak krabičku, to mám cvičeného mravence!' Ach, to se mi budou všichni divit!
Pámbu ví, co by si nebyl hoch ještě vymyslel, ale najednou viděl, že už je blízko domova a že se v zahradě Slávek, Hana a Zdenda o něco dělí. O něco červeného. Měli jahody, plný hrneček. Dali mu hned také, a jestliže chce, může jít zítra na jahody s nimi. Povede je Ančka Látalová a ta ví, kde rostou.
Teprve když už všechny své jahody snědl, vzpomněl si hoch na zázračného mravence a otevřel krabičku od zápalek.
Ale Ferda Mravenec už byl pryč.

Jak Ferda neměl deštník a jak pan Hlemýžď huboval

Proč by byl měl vlastně v krabičce zůstávat? Načpak? To neznáte Ferdu Mravence. Po celou cestu hledal, kudy by se z krabičky dostal. Podařilo se mu nepozorovaně vyklouznout právě na začátku zahrady. Když dopadl na zem, vyrazil a utíkal, utíkal pryč. Nedíval se ani nalevo, ani napravo a jen utíkal, až se mu na zádech raneček nadhazoval.
Ale najednou plesk! plesk! Ferda se zarazil. Kolem něho začaly padat dešťové kapky. Každá se rozstříkla, když dopadla na zem, jako vodotrysk. Začínal veliký liják.
Plesk! a Ferda ležel na zemi. To byla kapka! Nohama třepal ve vzduchu a prskal vodu, která mu vstříkla do úst. A sotva vstal ..... plesk! ..... nová kapka ho buchla do zad, takže udělal dva kotrmelce dopředu.
Když se potom všecek zkoprnělý posadil a protřel si oči, uviděl před sebou dům. Na štítku bylo napsáno jméno domácího pána: J . Hlemýžď.
To je nádherné, řekl si Ferda. Tam se schovám. Snad mě pan domácí pustí. Nato zaťukal na dveře jemňounce jedním prstem, ale nikdo neotvíral. Tak zkusil zaťukat dvěma prsty, ale zase nikdo neotevíral. Potom zaťukal všemi prsty a zaprosil:
„Jemnostpane, otevřte, moc tu prší!“, ale zase nikdo neotevřel.
„Pan domácí asi usnul. Budu ho muset probudit,“ rozhodl se nakonec Ferda a zabušil do dveří pěstmi. „Jemnostpane, jemnostpane,“ volal a bušil do dveří, až to v nich zapraštělo. Snad se nyní otevřou.
To jste však měli vidět, co se stalo. Domek se vpředu nadzvedl a vykoukla růžkatá hlava hlemýžďova. „Ty uličníku, ty bouchale!“ začala soptit. „Ty loupežníku, ty zmoklý hastrmane, ty černý hajdaláku! Kliď se odtud, nebo budu křičet o pomoc! Jak se opovažuješ dobývat se do cizí chalupy?“ huboval hlemýžď a plival kolem sebe.
Ještě chtěl říci mravenci:
„Ty umazanče škaredý!“ Ale sotva otevřel ústa, padla mu do nich tak veliká dešťová kapka, že se zakuckal, stáhl hlavu do domku a už se ani neukázal.
Ferda zůstal před hlemýžďím domkem jako zmoklá slepice. Vodu měl za krkem, ve střevících, v ranečku a po nohou se mu koulely kapky vody, jako by si na nich chtěly hrát. „Však já Ti jednou ukáži!“ zahrozil hlemýždi a chystal se jít dále. Najednou uviděl, že o dvě trávy dále pod kamínkem je skulina. Zrovna jako připravená pro zmoklého mravenečka. Nerozmýšlel se dlouho a rychle tam vlezl. Bylo tam sice tma, ale sucho a teplo.
Ferda položil hlavu na raneček a spal celou noc jako dřevo.

O tom, jak se hlemýžď zlobil ještě víc a svižník na něj volal: „Co tak utíkáte, strejčku?“

Ach, to bylo ráno překvapení, když se probudil! Hmatal kolem sebe a nemohl poznat, kde je. Když vystrčil hlavu ven, byl už bílý den. Kobylky bzučely, modré a zelené mušky poletovaly, hezcí broučci tancovali, kvítka se smála a před kamenem se na slunci leskl hlemýžďův domek. Hlemýžď ještě spal a chrápal, až se mu okna třásla.
Ferdovi se zajiskřilo radostí v očích. „A teď ho potrestám!“ řekl si. Zavolal na pavouka, který měl vedle na keři pavučinu, zašeptal mu něco a za chvíli se objevil věhlasný provazník mistr pavouk s tlustými provazy. „Stačí?“ ptal se. „Stačí,“ odpověděl Ferda, vzal provazy a rychle přivázal hlemýždě k šípkovému keři, aby mu neutekl.
Nyní hupky, šupky, dupky, rozhodil svůj raneček, vytáhl sekerku a pilku, kladívko a hřebíky. Stavebního materiálu měl dost. Vzal stéblo trávy, točil, točil, točil a už měl jedno kolečko. Vzal druhé stéblo, točil, točil, točil a už měl druhé kolečko.
Načpak kolečka? Na co jiného než na kočárek? Našel půlku lískového oříšku, v tom bude sedět, jen co si udělá pěkné sedátko z mechu. Dole navrtal šípkovým trnem dírky a nasadil tam kola. Dvě dírky navrtal také vpředu a nastrčil oje. Do kočárku zapřáhl hlemýždě, jako kdyby to byl nějaký kůň. Pak si udělal bič, odvázal provazy od šípku, naložil svůj raneček a bičem prásk! prásk! do hlemýždě. Nu, to Vám všechno udělal v takové rychlosti, že by to očima nedovedla ani včela sledovat. A ta přece má, panečku, na každé straně sto očí!
To byla podívaná! Hlemýžď se probudil a nevěděl, co se s ním děje; vystrčil hlavu, ale dozadu neviděl. Co mu to tluče do ulity ? Otáčel se a chtěl to chytit. Ale nemohl. Co honem dělat? Utéci! Dal se do běhu. To víte, jak hlemýžď utíká. A Ferda do něho prásk! prásk!
Ze všech stran se začali sbíhat brouci. Přiběhly malé mandelinky, přiběhly berušky, za trávou vyhlédl i kovářík a z meze sem přiběhl ve svých sedmimílových botách krasavec svižník. Všichni se rozesmáli na celé kolo. „To je švanda, hleďte! Hlemýžď si hraje na traktor! A jak se ten mravenec v kočárku naparuje!“
A Ferda se v kočárku opravdu naparoval a dělal na brouky směšné obličeje. Berušky volaly na ty. ostatní, aby si vylezli raději na stébla, že je shora lépe vidět. Kovářík dělal před hlemýžděm kotrmelce a svižník běhal stále okolo a vždycky se ho ptal:
„Co tak utíkáte, strejčku, vždyť se všecek udýcháte, já Vám ani nestačím!“
Ale to všechno by nebylo nic, kdyby to nebyl viděl šibal podšitý, střevlík. Jak se před ním hlemýžď objevil, střevlík se zasmál do vousů, tleskl do dlaní a zavolal zelenou kobylku, Šedivého ováda, dva komáry a čmeláka, a ať k tomu něco zahrají.
Kobylka byla hned pro nějakou švandu. Postavila se dopředu s houslemi, za ni dva komáři s klarinety, pak ovád s trumpetou a čmelák s bubnem a spustili:
„Bum, bum, bumbumbum, trádrata, trádrata, tramtarata, ratatata ..... ,“ až se to paloukem daleko široko rozléhalo.
To se ví, všichni broučci se hned seběhli před hudbu a pochodovali do taktu.
Neptejte se, jak se hlemýžď zlobil. Ujížděl přes hory a doly rychlostí hlemýžďího rychlovlaku a nakonec se vyšplhal až na vrcholek meze ke hromadě kamení. Což, byla to docela obyčejná hromada kamení, ale Ferdovi se tam nějak líbilo. Rozhlédl se napravo, nalevo, pak vzal pomaloučku svůj raneček a vyskočil tak potichu z vozu ven, že si toho ani nikdo nevšiml.
A hlemýždi poslal pěknou pusu:
„Děkuji,pane Hlemýždi, že jste mě sem dovezl.“ Ale rozzlobený hlemýžď nic neviděl a neslyšel a hnal se dále. Ostatní broučci šlapali před hudbou vesele v pochodu. Prý až k rybníku, ale jistě to nevím.

