Lucerna  

 

 

Nahoru
Abatar - Největší moudro na světě
Abdalláh Zemský a Abdalláh Mořský
Abú Kír a Abú Sír
Alabastrová ručička
Aládín a kouzelná lampa
Alenka a Ivánek
Alí Baba a čtyřicet loupežníků
Almužna
Amíkův kámen
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
Auach
Bába a panna
Babiččin kamarád
Balada o Jezerietisově dceři
Barborka a cucavé bombóny
Baron Prášil
Bárta a Juvarka
Bednářova palička
Bělinka a Růženka
Bělouš a vraník
Berona
Beruška Alenka
Betelka zlatá a Bětka smolná
Bezová matička
Bezruká dívka
Bílá a Černá
Bílá laňka
Bílá paní
Bílá paní Hradecká
Bílá paní vrbenská
Bílá panna
Bílé štěňátko a černé koťátko
Bílý had a Běla
Bílý had a sluha
Bledulky
Bleška a veška
Bludný Holanďan
Blýskání na lepší časy
Boháč a chudák
Bohatý kupec a tři sudičky
Bohatýr Naznaj
Boj na Kalinově mostě
Bonifác a bratránci
Boty z buvolí kůže
Bratr Štístko
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Broučkovo učení
Brouk Pytlík
Bubeník
Budulínek
Budulínek mandelinka
Bujný pan Kryštof
Bukač a dudek
Buvolí kráva a rybka
Bylo jedno děcko
Čáp a medvěd
Car Aggej
Car Trojan má kozí uši
Čaroděj a kupec
Čarodějka Amálka našla kouzlo
Čarodějná kniha
Čarodějná mošna
Čarodějná studna
Čarodějné zelíčko
Čarodějnice Běla
Čarodějnice Grula
Čarodějovo srdce
Čarodějův učeň
Čarostřelec
Čarovná jeskyně
Čarovná truhlice
Čarovné ovoce
Čarovný mlýnek, kabela a plášť
Čas slonů
Černá hraběnka
Černá princezna
Černokněžník
Černý Petr
Čert a cigán
Čert a jeho babička
Čert a Káča
Čert a Káča hubatá
Čert a Káča z divadla
Čert a tři sestry v nůši
Carův zeť a okřídlená babka
Čertí rodinka 1
Čertí rodinka 2 Kde žijí čerti ?
Čertí rodinka 3
Čertí rodinka 4
Čertí rodinka 5
Čertova slanina
Čertova služba
Čertův švagr
Čertův ukoptěný bratr
Červená karkulka 1
Červená Karkulka a pes
Červená karkulka a vlk vrtinoha
Červená Karkulka červený čepeček
Červený mužík
Český Honza
Cesta k jaru
Cikán a tři ďáblové
Cikán ve vlčí jámě
Cikáni a pán
Cikánská princezna
Čiperná Markyta
Císař Karel IV
Císař Rudolf
Císařovy nové šaty
Císařský hejtman
Co dělá táta, to je vždy správné
Co dostal horal za hrách
Co je nad zlato
Co je nejdále slyšet
Co není pravda
Čokoládová pohádka
Čtvero bratří
Čtvero větrů
Čtyři dovední bratři
Čučina
Cvilín
Ďábel se třemi zlatými vlasy
Ďáblova babička
Daleké putování Petra Zrnka
Dar ještěřího krále
Hastrmanův dárek
Dary skřítků
Dary vodních pannen
Dcera slunce
Délka života
Děvčátko a loupežníci
Děvčátko se sirkami
Diamantová sekera
Dílo boží a dílo Satanovo
Dítě Mariino
Dívka žabka a smutný princ
Divodějný strom
Divohusy
Divoké labutě
Divoký rytíř
Divotvorný meč
Divotvorný mlýnek
Divotvorný ubrousek
Divous a princátko
Dlaždič princem
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Dlouhý, široký a žárooký
Dobrá nálada
Dobrá žena
Dobrák Tughry a darebák Egry
Dobré děti
Dobře tak, že je smrt na světě
Dobrodružství Sindibáda námořníka
Dobrotivý Álaaddín
Dobrý obchod
Doktor Vševěd
Domácí skřítkové
Domeček u lesa
Domku, domečku
Drahé kameny
Drak Agrimón
Drak dvanáctihlavý
Drak Venca a princezna Karolína
Drakobijec
Dřevorubec a jeho chytrá dcera
Dudák Jíra
Duch Hohohó
Duch v láhvi
Dupynožka
Dva bratři
Dva kamarádi
Dva kohouti
Dva loupežníci
Dva mrazíci
Dva přátelé
Dva princové se zlatou hvězdou
Dva řezníci v pekle
Dva rybáři
Dva ševci Kmocháčci
Dva věrní bratři a krasavice
Dvanáct apoštolů
Dvanáct bratří a zlatovlasá panna
Dvanáct bratrů
Dvanáct loupeživých rytířů
Dvanáct měsíčků
Dvanáct zakletých pannen
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero líných pacholků
Dvanáctero lovců
Dvě dcerky a dobrá lesní víla
Dvě Maričky
Dvě nevěsty
Dvě pětky z přírodopisu a cylindr
Dvě tvrdohlavé kozy
Dvojčata
Džaudar a jeho bratři
Ebenový kůň
Egle
Ejhej Mikuloi
Eletka a žárováček
Ferda Mravenec obsah
Fikmik
Fousatý princ
Fridrich a Katynka
Garagaš
Gilgameš a Agga z Kiše
Gilgameš a Enkidu
Gudrun
Hádanka 1
Hádanka 2
Hádanka o špatně zavázaném pytli
Hadí korunka
Hadí namlouvání
Hadí princezna a zlatý klíček
Hadrnička
Haf a Štěk
Hajný a jeho tři syni
Hájovna U pěti buků
Hastrmanův dárek
Havíř Jáchym
Havran
Hejtman Jan Žižka
Helenčiny květiny
Heřman z Bubna
Hlava dávného Řeka
Hlemýžď a růžový keř
Hloupá dívka
Hloupá havířka
Hloupí čerti a chytrý švec
Hloupý a chytrý
Hloupý čert
Hloupý drak a chytrý voják
Hloupý Havel
Hloupý Honza a dva bratři
Hloupý Honza Johannes
Hloupý Jura
Hloupý pecivál
Hloupý sedlák
Hloupý vlk
Hodný Džin
Hodný slon a zlomyslný krejčí
Holčička s náhradní hlavou
Holínky z bůvolí kůže
Holohlavý bohatýr
Holota
Honza a čarodějnice
Honza a Černá princezna
Honza a čert
Honza a červená bába
Honza Ježek
Honza a pan vrchní
Honza a sedlák
Honza a vrba
Honza Hlupec
Honza jde do lenoráje
Honza ke štěstí přišel
Honza Krecárek
Honza lenoch
Honza Nebojsa
Honza potkal pohádku
Honza rozesmál princeznu
Honza se žení
Honza silák
Honza špásoval
Honza v kostnici
Honza vystavěl vzducholoď
Honza z pohádky
Honzíček a Grétička
Honzík, hraběcí syn
Honzík Zázrak
Hora Zemúň
Hoře přehoře
Housenka
Housle samohudky
Hrabě a bílý jelen
Hrabě Hodic
Hraběnka Isabela
Hrady, zámky a tvrze, jak to bylo
Hrbáček králem
Hrdina Gran Bracun - o drakovi
Hrnečku vař 1
Hrnečku vař 2
Hrnečku vař 3
Hroch, který se bál očkování
Hrozný Radouš
Hruška, která nechtěla spadnout
Hujaj Hulička
Hunohrad
Hup do mošny
Hurle, burle, bác
Husopaska 1
Husopaska 2
Husopaska 3
Husopasky pláčou perly
Hvězdička Valentýna z vesmíru
Hvězdné tolary
Hvozdík
Chaloupka roubenka
Chudé královstvíčko — OBSAH
Chlapec a Had hadisko
Chlapec s copánkem a zvířatech
Chlapeček, který se stal kredencí
Chlupatý princ
Chrabrý Alí
Chrudimský kacafírek
Chudá Madlenka
Chuďas a boháč
Chudoba a pokora vedou do nebe
Chudý brahmín
Chudý mlynářský tovaryš a kočička
Chudý pasáček a kouzelná píšťalka
Chytrá Běta
Chytrá dívka
Chytrá dívka a car
Chytrá Elza
Chytrá hloupost
Chytrá Horákyně
Chytrá chalupnická dcerka
Chytrá princezna
Chytrá Šahrazád
Chytrá vesničanka
Chytrost nejsou žádné čáry
Chytrý Budulínek
Chytrý Filip
Chytrý Honza
Chytrý chasník a baba lidožroutka
Chytrý krejčí
Chytrý krejčík
Chytrý lhář
Chytrý Martin
Chytrý Petr na svatbě
Chytrý švec
Chytrý synek
Chytrý uhlíř
Iduščiny květiny
Ilja Muromec a slavík Loupežník
Ivan carevič a bohatýr Poljanin
Ivan carevič a Marta carevna
Ivan hlupec
Ivan prosťáček a smrtidrak
Ivan, selský syn
Ivánek, který tloustl a tloustl
Jabloňová panna
Jaga baba
Jaga Bura
Jak Akpamyk hledala své bratry
Jak bednář přelstil vlka, medvěda a
Jak bubeník vysvobodil princezny
Jak Budižkničemu k štěstí přišel
Jak čerta popadl vztek
Jak císař Josef opatřil synovi kmotra
Jak dědeček měnil, až vyměnil
Jak dělá slunce duhu
Jak dělal lišák chůvu
Jak dívka vyzrála na Cara
Jak došel horal štěstí
Jak dva lhali, až se prášilo
Jak dva vandrovali
Jak dvanáct bratrů hledalo nevěsty
Jak dvě sestry sloužily u čarodějnice
Jak hloupý Honza přišel k bohatství
Jak hloupý rozesmál princeznu
Jak hlupáček vysvobodil princeznu
Jak chodil lišák se džbánem, až ...
Jak Jan hledal smrt
Jak Jaromil k štěstí přišel
Jak jeden krejčík ke štěstí přišel
Jak jeden hoch ke štěstí přišel
Jak jedni kvůli svatbě utekli
Jak jednomu uletělo štěstí
Jak jelen chválil, až přechválil
Jak ježek uhonil zajíce k smrti
Jak jsem plul ke královně severu
Jak ke štěstí skrze šest služebníků
Jak kohout napálil lišku
Jak kohout vyzrál na lišku
Jak král hledal nevěstu
Jak králíček přelstil lišku
Jak krejčí dostal princeznu
Jak krejčík vylekal obra
Jak krejčík zbohatl
Jak Kuba parohatou princeznu léčil
Jak Kulihrášek přemohl Belzebuba
Jak Liman vyprávěl obrovi pohádku
Jak liška hostila čápa a čáp lišku
Jak mravenec zachránil holuba
Jak Nanynka ušla bití
Jak Nartové přelstili hloupé obry
Jak pomohli smutné víle
Jak pošťákovi spadla hlava
Jak princezna hádala až prohádala
Jak princezny po nocích tancovaly
Jak přišel Honza k bratrovi
Jak přišel měsíc na oblohu
Jak přišel sedláček do nebe
Jak Rozum se Štěstím vandrovali
Jak rybí císař splatil svůj dluh
Jak se Cibžgoun nestal ...
