Král houbařem
Na sklonku léta po nočním dešti, když země vydechuje ještě teplo, chodím rád houbařit. Vím, že pod lískami právě vylezly ze země temně červené holubinky s čerstvými kopečky hlíny na lehce prohnutých kloboučcích. Rozhrnuji zelené vějíře kapradí a zvedám skloněné větve jedlí, pod nimiž je možné vidět hnědé hlavičky hříbků. Pod bílými břízkami přitahují naše pohledy zrádné muchomůrky v oranžových čepicích. Mladí kozáci v tenké vysoké trávě připomínají načervenalé kmínové dalamánky, právě upečené. Pod mladými jedličkami vylézají z mechu lišky podobné žlutým kvítkům. Zato pravé ryzce na lesních pasekách připomínají něžně růžová ouška, která ..... přitisknutá k zemi ..... naslouchají jejím nejtajnějším tajemstvím, sdělovaným jen šeptem. Mé prsty se jich dotýkají jako živých něžných tělíček. Z ulomených nožiček ihned vytéká růžová voňavá šťáva. Ale hned vedle vyrůstá nějaká prašivka, která se jim velmi podobá. Tak žije i krásná pravda v těsném sousedství se lží. Pro mě je příjemné toulat se takto po hájích i pasekách a pozorovat zem, jak na konci léta štědře rozdává své tvůrčí síly. Ptáci už nezpívají, ačkoli tu a tam se za křovím zatřepetají jejich čilá křídla. Když ale houbař usedne na pařez, který si přes oči narazil měkkou zelenou mechovou Čepici, začne mu pěnkava ..... ta známá vyprávěčka, sedící na březové větvi ..... hned šeptat do ucha nějakou malou pohádku.
Byl jednou jeden král, který byl velmi vzdělaný a dokonce i na houby chodil s knížkou v ruce. Miloval sice moudrou nevinnou přírodu, jak se o tom píše v knihách, ale ta ho klamala na každém kroku. Hned vedle pěkných hub s hladkými a laskavými tvářičkami rostly prašivky, které taky žadonily o místo v králově košíku. Král také miloval svůj lid a dovoloval pasáčkovi v konopných gatích, který ho vodil po pasekách, kde pásl, aby nesl vlečku jeho královského pláště vyšívanou perlami. A teprve za ním šli jeho dvořané.
Zlatými brýlemi, které mu sklouzávaly až na samý koneček orlího nosu, se král díval do své knížky, kde byl v přirozených barvách zobrazen hřib. Aby nedošlo k omylu, bylo dole ještě velkými zlatými písmeny napsáno:
Dobře si ho prohlédl a pak se rozhlížel po okolí a hledal hřiby.
„Hřib královský ..... Hřib královský ..... “ tiše si říkal sám pro sebe a kladl do koše místo hřibů tlusté prašivky.
„Hřib královský ..... Hřib královský ..... ,“ ale pasáček, který si dlaní zakrýval ústa, šeptal lesním keřům:
„Hřib Satan ..... Hřib Satan ..... “
„Cos to říkal?“ ptal se dvořan, kráčející za pasáčkem.
„Nic, pane, to já jen tak ..... ,“ odpověděl chlapec a vraštil v přihlouplém úsměvu svou pihovatou tvář.
Na zpáteční cestě dva dvořané v kočáře tvrdili, že v králově košíku s houbami není prý všechno v pořádku. Jeden z nich se dovtípil, co šeptal pasáček, a druhý, který dával košík do kočáru, si všiml odporného zápachu. Bůhví co to král v lese nasbíral! Bylo by třeba o tom králi říct. :. Ano, bylo by prý třeba otevřít králi oči. Třetí, jenž zatím seděl mlčky, se vmísil do jejich rozhovoru a prohlásil, že král je prý neomylný a kromě toho se díval do knihy! Oba první dvořané zmlkli. I kdyby se král mohl dokonce zmýlit, ale co říct o knize? Ta přece byla jediným zdrojem opravdové moudrosti. Nene, v koši mohly být pouze dobré houby. A i kdyby král sebral něco špatného, sní si to sám. Byla tu jen jediná nepříjemná věc. Občas král ..... když byl v dobré náladě ..... posílal svým dvorním oblíbencům na důkaz své obzvláštní přízně nejlepší sousta ze svého stolu. Ale každý se utěšoval tím, že se mu snad dnes královská přízeň milostivě vyhne.
V zámku byly houby, které nasbíral sám král, slavnostně předány kuchařce. Byla to prostá vesnická žena. Král si ji velmi oblíbil, protože dovedla dobře smažit houby.
Když v kuchyni otevřela košík s houbami, spráskla polekaně ruce:
„Můj božíčku, co to ten starý blázen nasbíral!?“
Posadila se ke koši a dala se do pláče. Slzy, které jí hojně tekly po kulatých červených tvářích, si utírala do své modré kuchyňské zástěry.
Jestli je králi usmažím, určitě umře! ..... pomyslela si ta hodná žena. A najednou jako by jí někdo našeptal něco do ucha, její tvář se vyjasnila: vzpomněla si na králova věrného černého psa, který na hostině sedával vedle něho a do jehož měkké kučeravé srsti si král otíral mastné prsty ..... Pes jí vždycky běžel naproti, když nosila pokrmy na královský stůl.
Kuchařka se uklidnila a její široká dobrosrdečná tvář se usmívala. Houby, které nasbíral, připravila, jak nejlépe uměla, ale když je večer kladla na stůl, zakopla záměrně o králova psa, který se k ní lísal, neboť cítil ve vzduchu jejich vůni.
Mísa se rozbila a drahocenný pokrm se vylil na podlahu. Jen psovi se podařilo pozřít z něho několik kousků. Král se hněval, že se hostina pokazila a poručil, aby kuchařku propustili.
Druhý den ráno mu oznámili, že jeho milovaný pes v noci pošel.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|