O tom, co by Beruška ráda, ale musí se nejprve optat maminky

A než si den s nocí a noc s příštím ránem ruce podaly, stál na mezi u té hromádky kamení pěkný domeček. Spodek byl vyzděn pískem slepeným maltou, kterou si mravenec udělal z hlemýžďích slin. Na rozích stály trámy z větviček, stěny byly vypleteny trávou, střecha z kousků kůry. Jeden komín byl z dutého stvolu pampelišky a vedle něho byl druhý, cihlový. Na dveřích pak nápis „Ferda Mravenec, práce všeho druhu„a u dveří lavička a na té lavičce seděl Ferda a spokojeně točil palci mlýnek.
Co měl dělat? Měl plakat a naříkat, že se ztratil z mraveniště? A to ne! To se raději nějak protluče sám!
A jak točí mlýnek, slyší, že nad ním něco zabzučelo. Teď si to sedlo vedle na kámen, stáhlo křidélka pod krovky a chvíli upravovalo šaty. Byla to nějaká slečna Beruška. Dělala jakoby nic, jako by mravence neviděla, a čekala, až se k ní přiblíží.
„To jste Vy, ten pán,“ začala pak najednou, „který tu včera jel v tom kočáře ?“ A vytáhla zrcátko a upravovala si vlasy na čele.
„Ano, to jsem byl já. Že to byl pěkný kočár ?“ otázal se jí Ferda. Beruška se mu moc líbila.
„A jak! Já bych si takový kočár přála!“ zatoužila Beruška. „Ale ne s hlemýžděm, jako jste měl Vy,“ přidala hned důrazně.
„Toho hlemýždě jsem si přece zapřáhl jen tak!“ vysvětloval honem Ferda. „Jen tak ze žertu! Kdybyste chtěla sama jezdit, musela byste mít koníka. Třeba nějakého zeleného. Ti hnědí, víte, jsou divocí. Kdybyste chtěla, já bych Vám takového koníka ochočil!“ nabízel se s nadšením Ferda. „Já se zeptám maminky,“ řekla Beruška. Jen tak, jakoby nic, pohodila hlavou, rozevřela krovky a frrr! odletěla pryč. Ferda se za ní dlouho díval, až se mu v dálce ztratila. Moc se mu líbila ta Beruška!

O tom, jak cvrčkovi nehrálo rádio a jak se paní ploštice ostýchala

„Teď bych se mohl podívat, jaké mám vlastně sousedy,“ řekl si nás hrdina a dal se po mezi dolů. Za chvíli přišel k díře, která vedla do země. Nějaká divná díra. Každou chvíli z ní cosi černého vylezlo, zabručelo a zase zmizelo.
Byl to cvrček, dlouhé vousy měl naježeny a z očí mu sršely blesky. „Dobré jitro, pane sousede!“ začal Mravenec.
„Mnojo!“ odbyl ho cvrček a zase se otočil s bručením v díře. Potom si to ale nějak rozmyslel, vystrčil prudce hlavu a ptá se Ferdy:
„A co Vy jste vlastně zač?“
Ferda se postavil jako svíčka do pozoru a hrdě odříkal:
„Já jsem Ferda Mravenec, práce všeho druhu, všechno spravím, všechno postavím, všechno přinesu ..... “
„A umíte také spravovat rádio ?“ skočil mu do řeči cvrček. „Jak by ne!“ zajásal Ferda. „My měli v mraveništi v každém patře jedno.“
„Tak pojďte sem!“ vyzval ho cvrček. „Včera tudy táhla nějaká komedie, jakési famfárum se tu dávalo vozit od hlemýždě, a rozbili mi, myslím, anténu.“
Mravenec ani muk, to tak ještě, přiznávat se, že to byl on. Skočil do svého domku a už tu byl se svým rancem. Opravdu. Anténa byla přetržena, uzemnění vyrváno a v drátech byla zapletena docela cizí vlna, která do cvrčkova rádia vůbec nepatřila.
Mravenec se dal hned do práce. Cvrček se ani nestačil po něm dívat, jak rychle lítal nahoru, dolů. Tam zaklepal, tu zase kleštičkami přitáhl a najednou seskočil:
„Pane Cvrčku, už je to hotovo!“
A bylo to hotovo. Cvrček jen otočil knoflíkem a chytil Košice. Otočil dále, chytil Bratislavu. Otočil ještě dále a chytil Řím.
Pak otočil ještě dále, tam už nebylo nic napsáno, ale ozvala se taková krásná hudba, jakou dosud nikdo na mezi neslyšel. Cvrček se blaženě rozložil ve dveřích a poslouchal ty divotvorné zvuky.
Letěl tudy motýl a řekl si:
„Jakápak je to hudba? Tu bych měl znát!“
Přes kameny přeběhla ještěrka a pomyslela si: Ten cvrček dnes pěkně vyhrává! Trávou se k díře šourala ploštice, paní Růměnice, neříkala nic, jen poslouchala a ani nedýchala.
„Haló,haló,“ ozvalo se najednou z ampliónu„,zde rádio Stratosféra. Právě jsme předváděli zpěv zlatých cvrčků. Nyní je pětiminutová přestávka.“
„Pane Cvrčku, jak to, že Vám dnes rádio tak pěkně hraje ?“ užasla ploštice. Cvrček se nafoukl pýchou a ukázal na mravence:
„To tady pan mistr. Všecko dovede, všecko spraví, všecko postaví, všecko přinese ..... “ Mravenec zazářil štěstím a opět se postavil do pozoru.
Ploštice neříkala nic, jen se tak toužebně na Ferdu dívala. Ale bylo na ní vidět, že by něco velmi ráda pověděla. Co asi měla na srdci ?
Však mu to ještě poví. Uvidíte.