Jak se dva vsadili
Jak se Franta oženil
Jak se Honza učil tajné řeči
Jak se Jánis vydal za neznámem
Jak se jeden učil latinsky
Jak se kovář proměňoval
Jak se kovář stal zetěm fr. krále
Jak se kovář zbavil čertů
Jak se Lenka naučila plavat
Jak se liška poradila s rozumem
Jak se měl mordýř ku ženitbě
Jak se myšák oženil
Jak se narodila pohádka
Jak se osel Arcilev stal králem lvů
Jak se sáh naučil pracovat
Jak se sovy učily zpívat
Jak se stal kůň učitelem počtů
Jak se stal Matěj Cvrček doktorem
Jak se stal sedlák popem
Jak se z mravence stal silák
Jak sedláček přechytračil čerta
Jak sedlák hledal dva hloupé
Jak sedlák spadl z nebe
Jak sedlák uměl lhát
Jak šel Honzík do světa
Jak šel chlapec do světa za lepším
Jak šel jeden do nebe
Jak šel synek do světa naučit se bát
Jak šel voják do pekla
Jak Šelmu létal na mravenci
Jak si havran namlouval vránu
Jak si holub stavěl hnízdo
Jak si Honza opatřil nevěstu
Jak si pasáček vepřů přál
Jak si vedl krejčík v nebi
Jak si vlk vážil volnosti
Jak si vybrat nevěstu
Jak Šimperák vyzrál na posměváčky
Jak skřítkové šili boty
Jak šli čtyři bratři do světa
Jak šli vlk, lev a medvěd do světa
Jak spadl ševci baráček na hlavu
Jak starý Sultán vedl vojnu
Jak táhlo světem druhů šestero
Jak táta nakrmil svých sto dětí
Jak ubohý pasáček sešel ze světa
Jak udatný Greučan vrátil slunce ..
Jak umřela spravedlnost
Jak v jednom zámku strašilo
Jak vesničané koupili rozum
Jak vlk zápasil s člověkem
Jak vodníka píchlo u srdce
Jak vrabec udělal sedlákovi škodu
Jak žáby zajícům zvedly hlavy
Jak zvířátka přezimovala
Jakub a dvě stě dědečků
Jakub Krčín
Jan Roháč z Dubé
Janek Karbaník
Jazyk falešníka, horším než kopí ..
Jdi tam, nevím kam, přines ..
Je to naprosto jistě
Jeden, co pásl kohouty
Jeden, co prochodil železné boty
Jeden, co se učil bát
Jeden, co se vyučil lovcem
Jeden, kterému neporoučeli
Jeden spravedlivý
Jedenáct draků a černá paní
Jednoočka, Dvouočka a Tříočka
Jednooký vousáč
Jehňátko a rybička
Jeníček a Mařenka
Ježdík
Ježek, krtek a liščí soud
Jeziňky a Janeček
Jezinky a Smolíček
Ježíšek v chaloupce
Jidáš
Jirka a jeho tři psi
Jirka s kozou
Jitřní Ivan
Jonáš a rybí tuk
Jorinda a Joringel
Joza a Janek
Julie a pečení krocani
Juro Jánošík
Jurova lžipohádka
Kachní dvorek
Kachnička jde na vandr
Kaktusáček
Kamenní rytíři
Kamenný Kryštof a kouzelné oříšky
Karkulínkové
Karlova studánka
Karlštejnský ovčák
Kateřinka a tlustý červený svetr
Katova, dcera
Kdo je hloupější?
Kdo skočí nejvýš
Kdo snědl holoubátka
Kdo toho nalže víc?
Když mluvily stromy
Když se spolčí kočka s myší
Když soudila královna Beatrix
Kmotr
Kmotr Matěj
Kmotra liška Eliška
Kmotřička
Kmotřička Smrt
Kníže pán
Koberec a pišingrové drobečky
Koblížek
Koblížek ruměný
Koblížek veršovaně
Kočičí mlýn
Kočka Koška a kočka Mňačka
Kočka, která měla ráda ušák
Kočka Míňa
Kocour, kohout a kosa
Kocour, kohout a liška
Kocour s rolničkami
Kocour soudil křepelku a zajíce
Kocour v botách
Kocourek Fouskek a Tichošlapka
Kohout se zlatým peřím
Kohoutek a slepička
Kohoutek a slepička jdou do Říma
Kohoutek zlatý hřebínek a mlýnek
Kokořínský rytíř
Komáří paštika
Konec obra Jordána
Konec Skoupé Lhoty
Koníček Brokátek
Koník Ferda
Konrád, který psal nosem
Konstantin filosof
Košile, meč a prsten
Kosmáček
Kostěj Nesmrtelný
Kotlík s kaší
Kouzelná čepička
Kouzelná fazole
Kouzelná loď
Kouzelná píšťalka
Kouzelná škatulka
Kouzelná straka
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelné hadřisko
Kouzelné vejce a moudrá Olesja
Kouzelník
Kouzelník a princezna
Kouzelníkova procházka
Kouzelný býčí roh
Kouzelný flakonek
Kouzelný hrnec a kouzelné koule
Kouzelný keř
Kouzelný kůň
Kouzelný kvítek
Kouzelný oblázek
Kouzelný osel
Kouzelný ptáček
Kouzelný pták Zymyryk
Kouzelný strom
Kouzelný tolar
Kouzlo staré truhly
Kovář Páska
Kovlad
Kozlův pohřeb
Krabat
Krajíček chleba
Král a jeho šašek
Král drozdí brada
Král houbařem
Král Ječmínek
Král Kulička
Král lovec a zakletá lesní víla
Král Matyáš a chytré děvče
Král Matyáš v Gömöru
Král Mořeplavec
Král Odřivous
Král ozvěn
Král tchoř
Král Václav
Král žabák
Král ze Zlaté hory
Král zlodějů
Kralevic Antonín a rytíř Archibald
Královna Eliška
Královna Kunhůta
Královna Žofie
Královská hádanka
Královská stráž
Královské šaty
Královský dar
Královský syn a ďáblova dcera
Královský topič
Krása a zlost
Kráska a netvor
Kráska a zvíře
Krásná Katynka a Hromburác
Krásná labutí panna
Krásná Lucie
Krásná panna Majolena
Krásná Vasilisa
Krátké nožičky
Krátký len
Kráva Hnědka
Kravál Kraválisko
Křeček, který snědl dědu Mráze
Krejčík a tři psi
Krejčík králem
Krejčík v začarovaném zámku
Křesadlo
Křišťálová koule
Křišťálová studánka
Krteček
Krtek Petr
Kryštůfek, který se schoval v mixéru
Kterak byl Honza hluchý
Kubík a Kačenka
Kulhavá vlaštovička
Kůň a komár
Kupecký syn a princezna
Kuřátko
Kuželky na Koberštejnu
Květ kapradí
Kyzylbatyr a chán všech dévů
Labuť
Labutě
Labutí jezero
Labutí panna
Laciné dřevo
Ládínek a lízátko
Lakomý kupec a chytrý čeledín
Lakomý sedlák a čeledín Vaněk
Lakomý sedlák houbař Randibas
Láska
Láska, Černý a Bílý kníže
Lenka a Filomenka
Les lidských duší
Lesní holub
Lesní chaloupka
Lesní matka
Lesní panna
Lesní šedivec
Lesní ženka
Létající princ
Létání
Lež
Líbezná Husnobóda
Libuše
Lidožravá princezna
Líná přadlenka
Líný Honza
Líný Honza a Tlustá Terka
Líný Mates
Liptaňský poklad
Lipuňuška
Liška a čáp
Liška a jeřáb
Liška a kočka
Liška a vlček
Liška a vrána
Liška Bystrouška
Liška co ošidila dva medvídky
Liška co závodila s kaprem
Liška handlířka
Liška starosvatka
Lísková větvička
Lískový oříšek
Lístkový prut
Listonoš, který nechtěl chodit
Lívanec nejlívancovitější
Lněné odhozky
Locika
Lomikar
Loupežníci na Žárech
Loupežnická jeskyně
Loutkové dovadlo
Lstivý direktor
Lucerna
Lvy a plachetnice obsah
Madlenka a lesní tajemství
Mahulena
Mahulena, krásná panna
Makaróny, které šly na procházku
Malá dušička a slunce
Malá mořská víla
Malá veveruška
Malenka
Malý čarostřelec
Malý, dřevěný koníček a přítelkyně
Malý princ
Mamut a umělé dýchání
Marja Morevna
Markéta
Martin a velryba
Maruška a medvěd
Maryška
Matěj a Majdalenka
Matěj Kozko
Matějův kohout
Matematické pohádky
Matka vod
Mazaný učitel a čertiska
Měděný muž
Medvěd a čáp 1
Medvěd a čáp 2
Medvěd a lišák klučili les
Medvěd a myška
Medvěd, prase a liška
Medvěd, vlk, lišák a zajíc
Medvědí kůže
Mikulovický zvon
Miláček Štěstěny
Míša a zajíček
Míša Kulička
Mistr Kopýtko
Mladý kovář
Mlsný Mehmed
Mluvící pták, živá voda a jabloně
Modrá kočička
Modrá lucerna
Modrá štola
Modrovous
Modrý hrnec, který rád vařil rajskou
Modrý kyblík
Modrý ptáček
Monoauga
Morčátko
Mordýřský zámek
Mořská panna
Motýl
Moudrá Zangulez
Moudré dělení
Moudrý Miloun
Moudrý zlatník
Mravenečník
Mráz a Mrazivec
Mrazík
Mrazík, který maloval barvami
Mulisák01 Obsah
Muž bez srdce
Mužík omlazený ohněm
Mužík s kouzelným zrcadlem
Myš a slon
Myš, datel a klobása
Myška tulačka
Myslivec a labutí panna
Nadání dětí Eviných
Ne chudoba, činí mudrce
Nebeská svatba
Nedochvilná Máša
Nedosněný sen zlatnického tovariše
Nedovtipný stařec
Nejchytřejší člověk
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Největší kuřátko na světě
Nemocný král a jeho tři synové
Nenažraný obr
Neohrožený Mikeš
Neposedný domeček
Neposlušná kůzlátka
Neposlušný zajíček
Nepovedená bitva
Nesmrtelný Kostěj
Nesyta
Neuvěřitelná dobrodružství tří lovců
Nevděčné kuřátko
Nevděčný rybář
Nevěrná žena
Nevěsta z obrazu
Nevěsta a žába
Nezbedný kluk
Nezdárný princ
Noční stráž
Nosáč
Obecní pasák a jeho chytrá dcera
Obr
Obr a František