O brouku Pytlíkoví a o tom, jak se hází lasem

Druhý den lítala nad Ferdovou chaloupkou Beruška. Zatočila se několikrát dokola, chvílemi se i zdálo, že se snese na zem, ale nesnesla. Neřekla ani á, ani bé a zase odletěla pryč.
„To se už jistě ptala maminky!“ hádal Ferda. „A teď se asi přišla podívat, zdali jsem jí nějakého koníka chytil. Musím se už dát do práce!“ Svižně vyskočil, že si udělá laso a chytí už pro Berušku nějakého pěkného koníka. Vzal tedy dlouhý provaz z pavoučích vláken, na konci udělal velikou smyčku, ale ..... teď se zarazil:
.“Jak se tím vlastně hází ? Musím to nejprve zkusit!“ Roztočil laso nad sebou. Provaz dělal ve vzduchu kličky, smyčky, osmičky, ba i preclíky. Všelijak se na všechny strany motal a nakonec, když jím Ferda hodil dopředu, zapletl se tak do heřmánku, že nebylo vůbec možno jej vyplést.
A tu se objevil brouk Pytlík. Vy nevíte, kdo to byl brouk Pytlík ? Inu, takový divný brouk. Kde bydlil, to bych Vám nedovedl říci, ale každý ho znal, protože brouk Pytlík o všem něco věděl a o všem také hned dovedl vykládat.
Když totiž brouk Pytlík byl ještě červíčkem .....
Jakže, Vy nevíte, že brouk je nejdříve červíčkem a potom teprve broukem? A jejej! To Vám to musím nejprve vysvětlit.
Když totiž paní brouková chce mít děti, snese docela malinká, malinininká vajíčka. Jsou tak malá, že kdyby se z nich narodili hned brouci, byli by tak malí, že by je ani nebylo vidět. Nestáli by ani za řeč.
A to nejde, kdepak! Nejdříve se z nich narodí červíčci a ti červíčci žerou kolem sebe, co se dá. Rostou, rostou a pořád žerou, až jsou hodně velicí a tlustí. Potom se zabalí, někteří do pevné truhličky, jiní zase do měkké peřinky, a usnou.
Spí, spí, spí, a když se probudí, prask! truhlička nebo peřinka praskne a z ní vyleze krásný, veliký a silný brouk a hned si vyletí do světa.
No, vždyť je to přece zrovna tak jako s housenkou a s motýlem!
A s broukem Pytlíkem to bylo tak: jeho maminka snesla vajíčka do jednoho stromu. A co se nestalo, druhý den přišli dřevorubci, strom porazili. Na pile z něho nařezali kusy a odvezli truhlářům. Ti je přihoblovali, přitloukli k sobě, nu a právě ten jeden kus s broučím vajíčkem byl zatlučen v zábradlí balkónu nového kina Osvěta.
A co bylo dále ? Z vajíčka se vylíhl malý červíček, larva se tomu říká. Ta larva kouše a kouše, živí se dřevem, ve kterém se vylíhla, a najednou jí vyleze hlava ze dřeva ven.
Co to vidí? Veliký temný sál, jenom na konci je osvětlené plátno a po plátně se právě šmaťchal směšný človíček. Dole v sále se všichni smáli, až se váleli. Cože to právě dávali ? Inu Chaplina.
Červíčkovi se to náramně líbilo. Proto se vždycky, když začal program, prokousal dřevem ven a díval se na každý film tolikrát po sobě, kolikrát se hrál. Nedivte se, že potom všechno uměl zpaměti!
Když na něj přišla doba velikého spánku, zabalil se do peřinky a spal tak dlouho, až peřinka praskla. Z peřinky pak už nevylezl červíček, ale brouk Pytlík. Roztáhl křidélka a frrrr! vyletěl do polí. A tam nedělal nic jiného, než všem vykládal, co viděl v kině.
Byl to právě tento brouk Pytlík, který přišel k Ferdovi, když Ferda vytahoval z heřmánku zapletený provaz.
„Copak to děláte ?“ ptá se Pytlík. „Snad nepouštíte draka?“
„I kdepak draka!“ odpovídá Ferda. „Učím se tu házet lasem.“ A jen se trošičku přitom začervenal.
No, to jste měli vidět brouka Pytlíka! „Lasem! Lasem! Človíčku, Vy neumíte házet lasem a chtěl byste se tomu naučit ? Panečku, to já viděl v kinu kovboje, jak chytali divoké koně. Podívejte se, to se musí dělat takhle!“
Brouk Pytlík si stoupl na špičky jako baletka. „Nejprve se laso roztočí,“ povídá a začal kolem sebe motat rukou, jako by odháněl mouchy, „a pak se to šikovně hodí.“
Mrskl sebou, jako by opravdu něco hodil, ale vtom se mu zamotaly nohy i ruce a natáhl se jak široký tak dlouhý do trávy.
„Pardon, pardon!“ omlouval se. „Já Vám to ukážu správně až s provazem v ruce!“ Vymotali tedy provaz z heřmánku, Pytlík na něm udělal smyčku, a roztočili.
„Pozor, teď to hodím!“ Hodil, provaz vyletěl, jedním koncem chytil Ferdu, druhým brouka Pytlíka a už z nich byla valná hromada. Pytlík seděl Ferdovi na hlavě, jeho nohy měl na ramenou a volal:
„Pardon, pardon, to se musí zkusit ještě jednou!“ Rozmotal laso, Ferda se musel postavit kousek dál a Pytlík roztočil laso znovu. Z lasa se teď udělala opravdu hezká smyčka a Pytlík vykřikl:
„Vidíte tam ten kolík před sebou? Ten chytím!“ A hodil.
Laso zasvištělo, vyrazilo prudce, ale místo dopředu letělo dozadu. Chytilo se za cihlový komín Ferdovy chalupy, a jak brouk Pytlík lasem trhl, komín sletěl dolů. Polámal žebříček na půdě a dole rozbil ještě hrníček s jahodami.
„Pardon, pardon!“ volal Pytlík. „To se musí zkusit ještě jednou! Teď už vím, jak se to musí zatočit.“
Vytřepal klidně z lasa zbytky komínu tak obratně, že přitom rozbil ještě sklenici naložených motýlích vajíček, a roztočil provaz ještě jednou. „Podívejte se, teď chytím sedmikrásku!“
Laso kroužilo, jen syčelo a hvízdalo, pak brouk hlasitě vyhekl:
„Heep!“ a mrštil provazem vysoko do vzduchu.
Ale co se nestalo! Právě tudy letělo šídlo. Vrazilo hlavou do smyčky, ta se mu zadrhla kolem krku, a jak se provaz napjal, strhl brouka Pytlíka k zemi. A teď ho to šídlo táhlo za sebou přes všechny trávy a kameny.
Brouk Pytlík křičel na celé kolo:
„Pardon, pardon!“ Ale šídlo neslyšelo a táhlo ho pryč.
„Tak, takhle se tedy chytá lasem!“ řekl si Ferda. Hned si udělal nové laso a do večera si chytil mladého koníka.

Jak se ochočí divoký kůň, aby pěkně poslouchal

Byl to krásný zelený koník, s dlouhými tykadly, oči mu bujností jen hrály, a kopal na všechny strany. Ferda ho přivázal ke kůlně a celou noc stavěl kolem něho pěknou ohrádku.
Ráno, ač ani oka nezamhouřil, šel hned koníkovi pro krmení. Vrátil se s velikou nůší, až se pod ní prohýbal. Když ho koník spatřil, začal znovu kopat. Sotva však uviděl, že mu Ferda nese krmení, zavrzal vesele nohama o křídla. A Ferda ho nyní začal pilně krmit a po každém krmení ho vždy pěkně pohladil.
Ach, ach, co toho takový koník sní! Ferda si mohl nohy uběhat. Ale neběhal nadarmo.
Brzy viděl, že koník je k němu den ze dne přítulnější. Už se dal pohladit nejen po zádech, ale i po hlavě, a potom už neměl ani nic proti tomu, když mu Ferda nasadil ohlávku.
Jednou se dokonce odvážil Ferda vyvést koníka na procházku. Koník poskakoval, nohy mu hrály jako strunky a nejraději by se byl rozběhl.
Všeho se však koník lekal. Uviděl lesklý kamínek, lekl se. Uviděl bílý lístek sedmikrásky, lekl se. Zahlédl malou macešku, lekl se, a když proti nim za lístkem jitrocele kdosi vystoupil, všecek se poplašil.
Však také bylo proč se plašit! Neznámý pocestný byl plný prachu, hlavu měl ovázanou, ruku v pásce a opíral se o berlu. Když uviděl, jak koníka poplašil, zašeptal provinile:
„Pardon, pardon!“
Kdo myslíte, že to byl? Brouk Pytlík, vracel se z dalekých krajin, až tam ho před týdnem zatáhlo s lasem šídlo. Ach, ten se přitom potloukl!
Jakmile však poznal, že teď stojí před Ferdou Mravencem, hned se hnal ke koni. „Vy chcete učit koně jezdit ? Ach, to já znám! To já viděl v kině, jak se na takového koně musí!“ A než se Ferda nadál, odhodil Pytlík berlu a hup! na koníka.
Sotva však koník ucítil na svých zádech nezvyklé břímě, vzepjal se prudce a přeskočil velikým skokem celou mez. Ferdovi zůstala v ruce jenom ohlávka a za chvíli k němu přilezl jen belhající se brouk Pytlík, který samozřejmě z koně spadl.
„Okamžik, okamžik,“ volal, „to byla mýlka, ten kůň mi nerozuměl, já Vám ukážu znovu, jak se na něm jezdí.“ Ale po koníkovi jako by se země slehla. Byl pryč.
Ferda byl zdrcen, beze slova odstrčil brouka Pytlíka a šel domů. Měl oči plné slz a v chaloupce se dal do takového pláče, až z toho usnul.
Když se druhý den ráno probudil, stál koník před domkem a vesele na Ferdu bzučel. Ferda vykřikl:
„Můj milý, hodný koníčku!“ A vrhl se mu kolem krku.

Jak se Beruška stále jen smála a pak se na Ferdu ani nepodívala

No, teď to ovšem byla jiná. Jak Ferda viděl, že ho koník má rád, začal ho hned zapřahat a učil ho tahat vozík. Ach, to Vám byla krásná podívaná!
Ferda držel otěže jako kníže pán a koníček běhal jako na závodech. To se ví, malí broučci, kde mohli, naskákali zezadu na vůz, aby to Ferda nevěděl. Ferda to ovšem věděl, ale neříkal nic.
Ať se povozí, myslel si, jen ať nespadnou pod kola. A broučci se vozili a pod kola vůbec nespadli.
Jak se tak Ferda projížděl, zafrčelo něco nad ním, zakroužilo, pak to usedlo na kámen, stáhlo křidélka pod krovky a chvíli upravovalo šaty.
Byla to Beruška. Mravenec přímo k ní, jede rovnou kolem kamínku, ohlíží se po ní, ale Beruška nic, jen se tak pochichtávala.
Konečně Ferda začal:
„Tak co, už jste se optala maminky?“ Ale ona nic. Jen se tak pochichtávala:
„Chichichichi!“ Ferda tedy ještě jednou, a ona zase jen „chichichichi„.
Ferda tedy zatáhl otěže a koník zastavil, až se mu nohy zabořily do země. „Tak co, chtěla byste si sednout?“ optal se. A Beruška zas jen:
„Chichichi!“ Ale přece jen už seskočila z kamínku. „No tak,“ povídá Ferda, podal Berušce ruku a pomohl jí na kozlík. Ale ona zase neřekla nic, jen se tak chichotala. Ferda pak práskl do vzduchu bičem, koník se vzepjal a dal se do běhu. Ach, to byla krásná jízda!
„Zkuste chvilku řídit sama!“ povídá Ferda a dal Berušce do ruky otěže. Beruška se trochu bála, měla vykulené oči. Ale když ji koníček tak hezky na každý pohyb otěží poslouchal, přestala se za chvilku bát a vesele práskala bičem.
Když zase zastavili u kamínku, Ferda sestoupil z vozu a řekl jí slavnostně:
„Beruško, ten vůz i ten kůň, to všechno je Vaše. Chcete je?“
A co myslíte, že Beruška na to odpověděla? Nic, jen se tak usmála:
„Chechecheche!“ a práskla do koníka. Na mravence se ani nepodívala a ujela pryč.
Ferda stál a čekal. myslel, že se Beruška vrátí, že seskočí z vozu a že zavolá:
„Ty můj hodný Ferdo, já Tě mám za to ráda!“ a že mu dá pěknou pusu. Anebo že přijede a aspoň se na něj hezky podívá. Ale Beruška už nepřijela.