Obr a horský duch
Obr a Paleček
Obři a skleněná hora
Obři na Edelštejnu
Obrobijce
Obušku z pytle ven
Odměna a trest
Odpověď na každou otázku
Oklamaný ďábel
Okradený ďábel
Opustíš-li mne, zahyneš
Orfan
Ošizený čert
Ošklivé káčátko 1
Ošklivé káčátko 2
Oslí hlava
Oslí kůže
Oslíček
Oslík
Osmnáctero vojáků
Ospalý Janek
Ostrov pro šest tisíc budíků
Ostružinová Rafenka
Osud
Otcovo dědictví
Otcovská přísaha
Otesánek
Otýlie a tisíc pět set kaněk
Ovčí víly
Padlý anděl
Paleček 1
Paleček 2
Paleček 3
Paleček 4
Paleček jde do světa
Palečkovo vandrování světem
Pán a čert
Pan Bůh
Pan Felix a slečna Liběna
Pan Jiřík
Pan Kavka
Pan Oldřích Krajíř
Pan Petr Čáp
Pan Poberta
Pan Racek
Pan Rašín
Pan Šembera
Pan Smíšek z Vrchovišť
Pan učitel z Cinkoty
Pan Vítek
Pancíř ze Smojna
Pandur Trenko
Paní Bída
Paní Holle
Paní Johanka
Paní Kateřina
Paní Manda
Paní Zima
Panna Meluzína
Panna Světlana
Panská řeč
Pasáček
Pasáček vepřů
Pasáček zajíců
Pasák Timling
Pasák vepřů
Pasekář Adam
Pastýř
Pastýřka a kominíček
Patero otázek
Patnáct
Páv je stará primabalerína
Paví král
Pecivál nejmocnější na světě
Pejsek a kočička00 OBSAH
Pekelná výpomoc
Pěkná Kačenka a Kuba Mlátihuba
Peříčko finista jasneho sokola
Perníková chaloupka 1
Perníková chaloupka 2
Perníková chaloupka 3
Perníkový dědek
Pět hrášků v jednom lusku
Petr Vok
Petrovy kameny
Pidivousek
Pilná přadlena
Pilný se raduje
Písař Tomášek
Plameňák
Plešáček a šest závistivých bratří
Plivník Tomáše Pechy
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Poctivý purkrabí
Podivný vlas
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný muzikant
Podivuhodný pták
Podkovák
Pohádka rozřezaná na šest kousků
Pohádkový drak
Pohrobek
Poklad na Cvilíně
Pokladnička
Polepšený sedlák
Poletuška
Polévka ze špejle od klobásy
Polovina všeho
Popelák
Popelák králem
Popelka a havran
Popelka a kmotřička víla
Popelka a kravka
Popelka a líska
Popelka a sestry
Popelka z Vystrkova a Úpětína
Popletený Kuba
Poslední Kaceřovští páni
Poslové Smrti
Pošťácká pohádka
Potrestaná pýcha
Povedený soud
Povedený učenec
Pověst o studánce Litoše
Požehnané ořechy
Pozemský ráj
Pozor na masařku
Praděd
Praděd Vítek
Přátelství s drakem
Pravá nevěsta
Překrásná rybka
Přeukrutné hoře
Příběhy o kalifu čápovi
Příhody skřítka Džina
Princ Bajaja
Princ Dafin, věrný Afin a Kyraline
Princ, který se ničeho nebál
Princ v hadí kůži
Princ Žabinec
Princezna a čtyřiadvacet myslivců
Princezna a víla
Princezna, co ráda přemýšlela
Princezna Jasněnka a létající švec
Princezna, která milovala květiny
Princezna, která všechno viděla
Princezna Myší kožíšek
Princezna na hrášku 1
Princezna na hrášku 2
Princezna se zlatou hvězdou na ..
Princezna ve věži
Princezna z hory Muntserrat
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Přírodopis a vítězové od Waterloo
Přítel na cestách
Proč je voda v moři slaná
Proč jsou šneci pomalí
Proč nesmějí havíři do pekla
Proč nosí včela radost a pavouk ..
Proč pes vrčí a kočka chytá myši
Proč se kocour myje po jídle
Proč se už ve škole netahá za uši
Proč si holubi neumí stavět hnízda
Proč žáby kvákají
Prodaná nevěsta
Prodaný sen
Prohnaná Grétlička
Proměny
Prosné zrnko
Protančené střevíčky
Psí lejstro
Pohádka psí
Psí trh na Budíně
Ptáček pro štěstí
Ptáček zpěváček
Ptačí hlava a srdce
Ptačí král
Ptačí pohádka
Ptačí zpěv
Pták Noh
Pták Ohnivák
Pták Ohnivák a liška Ryška
Pták ohnivák a mořská panna
Pú00 Medvídek Pú Obsah
Půt Švihovský
Putování k ptáku Nohovi
Pyšná ovce
Pyšný netopýr
Pytlák Šebesta
Radostné cestování
Rak co předběhl lišku
Raráš a šetek
Rebečka, zapomenutá nevěsta
Řemeslo má zlaté dno
Řepa
Řepa veršovaně
Řeznický tovaryš
Ropucha
Rozpustilý Arnoštek a voda
Rozum a Štěstí
Rozumbradové
Rudá labuť, pes a šedivá kočka
Rudý kvítek
Rumcajs - Obsah
Rumpelniček
Rybář a jeho žena
Rybář a rybka
Rýbrcoul
Rytíř Arkleb
Rytíř Jan Burian
Rytíř Miloš
Rytíř z Myšího hrádku
Santálový strom
Šašek Havel
Šaty s pávy, housaty a jeleny
Šediváček
Sedláček
Sedláček a medvěd
Sedláček v nebi
Sedlák a pán
Sedlák mudrc
Sedlák Vokoun
Sedm havranů
Sedm krejčí a jedna moucha
Sedm kůzlátek
Sedm Simeonů
Sedm strážců
Sedum Švábů
Sedmero krkavců 1
Sedmero krkavců 2
Sedmikráska
Sedmikráska kytička
Sen, který nebyl pro císařské uši
Sépie
Šest labutí
Šest služebníků
Šestka táhne světem
Sestřička Aljonuška a bratr
Siama
Šibal Jaryžka
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Šílená rybářka
Silný Ctibor
Silný Honza
Silný Kadubec
Silný krejčík
Šípková Růženka 1
Šípková Růženka 2
Sivák, hnědák a vraník
Skleněný vrch
Škola bohatí
Škola v chaloupce
Skřítci pod Cvilínem
Skřítek Elzinš
Skřítek u hokynáře
Skřítkové
Skromný rybář
Škubánek
Slavík
Slavík a růže
Šlechetný Lurdža
Slepá královna
Slepice, která nesla zlatá vejce
Slepý, chromý a nahý
Slunečník, Měsíčník a Větrník
Slunečník, měsíčník, větrník a Uliána
Smích bláznivé žáby
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Smolíček Pacholíček
Smolíček pacholíček a Mecháč
Smrček
Smuténka a Ukrutěnka
Smutná Linda
Smutný kominíček
Snad to není někdo jiný?
Šnečí království
Šnečí pohádky
Šnečí pohádky - Vladimíři
Sněhová královna
Sněhový mlýnek
Sněhuláci a zázrak života
Sněhurka a sedm trpaslíků 1
Sněhurka a sedm trpaslíků 2
Sněhurka a sedm trpaslíků 3
Sněhurka a sedm trpaslíků 4
Sněhurka sněhová
Šnek Seldýn
Sněženka a Růženka
Sněženka a sedm trpaslíků
Sokolník Beneda
Soudce Šemjak
Sousedův kohout a slepice
Spanilá Růžička
Špatně namalovaná slepice
Špatní kamarádi
Správce Rozmarýn
Spravedlivý Ahmad a ukrutný šáh
Spravedlivý Bohumil
Spravedlivý chléb
Stará svítilna
Stará žebračka
Staré sedlo
Stařeček a vnuk
Starší syn
Starý dům
Starý Jakub
Starý, prastarý vodník
Starý věchet
Šťastná šneččí rodina
Šťastný ostrov
Šťastný ovčák
Statečná princezna
Statečný cínový vojáček
Statečný Hroznat
Statečný Jimram
Statečný krejčík
Statečný rychtář
Statečný Tomáš
Statečný voják
Statkář a šafář
Štefka a Maryška
Štěňátko na ledě
Stepas a pán
Šternberk
Štěstí a neštěstí
Štěstí a smůla
Štětináč štětinatý
Stín
Stoleček Prostřise, oslík a obušek
Stonožka, boty a ukradený park
Strakatinka
Strakonický převor
Strašlivá loupežnická historie
Strejček Příhoda
Střevíčky ze vší kůže
Stříbrňák
Střízlíček a medvěd
Střízlíček králem
Stromeček, který hrál a zpíval
Strýc Pavel
Sůl nad zlato
Sulajman a jeho bratři
Švábská sedmička
Svatá panna starosta
Svatba paní lišky
Svatba s ropuchou
Svatopluk
Svatopluk a jeho syni
Svatý Josef v lese
Švec Matěj
Švestka
Svět kapradí - Svatojánská pohádka
Světluška a potopa
Světská krása
Synáček z hrášku
Synek, který se učil strachy třást
Tabule modrá jako nebe
Tajemství Sulajmy beznosého
Tajné slovo
Tak svět odplácí
Tatařín
Tatarská princezna
Tatarská princezna 2
Tatoš
Temnota temná a láska věrná
Templář Čičos
Terezka a skřítek
Tkadlena a oráč
Tlusté prasátko
Tlustý pradědeček a loupežníci
Trampoty sv Mikuláše
Trejtík a Dajtínka
Třetí přání
Tři bratři
Tři bratři a zlovolné obřisko
Tři bratři, dva moudří a jeden
Tři bratři královští
Tři carství
Tři černé princezny
Tři císařské otázky
Tři dítka Štěstěny
Tři groše
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři chlapíci a obr
Tři koně
Tři kouzelné dary
Tři kouzelné džbánky
Tři královské děti
Tři krkavci
Tři labutě
Tři lesní skřítkové
Tři malá prasátka
Tři medvědi
Tři mrzáci
Tři ňoumáci
Tři oblázky z potoka
Tři pírka
Tři přadleny
Tři princovy poklady
Tři prokleté princezny
Tři ptáčkové
Tři rady
Tři řeči
Tři rudovousové
Tři růže
Tři růže na jednom stonku
Tři selští synci
Tři sestry a jeden ženich