O nejpěknějších hračkách pro malé děti

Zase se Ferda vracel smutně domů, zase usnul v slzách, jenže druhý den nenalezl přede dveřmi koníka, ale pana Cvrčka, který hlučně ťukal na dveře chaloupky. Nebyl sám. Vedl s sebou paní ploštici Růměnici.
Chuděra, byla úplně červená, jak se styděla, ale cvrček pořád na ni:
„No, jen se, tetka, nestyďte!“
A na mravence:
„Tak vstávejte, pane mistře! Nesu Vám práci, ale to sebou budete musit, panečku, hodit!“
Ferda vyskočil jako srnec a už byl přede dveřmi. Cvrček jej hřmotně poplácal po rameni a hned začal:
„Podívejte se, tadyhle paní Růměnice má plno, plničko dětí a vůbec žádné peníze! No, jen se, tetka, nestyďte!“
„Tak, koukejte se, pane Mravenče, tuhle platím!“ a cvrček vytáhl tobolku, vypadala jako lusk plný hrášků. „Udělejte za to jejím dětem velkou hromadu hraček. Ať si mají s čím hrát!“
„A Vy, tetka, honem pro děti, a Vy, Mravenče, do práce!“
Cvrček opět poplácal Ferdu hřmotně po rameni a odešel, hladě si spokojeně bříško. Nu a ploštička, červená radostí, upalovala domů pro děti.
„Pane Mravenče, pane Mravenče!“ zavolal najednou kdosi za plotem. Byl to brouk Pytlík. Už zase zdráv. Celou rozmluvu poslouchal a teď chvatně přelézal plot.
„Potřebujete dělníky? To bude báječné, takové hračky! Znám dva kováříky, pane, báječné řemeslníky. Nechcete je?“ volal. Než Ferda odpověděl, už tu byli dva kováříci, hned se dali do práce a Pytlík je obskakoval, všude radil a vykládal, jaké hračky a zábavičky poznal v kině.
Zatím se už valila po mezi rodina paní ploštice Růměnice. Široko daleko, kam by bleší oko dohlédlo, bylo vše červené, jako by někdo polil mez krví.
Všechno před nimi utíkalo na všechny strany. Vzbudili také jednu můru, která tam v trávě spala. Ta Vám vyfrčela rovnou nahoru jako bezhlavá, třikrát se ve vzduchu zatočila dokolečka, až se nad jetelem srazila s chroustem a oba spadli dolů.
Co se tam s nimi stalo, to se nikdo nedověděl. Když za měsíc jetel posekali, nebyla tam ani můra, ani chroust.
Ferda už měl všechno připraveno. Lidičky, to Vám povídám, u jeho domku stál celý zábavní park.
Úplně první, na začátku na pampelišce, byl kolotoč se sedátky na provázcích, s vozíčky, které se houpaly, s díží, která se točila, a s lodičkou, která se kolíbala.
Hned dvacet malých ploštiček skočilo na sedátka a druhých dvacet šlo točit. Ach, to bylo krásné!
Když se děti na sedátkách povozily, vystřídaly se s dětmi, které předtím točily, a tlačily teď kolotoč samy.
Vedle kolotoče byla veliká houpačka. Přes ostrý kamínek položil Ferda stéblo trávy. Na jeden konec si sedlo deset malých ploštiček a na druhý konec také deset malých ploštiček. Na prostředek stébla si stoupla jedna další ploštička s dvěma koláči.
Když ukousla z koláče v pravé ruce, ulehčilo se celé pravé straně a ta šla nahoru. Když ukousla z koláče v levé ruce, ulehčilo se zase levé straně a levá šla nahoru. A tak se houpačka houpala.
Nemáte ponětí, jak se všechny malé ploštičky strkaly a tlačily, aby mohly dělat tu prostřední. Však měly proč! Ty koláče totiž nakoupil sám pan Cvrček a ty byly, no, něco ohromného!
A to ještě nebylo všechno! Mravenec s kováříky přinesli dokolečka stočený úponek hrachu.
Právě něco takového hledali. Úponek podepřeli větvičkou, jeden konec zdvihli do výše, takže se druhý konec stáčel dolů jako tobogan, a přidali k tomu lupínek žebříčku. Po žebříčku lezly ploštičky nahoru a klouzaly dolů po úponku, opravdu jako na nějakém toboganu.
Dole nachystali kováříci, taškáři, kvítek svlačce, schválně do něho nanosili hodně rosy a každá ploštička se v ní vymáchala, až byla docela mokrá. No, to bylo smíchu a výskotu!
I bouda s autíčky tam byla. Nebyl to sice autodrom elektrický, každý vozík musela jedna ploštička tlačit, ale to si nedovedete představit, jaký byl nával, když se jedni povozili a do vozíčků nastupovali druzí.
Jeden kovářík tam dělal pořádek. Vzal si na to širokou stuhu přes prsa, a ten se, panečku, musel ohánět!
Teprve když se setmělo, odvedla šťastná máma své děti domů, mravenec pak všechny ty hračky rozložil a dřevo, žebříčky i kamínky, které zbyly, složil do kůlny. Až bude zase nějaký svátek, dají je kováříci znovu dohromady.
Však si o tom, co tenkrát Ferda pro ploštičky udělal, ještě dodnes na mezi všichni broučci vykládají.

Jak komáři Ferdovi tleskali a Beruška se urazila

„A my se teď, pane šéf, půjdeme vykoupat!“ prohlásil druhého dne ráno brouk Pytlík, slézaje z půdy. „Co jste tam dělal?“ ptal se udiveně Ferda. „Spal jsem tam, pane Mravenče. Večer se mi nechtělo jít domů, tak jsem se vyspal u Vás na půdě.“
A už vedl Ferdu k rybníčku a po cestě vykládal o potápěčích, o ponorkách, o velkých plaveckých závodech a o všem, co viděl v kině. Když však konečně přišli k rybníku, neodvážil se jít do vody. Strkal do ní jen tak špičku nohy. Zato Ferda se rozběhl po stéblu rákosu jako po skokanském můstku a hup! Udělal ve vzduchu tři přemety a ponořil se jako šipka do vody tak, že za ním ani kapka vody nevystříkla.
Několik komárů to vidělo a začali hned tieskat. Panečku, takhle skáčou do vody leda žáby nebo velmi dobří závodníci! Ale když někdo skáče do vody, kdo skákat neumí, to to stříká jako od kropícího vozu!
Když se potom Ferda vynořil, pustil se dopředu závodnickým tempem, až se za ním dělaly vlny.
„Holenku, ten plove,“ pochvalovala si modrá vážka, „ten by mohl jít na olympiádu!“
Mravenec se převalil také naznak, nabral do sebe hodně vzduchu, přitiskl ruce k tělu a nohy k sobě a bez pohnutí se vznášel na vodě. „Dívejte se, on neplove, a přece se nepotopí!“ křičeli komáři na rákosu údivem bez sebe.
Teď si Ferda stiskl prsty nos a udělal ve vodě kotrmelec. Jen zadeček mu z vody vykukoval. „Chachacha!“ chechtali se komáři, až se to kolem rozléhalo, a vodoměrky přiběhly cele udýchané,cože se to děje. A Ferda se ponořil, podplul jednu vodoměrku a titititi, zašimral ji na bříšku. „Ííííííí!“ vypískla vodoměrka a uletěla. A Ferda podplul druhou vodoměrku a zase titititi, zašimral ji pod bříškem. Vodoměrka Ferdu pod vodou neviděla, a také se lekla a utekla.
Ach, to byla švanda! Ferda se pěkně vyšplouchal a vymáchal, a když vylezl, Pytlík ještě pořád zkoušel vodu. Že prý je moc studená. Přitom vykládal třem komárům o Niagarských vodopádech. Že je viděl v kině a jejich rybník prý se musí před nimi schovat.
Najednou však, co to Ferda vidí? Je to možné! Neklame ho zrak? Vždyť tamhle v trávě svítí červené šatičky Beruščiny! Ano. Trhala si tam z malých kvítků kytičku. Ferda ani nedýchal. Ach, jak rád by teď něco pěkného Berušce řekl! Ach, jak by ji teď pěkně překvapil! Musí si něco hezkého vymyslit. A vymyslel si. Přiblížil se potichu zezadu k Berušce a prásk! Plácl ji po kamarádsku do zad, až to v Berušce ruplo.
No, to mu ale ten nápad čert napískal! Beruška se dala do takového křiku, do takového brekotu, jako by ji na nože bral. A jak se přitom pustila do Ferdy! „Ty kluku protivný, ty umazanče, já Tě nemohu ani vidět! Kliď se odtud!“ křičela, až se začali slétat komáři, broučci, vážky i šídla. Ba dokonce i brouk Pytlík přestal vykládat, a když viděl, že je Ferda v pěkné kaši, rychle se ztratil.
Nešťastný Ferda chtěl honem Berušku ukonejšit, všechno jí vysvětlit a sáhl jí něžně na ruku. Ale ta, jako by ji vosa píchla, začala volat:
„Pomoc, pomóc, zachraňte mě!“ Jako by jí bůhvíjak ubližoval.

Jak byl hlemýžď rád, že mu Ferda šimral záda

Najednou se na Ferdu snesli čtyři škvoři ..... ušáci, čtyři strážníci z palouku. Jak dopadli na zem, složili dlouhá, průhledná křídla do malé torbičky na zádech a z pouzdra vytáhl každý pořádný obušek. Hned také Ferdu pro jistotu každý obuškem přetáhl a pak zahřměli:
„Tak, co se to tu děje?“
„Ach, páni strážníci, byla jsem přepadena!“ začala bědovat Beruška. „Ten zlosyn se na mne najednou vrhl.“ Slyšíte, co to ta Beruška povídá ?
„Skočil na mne zezadu, a jak mne tloukl, tak mne tloukl ..... “ Propánečka, vždyť ji Ferda plácl jenom jednou! „A byl by mě snad utloukl, kdyby mi tady hodní páni komáři nepřiletěli na pomoc!“ Ale vždyť to vůbec nebyla pravda!
Komáři však byli rádi, že je někdo před strážníky pochválil, nafoukli se a dělali, jako by zachránili sto berušek před smrtí.
„A Ty jsi mi pěkný kujón,“ spustili na Ferdu ušáci. „Ty tu provádíš pěkné věci, však Ti lotrovina kouká z očí!“
Mravenec hleděl jako nevinné jehňátko, ale nedovedl ze sebe vyrazit ani slůvka, aby se bránil.
„Však my s Tebou zatočíme! Ty bys nám tu nadělal pěkné věci!“ Jeden ušák vytáhl z torbičky pouta a nasadil je Ferdovi na ruce. „Hned ho zavřít!“
„Ano, zavřete ho, páni strážníci,“ zajásala Beruška, „já Vám povím, co ještě udělal.“ Podívejme se, jak se dala Beruška do žalování!
„Vždyť Vy ho přece, páni strážníci, právě hledáte! To je on, který si tenkrát zapřáhl hlemýždě do kočárku!“ Zatrolená Beruška, musela to prozradit ?
„Tak Ty tak?“ zahoukli na Ferdu sborem ušáci. „No, Ty si to vypiješ! A teď honem za hlemýžděm! Ten bude rád, že jsme Tě chytili!“
Ušáci si rozepjali taštičky, vytáhli z nich dlouhá křídla, vzali Ferdu pěkně pod ramena a frrrr! už byli u hlemýždě. Byl právě na cestě k zahradníkovi. Slyšel, že tam mají dobrý salát, proto tak honem spěchal a olizoval se, až bylo hanba se podívat.
„Pane Hlemýždi, pane Hlemýždi, už ho mámé! Už jsme ho našli! Honem odemkněte, my ho u Vás zavřeme!“
To byla zpráva pro hlemýždě! Zastavil hned všemi brzdami:
„Ukažte mi ho!“ zvolal. „Koukejme se, darebáka!“ prohlížel radostně zajatého Ferdu.
„Jen ho zavřete!“ a hned s největším potěšením otevřel dveře svého pevného domku. A když tam ušáci Ferdu zamkli, začal mravenec kopat, tlouci, lomcovat dveřmi, ach, teď by byl rád utekl ven, ale nemohl.
Škrabal, tloukl, vrtal do stěn svého vězení, leč marně. Zato starý hlemýžď se jen radoval, protože ho to příjemně šimralo na zádech.

Proč velevážená žalobkyně foukla málo do pampelišky

Druhý den předvedli Ferdu před soud. Táhli ho v okovech k vyschlé škebli. Před vchodem už čekala spousta broučků. Tísnili se, strkali se, vystupovali na špičky a volali:
„To je on, to je on!“
Ve škebli už seděli soudcové, tři nosatí brouci, a v koutě se krčili udivení komáři, kteří byli předvoláni jako svědci. U veřejného žalobce trůnila pyšně Beruška. Měl tam vlastně být také hlemýžď, ale neuměl tak dobře žalovat jako Beruška a ostatně by se do škeble ani nevešel.
Jakmile předvedli Ferdu, předseda, ten nejvyšší nosatý brouk, zazvonil, a když všechno ztichlo jako pěna, vstal a začal:
„Právě se počíná soud nad velikým zločincem, buřičem a ničemníkem, Ferdou Mravencem. Čím se provinil; to nám řekne velevážená slečna Beruška.“
A velevážená slečna Beruška, napudrovaná, namalovaná, nastrojená, začala vykládat o tom, jak si Ferda zapřáhl hlemýždě, jak se dal od něho vozit na posměch ostatním broučkům, jak jí dal koníka s kočárkem a že ten koník jí potom hned utekl, jakmile jej chtěla zpráskat bičem .....
„Smíme se optat, proč tenkrát velevážená žalobkyně chtěla koníka zpráskat bičem?“ osmělil se uctivě předseda.
„On moc žral!“ řekla klidně velevážená žalobkyně a hned si stěžovala, že teď ovšem s kočárkem nemůže jezdit a že jim teď Ferdovou vinou ten kočár překáží na dvoře. Pak líčila hrůzostrašně, jak ji Ferda přepadl na břehu jezera a jak ji zachránili komáři, kteří to nyní mohou před slavným soudem všechno dosvědčit.
„Tak co, přiznáváte se ?“ zahřměl předseda na Ferdu. Ferda chtěl všechno vysvětlit, ale co naplat, komáři byli šťastní, že se o nich mluví jako o zachráncích, a všechno, co Beruška vykládala, dosvědčili.
Přinesli tedy odkvetlou pampelišku s čepcem bílého chmýří.
„Foukněte!“ zavelel předseda Ferdovi. Ferda foukl ze všech sil a skoro polovina chmýří odletěla. Pak foukli po řadě nosatí brouci. Také něco odfoukli. Potom Beruška, ale ta foukla tak opatrně, že se chmýří ani nepohnulo.
A teď jen spočítali, kolik nožiček s chmýřím tam zůstalo. Rovných pětadvacet.
„Poslechněte rozsudek!“ prohlásil velebně předseda a znovu povstal. Všichni ztichli, ani nedutali, a předseda pokračoval vážným hlasem:
„Ferda Mravenec se odsuzuje k pětadvaceti ranám na zadeček. Všech pětadvacet mu vyplatí kat roháč a přítomné hosty zveme, aby se na to přišli zítra podívat.“
Posluchačstvo zahlučelo spokojeným vzrušením a ozvaly se dokonce výkřiky slávy. Všichni se už na tu podívanou náramně těšili.
Ferdu ovšem zase odvedli a zavřeli u hlemýždě.