Tři sestry a lidožroutské obřisko
Tři sestry a Reinald
Tři sestry a žabka
Tři sestry z chudé rodiny
Tři šťastlivci
Tři tovaryši
Tři tovaryši na Bouzově
Tři zakletí knížata
Tři zakletí psi
Tři zaslíbené princezny
Tři zelené ratolesti
Tři zlatá péra
Tři zlaté vlasy děda vševěda
Třináctero
Tříska a Kůra
Trojí vraní skřehotání
Trpásek
Trpasličí dárky
Trpaslík
Trubač
Trylkující a hopkající skřivánek
Tulácká pohádka
Tuřín
Tvrdohlavý Ondráš
Tykev a hříbě
Tymlink
U čarodějnice
Ubrousek, beránek a mošna
Udatný krejčík
Uhlíř, kterého potkalo štěstí
Uhlířský princ
Ukradený pan Berka
Uloupená princezna
Uspávač
V lese žijí čarodějnice
Vajíčko
Valdštejnský lev
Valibuk
Vandrovali tovaryši
Vandrování kdovíkudy kdovíkam
Vánoce v lese
Vánoční blázen
Vánoční pohádka
Vavřinec toulavec
Vavřínek
Vazač košťat
Včelí královna
Vděčná otrocká duše
Věčný student a jeho pohádka
Velbloud
Velikán Velevous
Velká doktorská pohádka
Velká kočičí pohádka
Velká policejní pohádka
Velké strašení na Střekově
Velký černý pes
Věrné hříbátko a statečné princátko
Věrné přátelství živého a nebožtíka
Věrný a Nevěrný
Věrný Jan
Věrný ovčák
Věrný Pavel
Veselý voják
Veška a bleška
Veverčák oříšek
Vikštejn
Víla Amálka - obsah
Víla na rybníce
Víla nedbá o domácnost
Vlaštovčí dary
Vlk a kozlátka
Vlk a ovečka
Vlk a sekáč
Vlk a sem kůzlátek
Vlkodlak
Vodní paní
Vodníček
Vodnická pohádka
Vodník
Vodník v pivovaře
Vodovod, který zpíval v opeře
Voršulák a čert
Vozka
Vrabčák a jeho čtyři synové
Vrba
Vřesová studánka
Vřetánko, člunek a jehla
Vrchní Ben
Vrť se vřetánko, Starucha nepomůže
Všehochlup
Všudybyl
Vybíravá Lenička
Vychytralý Bonacin
Vychytralý provazník
Vyšehradské poklady
Vysloužilec a sabatora
Vzteklý pán na Cornštejně
Z pohádky do pohádky
Žabí král
Žabí král aneb železný Jindřich
Žabka carevna
Žabka královna
Začarovaný tulák
Zahrada na jaře
Zahrada na podzim
Zahrada v létě
Zahrada v zimě
Zachráněné hádě
Zajícova chaloupka
Zakletá krasavice
Zakletá princezna
Zakletý dům
Zámecký písař
Zámek mouchy Štípalky
Zapomenutý čert
Zapovězený uzel
Zasloužená odměna
Záviš z Falkenštejna
Zazděný preclíkář
Zázračné jablíčko
Zázračný groš
Zázračný strom
Zázračný visutý zámek
Zbečenský chasník
Zbojník Jurka
Zbožná kněžna Durana
Zbožný Pasler
Zbrklý Menetbek a Akyldžan
Zdvořilý loupežník
Ze života polního šneka Ferdy
Žebrota žebrácká a pokora pokorná
Zelená husa
Zelená panna
Zelený rytíř
Železná pec
Železná skříňka
Železný Hans
Železný Honza
Železný chlapec
Železný Jan
Želva
Želví král a strakaté moře
Zemní mužíček
Žid v trnisku
Žil král
Žirafa
Živá šachovnice
Živá voda 1
Živá voda 2
Živá voda a Praděd
Zkáza ženského chánství
Zkrocený vodník
Zlá hraběnka na Kaltenštejnu
Zlá Kateřina
Zlá selka a chlupatý hastroš
Zlatá husa
Zlatá jablíčka
Zlatá jabloň
Zlatá kachna Gondolána
Zlatá rybka a dcerka
Zlatá rybka a tři přání
Zlaté kapradí a Mikeš
Zlaté kapradí
Zlaté království
Zlaté zámky
Zlato pod Edelštejnem
Zlatohlávek
Zlatohlávek a Zlatovláska
Zlatovlásek
Zlatovláska
Zlatovláska a Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý cop
Zlatý jelen
Zlatý kolovrátek
Zlatý pták
Zlatý vrch
Zloduch zlodušný a Réza Rezatá
Žlutá bunda s pokaženým zipem
Žlutý ptáček
Zpívající hora
Zpívající rákos
Zrádná sestra a věrná zvířata
Zrádný hejtman
Žravý Matěj
Zrnko prosa
Zrození Jana
Ztracená polobotka
Ztracený žlutozelený měsíc
Zuzanka a písmenka
Zuzanka plátenice
Žvanivá žena
Žvanivý slimejš
Zvědavá Juditka
Zvědavý lakomec
Zvířátka a loupežníci
Zvířecí řeč
Zvířecí sněm o Vánocích
Zvířecí věrnost a lidská proradnost
Zvonec
Zvonící lipka  

Lucerna

 

pohádka: LucernaBylo to za časů, kdy ještě robota tížila venkovský lid. Někde opravdu těžce, někde už jen tak zbytkem. Ale nikdo ji neměl rád. Ani mladý mlynář Libor, který často nemohl spát, jak ho to hnětlo. A to šlo jen o lucernu, o starou zaprášenou lucernu, která se povalovala na půdě mezi harampádím!
A přece na tu lucernu nemohl mlynář Libor ani pomyslit. Byla s ní spojena povinnost doprovázet s rozžatým světlem vrchnost, když si vrchnost vzpomněla, cestou od mlýna k lesnímu zámečku kolem prastaré lípy. Tím hůř, že právě kolem lípy, o kterou mlynář už dlouho vedl se svým panstvem spor.
Jinak netížilo mlynáře Libora pranic. Měl svou práci, měl u sebe svou starou babičku a veselou náladu ve mlýně obstarávala Hanička, mladé, čiperné děvče, které si vzal mlynář jako sirotka k sobě a o něž se staral, když o opuštěné stvoření na zámku neměli zájem. Časem se mu Hanička zalíbila a on jí a vypadalo to, že jednou budou svoji.
Babička leccos pamatovala a mlynář se jí často vyptával. Její řeči si pak zapisoval na památku do tlusté knihy vázané v kůži.
Jako toho dne, kdy mu babička vyprávěla o Sibylině proroctví. Sibyla byla věštkyně, ani se nevědělo, kdy vlastně žila, ale pokolení za pokolením si o ní vyprávělo.
„Přivalí se hrozná vojna a bude bída a hlad a se všemi, lidmi bude zle. Dvanáct dní potrvá strašný boj a krev poteče v potocích, až třináctého dne se otevře hora Blaník a vojsko, které tam čeká, vyjede na pomoc české zemi v čele se svatým Václavem na bílém koni,“ říkala babička hrůzostrašným, tajemným hlasem a mlynář si zapisoval, jak stačil.
Někdo zaťukal na dveře. Panský mušketýr. Přerušil babiččino vypravování a oznamoval mlynáři, co mu nese.
„Abyste vzal, mlynáři, na vědomí, že přijede naše paní kněžna a pan vrchní jí uchystá slavnostní přivítání. K tomu si vybral Vás, který máte v čele sedláků přijet na koni na zámek a přednést kněžně uctivé říkání.“
„Já?“ napřímil se mlynář. „Já mám oslavovat vrchnost za to, že mi upírá mé právo? Že chce porazit prastarou lípu, která pamatuje děda mého děda? Jen se hezky vraťte s nepořízenou, mušketýre, nepojedu nikam.“
„Vyřídím,“ cvakl mušketýr podpatky. „Ale je tu ještě něco. Máte tady to hezké děvče ..... “
„Které zůstane doma stejně jako já,“ skočil mu mlynář do řeči. „Ať si pan vrchní vítá kněžnu sám. Jazyk má na to dost mrštný.“
„Vyřídím,“ řekl vztekle mušketýr, který věděl, že si to odnese za mlynáře. „Však pan vrchní říkal, jak jste zpupný. Ale zkrotnete, až sem přijdu stran té staré lucerny ..... “
Nedomluvil. Mlynář ho vytlačil ze světnice a přibouchl za ním dveře. Byl silný a statný, nemusel se mušketýra bát.
„Vidíš, babičko, jak to dnes chodí,“ obrátil se k stařence.
„Za našich časů nebývalo lip,“ pokývala stařenka, „a horší časy ještě přijdou, jak věštila Sibyla ..... “
„I nepřijdou, babičko,“ odporoval jí mlynář, „jen se člověk nesmí hned poddat. Ale toho psaní už pro dnešek nechám. Práce čeká.“ Zavřel knihu a šel se podívat do mlýnice.
Stařenka si povzdechla a odbelhala se ven, sednout si pod jabloň na zahrádce.
Ve světnici bylo ticho, v němž tikaly jen hodiny a doléhal vzdálený pískot ptáků zvenku.
Klid porušil dívčí zpěv. To byla Hanička, hezká dívka, nejlepší zpěvačka na kůru, jak o ní říkal učitelský mládenec Zajíček.
A Zajíček tomu rozuměl, i když třel bídu. Na muziku byl na slovo vzatý odborník a žádná svatba nebo pohřeb se bez něho neobešly.
Hanička vběhla do světnice. Na lavici vysypala plnou zástěru lučního kvítí. Otevřela mlynářovu knihu a mezi několik listů založila proutky mateřídoušky. Sňala starý mateřídouškový věneček se zdi a zavěsila nový, který čerstvě uvila.
Zvenku zazněly housličky. Hanička se zarazila. Pak se usmála a zakývala hlavou. Poznala Zajíčka. Otevřela dveře:
„Jen pojďte dál, pane učitelský, poznala jsem Vás podle houslí. Copak nesete?“
„Rád bych se poradil, Haničko. Mám starosti,“ říkal nesměle Zajíček.