Jak se to panu Zlatohlávkovi v rádiu nepovedlo

Tribuna, postavená z nového, dosud vonícího dřeva, byla už úplně obsazena a ještě venku stáli ve frontě. Panečku, tam bylo nějaké krásy! Zlaté mušky, broučci s červenými, modrými, fialovými fráčky, mandelinky se strakatými puntíčky, paní včela popudrovaná celá žlutým pylem, a ovšem také Beruška. Měla zvláštní lóži.
Nahoře byla uzavřená kabina pro zlatohlávka, chvalně známého rozhlasového hlasatele. Ten to dával do rádia. Cucal právě větrové cukrátko, aby měl dobrý hlas.
Dole se tlačili obyčejní brouci, umazaní, uprášení, červi a žížaly a na prostranství uprostřed byla veliká lavice, skoro stůl, pokrytý velikou plachtou až k zemi.
To bylo popraviště. U něho stáli kováříci, řemeslníci, kteří je postavili.
..... Cože, kováříci ? ..... Jak to ? .....
Jen se dobře podívejte, vždyť jsou to ti kováříci, kteří vždycky pomáhali Ferdovi při práci!
I Vy proradníci! Tak Vás měl rád a Vy jste mu teď postavili popraviště ?
V obecenstvu to najednou zašumělo, ohlíželi se, zase vystupovali na Špičky a volali:
„Už ho vedou!“
Ferda šel bledý jako stěna a za ním roháč s důkladnou rákoskou.
Před lavicí se Ferda zarazil, když tam uviděl stát své známé kováříky. Podíval se jim s údivem do očí, ale kováříci nic, jako by Ferdu neznali, jen tak pomrkávali, jako by jim něco spadlo do oka.
„Tak, hybaj na lavici!“ pobídl roháč Ferdu.
Ferda musel lehnout na lavici a kováříci ho k ní přivazovali, aby sebou při těch pětadvaceti tak neházel. Zase se jim Ferda podíval přímo do očí, ale kováříci zase, jako by jej neznali, jen oba mrkali, jako by jim něco padlo do oka.
„Vše připraveno?“ optal se konečně roháč. „Vše připraveno,“ odpověděli kováříci a stoupli si opodál do pozoru. Jen jeden z nich se ještě sklonil k lavici a cosi tam zašeptal. Nikdo to však nezpozoroval.
Ale teď poslouchejme, co přitom vykládal do rádia reportér zlatohlávek:
„Haló, haló, právě bere statný roháč pěknou rákosku. Je to pořádný chlapík a nechtěl bych od něho držet ani jednu ránu, natož pětadvacet.“
„Pozor, pozor, roháč se právě připravuje k první ráně a rozkošná Beruška právě vytahuje kapesník, aby se vysmrkala. Pozor, pozor, roháč právě ..... Óóóóooooo ..... !“ vykřikl hlasatel a umlkl na chvíli.
Z rádia bylo slyšet jen praskání, křik, zmatené hučení a teprve za chvíli se ozval znovu zlatohlávkův hlas.
„Promiňte, vážení posluchači, mé odmlčení. Stalo se totiž něco úžasného a ještě dosud se z toho nemohu vzpamatovat.“
„Když se roháč rozehnal k ráně a rákoska už jen taktak, že nedopadla, vzepjala se celá lavice i s odsouzeným Ferdou Mravencem a odletěla pryč. Zespodu jsme zahlédli, že pod lavicí asi byla připravena kobylka, celá zelená, a ta nám teď utekla i s Ferdou.“
„Dole pode mnou je strašlivá panika.“
„Katovi pomocníci, kováříci, se totiž ve zmatku zamotali tak roháčovi pod nohy, že ten, místo aby švihl rákoskou po Ferdovi, švihl po Berušce a důkladně ji přetáhl.“
„Vedle seděl jeden prskavec a ten se tak polekal, že buum! ..... slyšeli jste tu ránu? vystřelil Berušce přímo do obličeje.“
„Berušku teď vzali potápníci pod ramena a letí s ní do rybníka, aby jí honem tu škaredou voňavku omyli. Beruška křičí, že se nechce koupat, a prskavec naříká, že prý to udělal nerad, že nechtěl.“
„Špinaví a umazaní brouci dole křičí, že chtějí zpátky vstupné, ačkoliv žádné neplatili, a žížala volá, že prý od někoho dostala blechy. Právě se začalo prát několik chrobáků a už porazili ..... “
Víc už nebylo slyšet z rádia nic. Asi někdo přetrhl zlatohlávkovi drát.

Jak to vlastně bylo

Ferda vůbec nevěděl, co se s ním děje. Cítil jen, že s ním lavice vyskočila do výšky. Frrrr, chvíli letěla, zase vyskočila, až se potom konečně zastavila a provazy se uvolnily. To mu kobylka překousala pouta.
Nu, dovedete si představit, že Mravenec byl jako ve vyjevení, když uviděl, že jeho ochočený koníček, který utekl Berušce, stál opět před ním. Zaslzel dojetím a padl mu okolo krku jako tehdy, když jej našel ráno před svými dveřmi. Ani neslyšel, že v tu chvíli nad ním něco zabzučelo a že se vedle něho snesli oba kováříci.
Otočil se na ně, teprve když se ho otázali:
„Tak co, jak se Vám to líbilo ?“
Mravenec nechápal. To se ví, bodejť by chápal, když to kováříci všechno provedli tak, aby se o tom nikdo nedověděl. Teprve teď mu to vysvětlili.
Kováříci se totiž sami nabídli, že lavici k vypráskání Ferdy jako zruční řemeslníci připraví. Byli přijati, a když to nikdo neviděl, přivedli Ferdova koníka, postavili ho pod lavici a v tu chvíli, kdy se roháč rozpřahoval k ráně, zašeptali:
„Teď,“ a kobylka i s Ferdou vyskočila a utekla. A to je vše.
Ale pro Ferdu, radili nyní, by bylo nejlepší, kdyby hned z této krajiny utekl. Roháč utržil velikou ostudu, jistě se bude chtít pomstít.
Hlemýžď také soptí hněvem. Nabral prý do svého domku zástup ozbrojených pobudů, ani nikdo neví, jací jsou to brouci, a dal se do pronásledování Ferdy. Konečně nosatí brouci už také na něj vydali zatykač, bude se prý oznamovat v rozhlase, proto bude nejlíp se ztratit.
Ferdovi se to moc nelíbilo, ale nakonec musel uznat, že kováříci mají pravdu.
„Tedy dobře, uděláme si aspoň slavný odchod. Uděláme si velikou noční slavnost,“ rozhodl se nakonec.
„Ano, uděláme!“ nadchli se kováříci. „Ale nechte to na nás, my to všechno obstaráme.“ A rozlétli se hned pryč.