„Tak jen počkejte, hospodář tu bude každou chvíli. Máte už nějaké naděje, pane Zajíčku?“
„Skoro žádné, Haničko.“
„A co tomu říká Vaše Dornička?“
„Však právě pro ni se trápím. Chtěl bych si ji vzít, ale copak mohu? Ani nevíš, Haničko, jaká je to bída dělat učitelského mládence a dokonce na dvou školách najednou. Co jen se naběhám přes vrchy a luka z Lohova do Buková, z jedné školy do druhé, ať prší nebo praží slunce, osm let už to tak dělám a naděje na zlepšení žádná.“
„Však je mi Vás kolikrát líto, pane Zajíčku,“ litovala ho Hanička. „My tu leckdy o Vás mluvíme, jak musíte spát na půdě u sedláků a hrát při všech příležitostech a přitom se ani dosyta nenajíte.“
„Kdyby jen to, milá Haničko. Ale obě paničky mých pánů kantorů mě pokládají za svou služku. Jedné musím nosit vodu, štípat dříví, kosit trávu, druhé opatrovat caparty. Ale já už vím, jak na to!“
„Utečete s Dorničkou do světa?“
„Vypovím to naší nové kněžně. Prý je dobrá. Podívej, všechno jsem to sepsal do žádostí, dokonce veršem, a tu supliku přečtu samé paní kněžně.“
„A to máte odvahu předstoupit před ni?“
„Napřed jí zahrajeme kasací, však víš, kdo, já, Sejtko, Zima a Klásek, ta naše muzikantská čtyřka, a pak, pak si dodám odvahy, odkašlu si, vytáhnu supliku a ..... “
„..... ohnu poníženě hřbet!“ vmísil se do toho mlynář Libor, který právě vstoupil. „Je mi Vás líto, Zajíčku.“
„Vám se to lehko řekne, pane mlynáři. Ale co mám dělat, když jsem chudý?“
„Vzmužte se a uvidíte! Mějte hrdost!“
Zajíček zesmutněl. „Když mně nade všecko jde o mou Dorničku, pane mlynáři. A pro ni strpím všechno.“
„A právě tím ztrácíte, Zajíčku„, povzbuzoval ho mlynář. „Zatínat pěstí pouze v kapse mnoho nepomůže. Jen o tom přemýšlejte!“ A mlynář se obrátil k Haničce. „Jsi hodná, že jsi natrhala kvítí. Dokonce's uvila čerstvý věneček. Pro mne jsi taky natrhala něco?“
„Mateřídoušku, máš ji přece tak rád. A taky ještě koření pro babičku,“ vykládala Hanička. A tajemně zašeptala:
„A tady trochu Černobýlu na našeho ..... hastrmana!“
Zasmála se a už byla pryč.
Zajíček se zeptal:
„On Vás pořád ještě hastrman trápí, pane mlynáři?“
„Trápí, netrápí, ale zlobí,“ rozčiloval se mlynář. „Dneska ráno mi například zastavil mlýnské kolo, dareba. A kdyby jen tropil ty své neplechy. On se zakoukal do naší Haničky a nedá jí pokoj. Pořád po ní kouká a nejraději by vlezl až do stavení. Ale já mu ukážu, zač je toho loket!“
„Každý máme své,“ vzdychal Zajíček.“ Já bídu, Vy zas vodníka.“
„A lucernu!“ dodal mlynář.“ Jenže já žádnou supliku skládat nebudu. Budu stát na svém právu a uvidíme, zdali je vrchnost ještě tak mocná, jako bývala. A podívejme,“ přihlédl z okna, „neběží snad za Vámi?“
„Kdopak?“ lekl se učitelský.
„Klásková,“ usmál se mlynář a otevřel dveře, do nichž se vřítila opravdu Klásková. Její muž Klásek hrával společně se Zajíčkem, Sejtkem a Zimou.
„Není tady?“ rozkřikla se Klásková. „Jako můj muž.“
„Kláska jsem neviděl,“ zavrtěl mlynář hlavou.
„Tak snad byl u Vás, Zajíčku, co?“ obrátila se Klásková na učitelského, který zrozpačitěl a koktal:
„U mne? Jestli jako byl? Totiž ..... jak bych Vám řekl ..... “
„Tak už jsem doma!“ nenechala ho Klásková domluvit. „Jak se takhle vykračujete, je mi nad slunce jasnější, že jste se domluvili. Ten lhář mi nabulíkoval, že prý si zaskočí do mlýna kvůli mletí. A přitom jsem viděla, jak si tajně strká klarinet pod kabát.“
„Ale on byl opravdu u mne,“ přiznával Zajíček. „Měli jsme mít zkoušku.“
„A neměli! Jen se ho zastávejte, už Vám nevěřím ani slovo. To spíš tady karty mi řeknou, kde je. S dovolením.“ A vytáhla karty a začala je rozkládat na stůl. „Aha, tady!“ zvolala po chvíli vítězně. „Vidíte ji? Nějaká osoba ženského pohlaví mi stojí v cestě. Dokonce vdova. No, počkej, Klásku, já Ti to osladím!“
„Věříte kartám,“ káral ji mlynář, „ale kampak dojde člověk s kartami. Hlavou a srdcem se musí na všechno.“
„Opravdu, paní Klásková,“ vmísil se nesměle učitelský, „váš muž byl u mě, ale pak šel na zámek, sám jsem ho tam poslal, kvůli té kasací, jestli ji budeme smět zahrát paní kněžně.“
„Já mu sama zahraju kasací, až ho budou brnět uši!“ vzkřikla Klásková. A byla by se ještě dál rozčilovala, nevběhnout do jizby poplašená Hanička.
„Libore, Libore,“ popadala dech, „už zase na mne kňoural!“
„Cože? A kde?“ zahromoval mlynář.
„Sedí na mlýnském kole a všude na keře rozvěsil ty své pentličky, aby mě nalákal do vody,“ stěžovala si Hanička.
„To jako vodník?“ zasvítily oči Kláskové. „Takové je to mužské plemeno! A odkdypak Vás obtěžuje?“
„Není to tak dlouho,“ vysvětloval mlynář, „ale zato nám ne a ne dát pokoj. Jen karabáč na něho platí!“
„Jako na to mužský plemeno vůbec,“ přikyvovala ochotně Klásková. „A víte co, mlynáři? Já ho spořádám za Vás! Dostane to za toho mého!“
A než ji mohli zadržet, vyhrnula se ze dveří jako velká voda.
Mlynář za ní. Ale zahlédl jen, jak něco zeleného mizelo pod vodou. Vodník, když spatřil Kláskovou, která na něho křičela:
„Já Ti dám, ty mlsoune vodní!“ nechal všeho, spustil se s kola a rychle se vrátil do svého podvodního hospodářství.
Klásková chvíli čekala u vody, zdali se vodník objeví. Pak se obrátila a mazala hledat svého muže. Mlynář mávl rukou a šel za svou prací.
Hanička zatím vzala natrhané kvítí a odnesla je usušit na půdu. Měla tam už jen málo místa. Pokusila se tedy odklidit staré krámy do kouta a najednou se zalesklo proti ní sklo. Byla to ta prastará lucerna, jaké se už dávno nedělaly, celá zaprášená. Haničce se líbila. Oprášila lucernu a snesla ji dolů. Napadlo ji, že by šiji mohla zavěsit k mlýnskému kolu, aby tam v noci bylo trochu světla a nemusela se bát vodníka. Ale přece jen měla pocit, že dělá něco nedovoleného. Snad tam tu lucernu ukryli schválně a Hanička ji měla na půdě nechat. Proto, když uslyšela, že někdo přichází, radši postavila lucernu stranou ke kamnům, kde nebyla vidět.
„Tady jsi, Haničko,“ usmála se na ni babička, vstupující do světnice. „Kdepak jsi byla?“
„Natrhat kvítí, babičko. A uvila jsem věneček. Koření pro Vás jsem dala sušit na půdu. Chcete se tam podívat?“
„I to to, děvečko,“ zpěčovala se babička. „Vždyť bych tam v té tmě musela o něco klopýtnout.“
„Tak si rozsvítíme lucernu, babičko.“
„Lucerna je dobrá ..... ale takhle v noci, když nějaký pocestný zabloudí a najednou z dálky uvidí míhat se světýlko ..... Tady doma ani za to nestojí ji rozsvěcet.“
„Mně připadá lucerna jako skleněný zámek, babičko,“ zasnila se Hanička. „A když se uvnitř rozsvítí, tak si myslím, že rozsvítili v zámku a že tam tančí princ s princeznou ..... “
„Co Ty všechno nevidíš v obyčejné lucerně. A to myslíš tu naši starou?“ podivovala se babička.
„Našla jsem ji na půdě a snesla ji dolů,“ přiznala se Hanička. „Podívejte, jak je krásná.“ A přinesla lucernu z koutu u kamen a ukazovala ji babičce.
„Tos neměla dělat, nešťastné dítě,“ zhrozila se babička. „Libor ji ani vidět nemůže. Lucerna mu připomíná tu nemilou povinnost, která je břemenem našeho mlýna.“
„Nikdy jsem o tom neslyšela, babičko,“ divila se Hanička. „Povězte mi o tom.“
„On o tom nerad mluví. Ale já Ti to řeknu. Kdykoli si naše vrchnost vzpomene, musí zdejší mlynář tu starou lucernu rozsvítit a v kterýkoli čas, i kdyby to bylo v létě o polednách, musí doprovodit vrchnost odtud až k lesnímu zámečku.“
„Kolem naší prastaré lípy, viďte babičko?“
„Tak, tak, a proto to Libora tak hněte. Zvláště když nám chce teď vrchnost právo na lípu upřít a dát ji porazit.“
„Tak já zas lucernu odnesu na půdu,“ řekla smutně Hanička.
Ale neodnesla. Ve dveřích se objevil nešťastný Klásek s klarinetem pod paží a sotva popřál dobrého večera, hned se ptal po učitelském.
„Pan Zajíček tu byl před chvilinkou,“ sdělovala mu ochotně Hanička. „Ale hlavně Vás tu hledala Vaše žena. Nějak byla na Vás nazlobená.“
„Nazlobená?“ divil se Klásek. „Ta ani neví, co je to hněv, jak je hodná. Učiněný anděl.“
„Zato Ty si nezadáš s čertem!“ zaznělo mu za hlavou. Klásková stála ve dveřích, ruce v bok. „Kdepak ses toulal, co?“
Klásek nestačil schovat klarinet pod kabát. Jen koktal:
„Ale, ženuško, kdepak bych se toulal. Na zámku jsem byl, Kačenko. Kvůli té kasací.“
„Já jsem Tvá kasací a jinam nechoď!“ rozehnala se po něm Klásková, ale chudák už se uhnul a mazal s klarinetem pryč, co mu nohy stačily. A Klásková za ním. Ještě z dálky bylo slyšet její nazlobený hlas.
„Vidíš, děvečko,“ poznamenala babička, „takhle to vypadá, když si jeden s druhým nerozumí. Modlím se, abys Ty dostala toho pravého. Jistě už ho máš v srdci.“ Hanička se začervenala. „Mám, babičko. Ale jak to můžete vědět?“
„Vím, vím,“ pokyvovala babička s úsměvem. „A víc mi nemusíš říkat. Ale teď bych ráda někam uklidila tu zatrápenou lucernu. Pomoz mi ji odnést do komory, aby ji Libor neviděl. Zbytečně by se zlobil.“
Hanička vzala lucernu a otevřela babičce dveře. Postavila lucernu do komory, když zaslechla hlasy. Jeden patřil mlynáři, druhý byl cizí. Přepadla ji zvědavost. Opustila babičku a přikradla se ke dveřím. Cizí hlas zněl domýšlivě a nepřátelsky. Podle toho, co říkal, pochopila Hanička, že asi patří panu vrchnímu ze zámku.
„Mušketýr už mi hlásil, mlynáři, jak jsi zpupný,“ káral nadutě pan vrchní mlynáře. „Že prý máš za nedůstojné vítat naši paní kněžnu. Nechci tomu ani věřit, proto přicházím, abych Tě slyšel na vlastní uši. Vím, že jsi furiant a rabulista, ale doufám, že máš rozum. Tak co? Uvítáš paní kněžnu a předneseš blahopřání?“
„Za to, že mi chcete porazit naši prastarou lípu?“ ozval se nebojácně mlynář.
„Přijdeš nebo ne, se ptám?“ štěkl pan vrchní.
„Ne!“ zněla stručná odpověď.
„Dobrá,“ švihl pan vrchní hůlčičkou. „Ale to Tvé děvče přijde?“
„Ani ta nepřijde, pane vrchní,“ odmítl mlynář. „Staral se snad o ni někdo ze zámku, když osiřela? Ujal jsem sejí a vychoval ji. Proto je má i teď, když vyrostla v krásný květ. čert Vás všechny na zámku vem a dejte nám pokoj!“
„Furiante!“ zasoptěl správce. „Poznáš, co sklidíš. Ale jednu věc nesmíš odmítnout. Aha, už rudneš. Však víš, co myslím. Lucernu. Lucernu! Ještě dneska ji pověsíš nad dveře, aby byla po ruce, až se panstvu uráčí navštívit lesní zámeček. A rozsvícenou!“
„V tom uposlechnu,“ řekl mlynář temně, „a tím jsme domluvili.“
Ale viděl už jen správcova záda. Hanička jen tak tak uskočila, aby se s panem vrchním nesrazila. Mlynář ji spatřil mezi dveřmi.
„Nebojíš se, Haničko?“ řekl vlídně.
„Jsme v právu,“ pohlédla mu Hanička statečně do očí. Mlynář ji pohladil po tváři. „Však i pan vrchní ví, že nemůže všechno.“ Ale zamračil se, když si vzpomněl na svou povinnost. „Bůhvíkde se na půdě válí, ta protivná lucerna,“ řekl mrzutě.
„Našla jsem ji tam náhodou,“ přiznala se Hanička „a snesla jsem ji dolů do komory.“
„Dobře jsi udělala,“ přikývl mlynář, „budu ji muset zavěsit nad dveře. Ale podívej!“ A ukázal oknem. „Už je tu zas!“
Kdo jiný než vodník. Zíral na Haničku skrze okenní sklo. Když viděl, že ho dívka spatřila, milostně zakňoural:
„Haničko, zlatíčko! usměj se, sluníčko!“
„No počkej!“ popadl mlynář karabáč a hnal se ven. Vodník nečekal. Žbluňk! a byl ve vodě.
Ale nemyslete si, že to vodníka odradilo. Když nebyl mlynář nablízku, vylézal z vody a rozvěšoval na křoví pestrobarevné pentličky, červené, modré, hnědé, zelené, a doufal, že Hanička, až půjde kolem, po některé sáhne a spadne do tůně. Tam už by byla v jeho moci.
Jednou takhle zas rozvěšoval vodník pentličky a najednou slyší něčí hlas:
„Že Ti není hanba, starý blázne! Pentličky!“
Otočil se a on to známý vodník Ivan.
„Ty nejsou pro mne,“ řekl Ivanovi, „to líčím na Haničku z mlýna.“
„Máš rozum, Michale?“ ušklíbl se Ivan. „Nebojíš se Udí?“
„Chtěl bych ji za ženu a mít s ní tucet dětí,“ zakňoural Michal a kroutil očima při představě, jak by to bylo pěkné.
„Toho křiku, praní, piplání!“ bručel Ivan. „Dej mi pokoj! Pryč od lidí, říkám. Mě teď vyštvali z mého rybníka. A víš proč? Konšelé se usnesli, že rybník vypustí a vysuší!“
„Ale tady není místo pro dva,“ ohražoval se Michal. „Kampak máš namířeno?“
„Do jezírka u lesního zámečku. Tam bude klid. Nanejvýš nějaká ta babka s chrastím, ale ta uteče, když na ni mrknu.“
Dívčí hlas volal mlynáře:
„Libore, Libore, kde jsi?“
„Slyšíš?“ zamžoural Michal. „To je ona.“ Ale Ivan raději zmizel a pospíchal k lesnímu jezírku. Michal vyčkal, až se dívka objevila, a pak zakňoural:
„Haničko, zlatíčko! Postůj, sluníčko!“
Hanička vytrhla od pasu proutek Černobýlu a mávla proti hastrmanovi.
„Zmiz!“ křikla. Michal se celý zkroutil nelibostí, protože Černobýl má kouzelnou moc, a po hlavě padl rovnou do tůně.
„Protiva vodník!“ ulevila si Hanička.
Z křoví se vynořila trojice šumařů. Zajíček, Sejtko a Zima. Nebylo jim do smíchu a přece se usmívali. To ta jejich muzika.
„Zkoušíme si cestou kasací pro paní kněžnu,“ hlásil Zajíček. „Pan vrchní nám nedovolil zahrát na zámku, tak se chystáme do lesního zámečku, kam prý má paní kněžna namířeno.“
„Jen pan Klásek Vám chybí,“ poznamenala Hanička.
„Snad ho panímáma pustila,“ zamrkal na ni lišácky Zima. „Přijede s pytlem na trakaři, jinak by nesměl.“
Uslyšeli Kláska volat a za chvíli tu byl. Před sebou opravdu tlačil trakař s pytlem.
Sejtko mu pomohl. Popadl pytel jako prase za uši a spolu s Kláskem donesli náklad do mlýna. Hanička se musela usmát. „A co Vaše panímáma, pane Klásku? Nepoběží za Vámi?“
„Ta?“ otočil se Klásek s pytlem v ruce, „Kačenka? Sedí doma, zlato moje. Ta mi věří víc než sobě. Jen má strach, abych se nenamohl od toho pytle. Kdepak, to je anděl!“
„Jen tu muziku mu nemůže odpustit,“ zašeptal Zajíček. Popadl trakař a tlačil jej za kamarády. Zima s ním.
Hanička osaměla.
„Zlatíčko, sluníčko!“ uslyšela známé kňourání. A znovu musela Černobýlem zahánět roztouženého vodníka. Bylo jí horko, zula si dřeváčky. Položila je na pařez a rozběhla se hledat svého Libora. Právě včas, aby ji tu nezastihli dva nastrojení pánové. Pan vrchní ze zámku rozhazoval rukou a vykládal svému vznešenému společníkovi:
„Tak tady je ten mlýn, prosím. Tady bydlí ten rebelant. Pořád s námi vyhledává spory. Napřed pro tu lípu, teď zas o to děvče. Že prý na ni nemáme právo, když jsme se jí neujali jako sirotka.“
„Záleží na tom, jestli je k světu,“ mínil hrabě, vzácný pán v hedvábných načechraných šatech. „O právu nemusíme mluvit. Právo je jen pro nás.“
Do očí mu padly drobné dřeváčky na pařeze.
„A copak to máme tady?“ pozvedl lorňon k očím a prohlížel si ten div. „Jak malou nožku musí mít ta dívčinka! Sacrebleu, ta má asi nožky jak srnka!“ rozplýval se chválou.
„A jak umí zpívat, jasnosti,“ dodal pan vrchní. „Ostatně, neklame-li mě sluch, tohle zpívá zrovna ona.“
Mezi stromy se k nim nesl dívčí zpěv. Jenže slova, kterým bylo rozumět, nebyla pro pana vrchního lichotivá:
„Lohovskej vrchní je od rány,
potkáš-li ho, hned prchni,
on trápí poddaný ..... “
„Výborně!“ smál se hrabě. „Tak oni už si tu o Vás i zpívají, pane vrchní! Málokdo z nás je tak slavný, aby vešel do písniček.“
„Já už ji naučím způsobům,“ zuřil pan vrchní, ale nemusel nikam běžet, protože se Hanička objevila před nimi sama.
Užasle se podívala na nečekané návštěvníky. Spatřila, jak hrabě drží její dřeváčky ve dvou prstech, jako by si prohlížel párek zvířátek. S leknutím Vykřikla:
„Mé dřeváčky!“ A hnala se po nich.
„Pomalu, pomalu, malá krásko,“ žertoval s ní pan hrabě. „Tady má jeden dřeváček, ale pro ten druhý si musí přijít sama do zámku ke mně.“
„To si mě pletete s nějakou poběhlicí z kočáru!“ vykřikla Hanička a vytrhla mu dřeváčky z rukou. „Tohle není pro Vás. Beztak jste v životě neměl dřeváky na nohou.“
Hrabě poněkud zkoprněl, protože opravdu, pokud se pamatoval, dřeváky na nohou neměl. Pan vrchní se musel usmívat pod vousy. To byla oplátka za tu písničku.
Hanička si navlékla dřeváčky a bez dalších řečí odběhla. Pan hrabě se vzpamatoval:
„Čiperná dívčina!“ luskl prsty. „Úplně mi popletla hlavu. Teď už Vám to, pane vrchní, přímo nařizuji: tu musíte dostat do zámku za každou cenu!“
Netušil, že jeho slova slyší někdo třetí.
Paní kněžna.
Už hezkou chvíli se bavila tím, že naslouchala. Stála za stromem a teď vystoupila.
„Vida, pan hrabě se nápadně zajímá o zdejší módu v obuvi,“ řekla ironicky a hrabě upadl do rozpaků.
„Já ..... výsosti ..... spolu s panem správcem tady ..... “ koktal. „..... hledáme toho rabulistu mlynáře,“ pomohl mu pan vrchní.
„Toho zajímavého muže myslíte?“ opravila ho paní kněžna významně. „Je to asi jediný člověk, který se tu nehodlá před svou kněžnou plazit a má odvahu bojovat o své právo.“
Oba muži se jen mlčky hluboce uklonili.