O té velké noční slavnosti

Ferda se přece jen dal do práce a připravil aspoň lavice a stoly. Však už přicházeli hosté. Kováříci vedli několik včel s ranci plnými medových koláčků. Přišel cvrček, přivlekl rádio, ale už sotva dýchal. Padl na lavici a jen volal, aby mu dali něco pít.
Ale k pití tu ještě nebylo nic. Zato lumek vlekl na zádech ohromnou housenku, vykrmenou jako nejkrásnější prasátko, jen ji upéci.
O slavnosti se nějak dověděli komáři. Hrozně je mrzelo, že se tak dali od Berušky navést a takové věci na Ferdu napovídali. Nabídli se, že by teď Ferdovi něco zahráli, aby jim odpustil.
A Ferda že ano, proč by nehráli, že může chvíli hrát rádio a chvíli že mohou hrát komáři.
A už tu byly také nápoje. Přišli čmeláci s velkými sudy plnými dobré medoviny. Slavnost mohla začít.
Červené ploštičky přišly poslouchat. Pekly zatím housenku a některé z nich už také roznášely koláče.
Jak spustila hudba, začalo se také tančit. Ferda tančil s jednou včelou, cvrček vzal do kola můru, která tam zabloudila, a kováříci s čmeláky se pustili do tance s červenými ploštičkami.
Ach, ty se styděly a červenaly se ještě více, ale daly si říci a točily se jako čamrdičky.
Nejvíce se červenala jejich maminka, ale to se právě všem velice líbilo. Brali ji do kola nejčastěji.
Najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, přiletěly svatojanské mušky podívat se, jaké je to veselí.
A protože se jim slavnost líbila, zůstaly tam a svítily nad veselicí celou noc.
Když se pak všichni najedli a dost natancovali, dali se ještě do hraní. Hráli kolo mlýnské, zajíček ve své jamce, na honěnou, na slepou bábu a škatule mandule až do bílého rána.

O velkých kouzlech pavoučka Poutníčka a o Ferdově rozloučení

Nu, a teď přišlo to hlavní. Kováříci přivedli pavoučka Poutníčka.
Chlapík to byl, ve fráčku a s cylindrem na hlavě, jako nějaký kouzelník z varieté. Však to také byl kouzelník! Hned začal.
Stoupl si na židli, vyhrnul rukávy a teď:
„Velevážené obecenstvo, račte se všichni přesvědčit, že nemám vůbec nic v rukou! Jen se račte zblízka podívat!“
Jeden kovářík přišel blíž, a jak se dívá, kouzelník mu vytáhl z nosu dvě kostky domina. Obecenstvo vypuklo v bouři smíchu a kovářík nestačil úžasem oči vykulovat. „Chce se ještě někdo podívat?“
Jedna ploštička se osmělila. Vlastně se neosmělila, ale komáři ji strčili dopředu a ona teď, všecka červená, stála před kouzelníkem. „Počkejte, máte něco za uchem!“ povídá kouzelník a tahá ploštičce cosi z ucha. Ploštička byla úplně zděšená, vždyť tam nic neměla, a obecenstvo se válelo smíchem. Teď to kouzelník začíná rozbalovat. Co? Jak je to možné? Byla to zástěra, zelená, s bílými puntíčky.
„Počkej te, počkej te!“
volá kouzelník a vytáhl ploštičce z druhého ucha ještě žlutý šátek na hlavu, z nosu střevíce a ještě povídá:
„A co to máte v rukávě?“ Podívá se do rukávu a vytáhne z něho malou svatojanskou mušku s oranžovým světlem a pustí ji do vzduchu.
Obecenstvo teď už nemohlo věřit očím, a kdo tam byl, měl tááákhle otevřenou pusu.
„A nyní přichází hlavní číslo!“ prohlásil kouzelník, dal zase ruce dozadu, nadzdvihl fráček a sklonil hlavu. Kolem bylo ticho jako v kostele. Nejprve nikdo nic neviděl, ale najednou si začali ukazovat:
„Koukejte, koukejte!“ Nad pavoučkem vystupoval do výše jakýsi malý obláček a stále se zvětšoval.
Rostl, rostl, teď už všichni viděli, že je z jemóoučkých pavučinek, teď už viděli, že to vypadá jako vzducholoď.
A byla to opravdu vzducholoď na tenounkých provázcích. Teď do nich pavouček zapletl malinkou lávku a pozval Ferdu, aby se posadil. Ferda se tam uvelebil a v té chvíli propuklo v tichém obecenstvu radostné nadšení. „Sláváááá!“ volali všichni o překot a ani nevěděli, že se Ferda se vzducholodí odpoutal od země. Když to zpozorovali, unášel vzducholoď už vítr.
Ferda stál na lavičce a mával všem na rozloučenou šátkem. „Kam letí? Kam letí?“ ptali se zaražení broučci a mušky.
„Pryč, kamarádi, pryč!“ vysvětlovali kováříci.
„Ale vždyť se s námi ani nerozloučil!“ hořekovali všichni.
„I nač by se loučil! Když odjede hned, je to lepší než dlouhé loučení, i pro něho i pro nás! Však on jistě poletí domů a bude se mít u svých dobře!“ utěšovali kováříci.
„Jejejej, a já jsem mu zapomněla poděkovat za tu zástěru,“ volala jedna ploštička a chtěla utíkat za vzducholodí.
„A já jsem mu nepoděkovala za šátek a za střevíce,“ volala druhá a také chtěla utíkat za vzducholodí.
„Jen ho nechte, vždyť byste ho už nedohonili!“ zastavili je kováříci.
„Vždyť už je vlastně pryč,“ řekla kobylka.
A měla pravdu.
Vzducholoď už nebylo ani vidět. Hosté si tedy všichni pěkně podali ruce a odcházeli domů. Jen ploštičky ještě zůstaly a uklízely. Co ještě zbylo k jídlu, odnesly si jako výslužku domů. A Ferda zatím letěl, letěl a letěl. Cože o něm povídali kováříci? Že se tam bude mít dobře. No, to se ví!
Komáři ten den potkali u rybníčka Berušku. Schovali se za rákos, nadělali z bláta kuliček, a když šla okolo, naházeli jí kuličky na záda, že tam měla místo sedmi teček, no, aspoň patnáct.
Ta brečela!

Zpět nahoru této stránky

Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše podpora. Podívejte se prosím, zde krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko ♥.