„Vy už nebudete jiní,“ povzdechla si kněžna. „Samé klanění, samá hladká slova a přitom bůhvíco v srdci ..... Kéž bych mohla někam pryč od vašich zámků, kočárů, komnat, plesů ..... Snad aspoň v mém lesním zámečku na mne čeká trochu klidu a míru.“
„Ten člověk sem přichází,“ upozornil paní kněžnu pan vrchní. „Mám ho zapudit?“
„Naopak,“ usmála se kněžna, „ráda ho poznám. Ale napřed s ním mluvte Vy sám, pane vrchní. My dva se tu zatím ukryjeme.“
Zatáhla rychle hraběte do stínu za stromy a čekala.
Mlynář se přiblížil ráznými kroky a zarazil se, když spatřil pana správce.
„Vy zde?“ řekl. „Dobrý večer, pane vrchní.“ A chtěl jít dál.
„Počkat!“ zadržel ho pan vrchní. „Paní kněžna Vám vzkazuje ..... “
„..... o mé lípě?“ naježil se mlynář. „Nechci nic slyšet. Sbohem.“ Udělal dva kroky, ale střetl se s hrabětem, který proti němu vystoupil z lesa.
„Když se s Vámi mluví jménem kněžny, měl byste zůstat stát, mlynáři, a vyslechnout, co si přeje,“ spustil hrabě.
„Dobrá,“ zastavil se mlynář. „Co si přeje paní kněžna?“
„Nepřeje si, ale poroučí!“ zvýšil hrabě hlas.
„Pak jí vyřiďte, že poroučí marně,“ zvýšil i mlynář hlas. „A má-li na mysli lípu, té se nevzdám. Chrání náš mlýn.“
„Pověry!“ procedil hrabě skrze zuby.
„Tomu nemůžete rozumět,“ nebojácně mu řekl mlynář. „Jste cizí krve a nemáte cit pro náš život. A tady pan vrchní je zaprodanec, ten jej ztratil.“
„Cože? Zaprodanec?“ rozčiloval se pan vrchní.
A pan hrabě se přestal ovládat.
„Porazíme Tvou lípu,“ křičel, „a to Tvé děvče si vezmeme bez ptaní!“
„Nikdy,“ zaťal mlynář pěsti. „A přijdete-li si pro ni, postavím se Vám se sekyrou v ruce! Nemáte právo!“
„Ani já?“ ozval se vlídný hlas, který se do té hádky rozlil jako balzám. Vlídný, měkký hlas paní kněžny, při němž vrchní i hrabě uctivě zmlkli. Vystoupila ze svého úkrytu a blížila se k mlynáři, který nevěděl, co říci.
„Ani Vy nemáte právo ..... paní kněžno,“ řekl po chvíli, když se vzpamatoval.
„Dobrá,“ usmála se kněžna. „Ale jedno právo snad mám přece. Lucernu. Přineste mi ji, mlynáři. Chci na zámeček v lese.“
„Tuto službu Vám nemohu odepřít,“ podrobil se mlynář, ale podíval se kněžně nebojácně do očí. Chvíli se oba na sebe mlčky dívali. Kněžna se zájmem, mlynář, aby dokázal, že nemá strach.
Konečně se mlynář obrátil a několika kroky se octl ve stavení. Za chvíli se vracel s rozžatou lucernou.
„Kam si přeje paní kněžna, abych ji doprovodil?“ zeptal se stručně.
„Už jsem řekla, že k zámečku, mlynáři,“ žádala kněžna tiše. Neměla sílu poroučet tomu sebevědomému člověku.
„Chcete jít sama v noci s tím ..... “ varoval ji hrabě.
„S tím rabulistou?“ doplňoval pan vrchní.
„Adieu, pánové, nebojte se o mne,“ odbyla je kněžna. Vykročila. Mlynář s rozžatou lucernou šel dva kroky před ní.
Oba páni se dívali za nimi. Hrabě se obrátil k panu vrchnímu a zasmál se.
„Chápete, pane vrchní, naši příležitost?“ řekl.
„Vy myslíte ..... ?“ zamrkal pan vrchní.
„Myslím,“ luskl prsty pan hrabě. „Paní kněžna ani mlynář tu nejsou a ta holka bude ve mlýně sama. Odvedeme ji na zámek a tu lípu ..... “
„..... porazíme!“ dokončil vrchní a pleskl si hřbetem prstů o dlaň.
Se smíchem odcházeli na zámek pro dráby.
Po jejich odchodu vyšli z mlýna čtyři šumaři, Sejtko, Zima, Klásek a Zajíček. Zjistili, že už je vzduch čistý a zaměřili stejnou cestou k zámečku jako mlynář s kněžnou. Hráli si do kroku a Zajíček si každou chvíli sahal na kapsu, zdali tam má svou pracně složenou supliku.
Z vody se za nimi díval vodník Michal, který si spokojeně zamručel:
„Hanička sama doma ..... chi, chi, to se mi právě hodí ..... “ Vylezl z vody a mokrými šlápotami ťapkal k oknu. Dlouho číhal pod oknem, než Haničku uviděl. Česala se a chystala se k odchodu.
„Haničko, zlatíčko,“ zakňoural.
Hanička se otočila. Uviděla vodníka pod oknem. Popadla Černobýl a vyběhla. Vodník nečekal a hup! zmizel ve své vodní říši.
„Protivo jeden!“ vzdychla si Hanička. Ale náhlý hluk ji polekal. Naslouchala do lesa. Slyšela hlasy a kroky více lidí. Rozeznala hlas pana správce i drsné hlasy drábů. Šli pro ni. Déle už nečekala a rozběhla se tam, kde byla její jediná ochrana. Za Liborem.
Sotva zmizela, vynořily se postavy, pan vrchní, pan Franc, mušketýr a několik drábů. Vrhli se na mlýn, jako by dobývali pevnost. Ale hnízdo bylo prázdné. Našli doma jen babičku a ta opravdu nevěděla, kam mohla Hanička zmizet.
„Kočička zmizela,“ soptil pan vrchní, „ale lípa nám neuteče. Ještě dnes v noci ji porazíme. Pojďte, lidé!“ A v čele celého hloučku vykročil směrem k zámečku.
Vodník Michal se za nimi opatrně díval z vody.
„Pěkný klid sis našel, Ivane,“ zabručel sám k sobě. Vylezl a bral se stejným směrem. „Haničko, sluníčko ..... “ kňoural si do kroku.
Šlo se mu těžce, nebyl zvyklý na dlouhou chůzi. A ke všemu se cestou polekal, když zaslechl nějaký hluk. Zastavil se a čekal.
Hlasy se blížily.
Čtveřice šumařů bloudila lesem. Spletli si cestu a nevyznali se ve tmě.
„Krásná ..... noc ..... “ povídal Zajíček, aby dal najevo, že se nebojí, ale zuby mu drkotaly.
„Copak noc,“ dodával Klásek, „ale kdyby nás přepadl hejkal, to by nebyla žádná švanda. Takový hejkal Ti stiskne krk a zmáčkne ..... a našup je po člověku.“ Poděsil tou řečí sám sebe a radši zmlkl.
„Ježíšmarjá!“ zaúpěl Zajíček, který už několikrát klopýtl a upadl. „Má suplika! Ještě před chvílí jsem ji měl v kapse!“ A začal se ve tmě šacovat. Kroutil se a poskakoval, jako by měl tanec svatého Víta. Pak se div nerozplakal:
„Ztratil jsem ji, hoši ..... Ale jak ji tady v té tmě najdu?“
Hoši však měli jiné starosti.
„Hrůza!“ zakvílel Zima a Sejtko popadl Zajíčka za rameno a zoufale mu je tiskl. „Hejkal!“
Ve tmě mezi stromy stála postava nebo něco, co se postavě podobalo. A mělo to oči, které světélkovaly. Přestrašeným muzikantům to stačilo.
„Hejkal! hejkal!“ volali a rozutekli se, každý jiným směrem.
Na zemi zůstala ležet Zajíčkova suplika. Bělala se v paprscích měsíce, který se vyhoupl z mraku. A postava se pohnula.
„Haničko, sluníčko,“ zakňourala a dala se do pohybu.
Čtyři muzikanti se vzdalovali od sebe. Konečně se zastavili.
Volali jeden druhého a dávali si znamení svými nástroji. Lesní roh, klarinet, trubka, housle zněly nočním lesem. Podle zvuku se přibližovali muzikanti k sobě.
Mlynář, doprovázející paní kněžnu, je slyšel, ale nevěnoval jim pozornost. Nesl lucernu v ruce, paže už ho začínala bolet, jak ji stále držel ve výši. Ale zarputile mlčel a kráčel dál. Kněžna se lehce sunula za ním jako stín.
Najednou uslyšel za sebou mlynář lehký výkřik. Stanul a obrátil se.
„Co si ráčí paní kněžna přát?“ řekl pokud možno drsně.
„Nevidíte, mlynáři, tu mokřinu?“ naříkala kněžna. „Mám křehké střevíčky. Tudy nemohu projít.“
Mlynář chvíli váhal. Co mu bylo po tom? Ale najednou, ani sám nevěděl jak, popadl kněžnu do náruče a přenesl ji přes mokřinu. A zase ji postavil do trávy.
„Díky,“ zašeptala kněžna. Chvilku šli oba mlčky. Mlynář s lucernou napřed, kněžna v jeho stopách.
Najednou opět kněžna vzdychla. Mlynář se obrátil, zvědav, co si přeje. Ale kněžna si nepřála nic. Byla jen okouzlena noční krásou kolem.
„Nevidíte, jak je to zde půvabné, mlynáři?“ řekla. „Jaký nádherný strom se tu košatí! A jak voní!“
„To je naše prastará lípa,“ zahučel mlynář. „Ta, o kterou mě chcete připravit.“
„Já?“ ohradila se kněžna. „Jste si tím jist, že já?“
„Tedy oni ..... ti Vaši lokajové ..... ,“ procedil mlynář tvrdě, „ale jistě s Vaším dovolením.“
„Usedněme tu, mlynáři, a promluvme si o tom,“ prosila kněžna. „Jsem unavena a s tou Vaší lípou ještě není konec. Ještě se pne. Ještě opojně voní medem. Ještě šeptá lidskému srdci své zkazky.“
Mlynář usedl vedle paní kněžny.
„Cítíte jako my,“ řekl, „netušil jsem, že i Vy máte srdce.“
„Ta záře z lucerny jen ruší, nemyslíte, mlynáři?“ řekla kněžna a na její přání postavil mlynář lucernu za strom. Přitom si povšiml, že se v mechu něco bělá. Zdvihl to. Rozpoznal nešťastnou Zajíčkovu supliku.
„Co jste to našel, mlynáři?“ zajímala se kněžna.
Její hlas byl vlídný, něžný, měkký, sama se podobala měsíčnímu paprsku. Ale mlynář měl po náladě. Suplika mu připomněla skutečnost.
„Nic ..... “ řekl. „Jen supliku ..... Vašeho učitelského mládence ..... žádost, abyste se slitovala ..... umírá málem hlady a nemůže se ženit se svou Dorničkou ..... “
„Podivný lid ..... “ zamyslela se kněžna, vytržená z kouzelné nálady. „Stále jen o něco prosí, něco žádá ..... “
„A někdy vzpomíná,“ doplnil tvrdým hlasem mlynář. „Na doby, kdy nežil v ponížení a v hanbě.“
„V jakém Vy žijete ponížení, mlynáři?“ zasmála se kněžna. „Je snad ta lucerna tak těžká pro Vaši ruku?“
„Pro mou hrdost je těžší než balvan,“ pozvedl se mlynář. Nemohl zůstat sedět při takových slovech.
I paní kněžna povstala. Zblízka zazněl lesní roh. Signál.
„Slyšíte, mlynáři?“ ulekla se.
„To jsou ti nešťastní muzikanti,“ řekl mlynář. „Chtěli Vám zahrát kasací na zámečku.“
„A zkazili mi krásnou chvíli,“ posteskla si kněžna sama k sobě. „myslela jsem, že si toho řekneme více, mlynáři.“
„Připomněla jste mi jen skutečnost,“ odpověděl mlynář chladně. „Že jste paní kněžna a já jen obyčejný mlynář.“
Kněžna se mu podívala zblízka do očí.
„Myslíte, že je to chyba, mlynáři?“
„Pojďme, paní kněžno,“ pozvedl mlynář lucernu a vykročil. Jako by se ani nestaral, zdali jde kněžna za ním.
Když odešli, něco se ve tmě pohnulo.
Byl to vodník Michal, putující k zámečku.
„Hleďme, hleďme,“ kňoural spokojeně. „Paní kněžna a mlynář ..... jako dva holoubci ..... Kdyby to věděla moje Hanička, snad by si mě začala vážit ..... Haničko, sluníčko ..... “ A jak mohl nejrychleji, pospíchal tam, kde doufal uvidět Haničku. Ale znovu se musel schovat.
U lípy nebyl klid. Ve tmě se objevily další postavy. Pan Franc ze zámku a mušketýr.
„Počkáme tady u lípy,“ řekl pan Franc. „Za chvilku už sem musí dorazit pan vrchní s dřevorubci. Co říkáš, mušketýre?“
„Že mi ta stará lípa pije krev,“ ulevil si mušketýr. „Už aby ji porazili a toho' zpupného mlynáře usadili. Troufal si i na mě, považte!“
„A tu holku mu taky vezmeme,“ pokračoval pan Franc a zasmál se, až se mu bříško roztřáslo. „Hezká holka se na zámku nikdy neztratí.“
„A až jí užijou páni, dostane se i na mušketýra!“ uchechtl se domýšlivý voják a ve tmě si nakroutil knír.
Vodník Michal to slyšel a nemít studenou krev, určitě by byl pocítil horkost až v hlavě. Kdyby mu vzali Haničku z mlýna na zámek, to by přišel o své jediné potěšení! Zamručel vztekem.
„Slyšel jste, pane Franci?“ ulekl se mušketýr.
„Medvěd!“ vydechl pan Franc a rychle se schoval za mušketýra. „Jdi se tam kouknout a vyřiď ho. Turků ses nebál, a takový medvěd je proti tomu jako nic ..... “ Ale hlas se mu třásl a zuby mu jektaly.
Mušketýrovi se nechtělo.
Zato Michalovi. Vykročil proti těm dvěma, postavil se hodně do výše a roztáhl ruce, jako by je chtěl popadnout do náručí, a strašně se šklebil.
První vzal nohy na ramena pan Franc a hned za ním mušketýr, který pak doma tvrdil, že chtěl vlastně pana France zachraňovat.
Vodník Michal spokojeně bručel, že je vytrestal. „Já jim dám Haničku!“ myslel si.
Tu uslyšel za sebou supění, dupot a někdo mu položil ruku na rameno a pořádně jím zalomcoval.
„Klásku, ty nezdárníku, už Tě mám! Já Ti dám toulat se v noci po lesích!“ vykřikla Klásková, která si spletla vodníka s mužem.
Michal se zapotácel leknutím. Naštěstí se měsíc schoval za mrak, takže ho Klásková nepoznala. Té hubaté ženské se bál víc než mlynářova karabáče. Klásková poznala jen tolik, že to není Klásek.
„To nemůžete hned říct, kdo jste, člověče?“ osopila se na Michala. „Takhle mě mejlit! A co tu vlastně vyvádíte?“
„Já ..... já jdu z jarmarku ..... teto ..... prodávám kalouny ..... “ breptal Michal.
„Kalounkář ..... “ řekla Klásková. „No dobrá, ale jak Vám to mám věřit, že nejste spolčený s Kláskem? A kampak se to tlačíte? Snad ne do té mokřiny?“
Jakési podezření jí kmitlo hlavou.
„Já ..... jen tak si chci nohy omočit ..... “ koktal Michal.
„A neznáme se odněkud?“ naléhala Klásková. „Třeba od mlýnské strouhy? Někoho mi připomínáte!“
To už Michal věděl, že je zle. Obrátil se a myslel, že několika skoky dostihne mokřinu. Ale Klásková mu zastoupila cestu, dala si ruce v bok a tma netma, les neles spustila na plné kolo:
„Tak je to tedy, vodní kocoure! To věřím, že bys chtěl k vodě, abys měl nade mnou moc!“
Michal začal kňourat:
„Pusťte mě, tetičko, já Vám povím, kde je Váš Klásek.“
„Tak? A kde?“
„Teď jde lesem k lesnímu zámečku ..... Postrašil jsem je ..... všechny ty čtyři. Rozutekli se každý jiným směrem ..... ale budou v zámečku hrát kasací paní kněžně ..... A teď mě pusťte, tetičko ..... “
„Ani nápad!“ křikla Klásková. „Napřed se přesvědčím, že nelžeš. Hybaj, a hezky přede mnou!“
A šli. Napřed schlíplý Michal, ze šosů mu kapalo a neobratné nohy zakopávaly o kořeny, za ním Klásková s napřaženou rukou.

Na zámeček.

Před lesním zámečkem se ozvaly kroky, zašustilo křoví, objevilo se světlo, vycházející z lucerny v mlynářové ruce, a vodník Ivan, který si tu liboval v osamělém jezírku, měl po klidu.
Kněžna byla u cíle své noční cesty.
Uchvácena se rozhlížela kolem na starou balustrádu, na terasu, na stříbrné jezírko s lekníny v měsíční záři uprostřed čarovné a vlahé letní noci.
„Není to krásné, mlynáři?“ obrátila se k svému zamlklému průvodci. „A k tomu dokonce hudba!“ zaposlouchala se do noci. Tu a tam se z lesa ozývaly signály. Lesní roh, trubka, klarinet, housle.
„To jsou ti naši šumaři,“ poznamenal stroze mlynář.
„Nechci vědět, kdo to je,“ přerušila ho kněžna. „Chci jen vnímat kouzlo této krásné chvíle.“
„Jim nejde o kouzlo, ale o důstojný lidský život,“ nedal se umlčet mlynář.
„Buďte o ně bez starosti,“ netrpělivě pokračovala kněžna. „Dostanou, co chtějí. Ale teď chci slyšet Vás, mlynáři. Co říká Vaše srdce. O čem sníte? Co neříkáte každému na potkání?“
„Jsem přece ve Vašich očích rebel,“ mumlal mlynář, který cítil, jak ho opřádá stejné kouzlo jako kněžnu. Násilím si musel připomínat, že skutečnost je docela jiná. Lípa! Hanička! Právo, pošlapávané kněžninými přisluhovači!
Jen jako z dálky slyšel kněžnin měkký hlas:
„Ne, Vy nejste rebel, mlynáři, to už jsem poznala. Jste čestný a hrdý člověk, a proto půjdete se mnou. Do města, do mého paláce, udělím Vám úřad, hodnost, titul, a budete ..... budeme šťastní.“
„Opustit domov, mlýn, povznést se nad svůj lid a zapomenout, že jsem z jeho krve?“
„To nikdo neříká,“ tiše pokračovala kněžna. „Svému lidu byste naopak mohl více prospět tam, než zde ve mlýně.“
Nasadila mu do hlavy svůdnou myšlenku. Což kdyby opravdu obětoval dosavadní život, opustil mlýn i své drahé, aby mohl prospívat lidu?
Kněžna ho pozorovala přimhouřenými víčky. Už už čekala, že mlynář přikývne a řekne ano.
Nečekaná událost zmařila její očekávání.
Ze tmy se objevil vodník Michal, podobný obludnému strašidlu, přeběhl terasou, zanechávaje za sebou mokré šlápoty, a sotva dospěl k jezírku, zmizel ve vodě. Kněžna, která se úlekem přitiskla k mlynáři, se opět vzpamatovala a chtěla se té příhodě zasmát, když se po vodníkovi vynořila další postava ..... jeho pronásledovatelka Klásková, jež nedbajíc kněžny vykřikovala:
„Mizero jeden! Tak jsem dávala pozor a přece mi vzal draka! A to mi lhal, že tu najdu Kláska!“
Teprve teď se zarazila.
„Odpustějí, paní kněžno ..... “ změnila tón, „já tu hledám svého muže, prý Vám tu měl zahrát kasací ..... “
„Ach, zase ta prokletá kasací!“ sevřela kněžna drobné pěsti. „Každou krásnější chvíli mi zkazí ta jejich kasací!“ A rozzlobena se obrátila ke Kláskové zády.
Klásková tedy promlouvala k mlynáři.
„Vám, pane mlynáři, mám taky co vyřídit,“ spustila. „Sotva jste vytáhl paty z mlýna, už tam vpadl pan vrchní s panem Francem, a mušketýrem a s několika pochopy a chtěli Vám unést Haničku ..... “
„A podařilo se jim to?“ vybuchl mlynář.
„Utekla jim,“ vydechla Klásková, rozčilená sama tím, co říkala.
Mlynář se obrátil k paní kněžně, ale viděl jen její záda. Bála se jeho pohledu. Řekl jí tedy do zad:
„To je ta panská přízeň, paní kněžno! Krásná slova zde a surová hrubost tam?“
„Nemohu za to, mlynáři!“ otočila se kněžna prudce a v očích jí zaplálo hněvem, který hned pohasl. Tiše dodala:
„Věřte mi, že jsem o tom nevěděla ..... “ Opět se otočila, aby skryla, že jí do očí vklouzly slzy.
Bez dalšího slova mlynář odešel. Splnil svou povinnost, byl volný.
Několik kroků za ním pospíchala Klásková. Doufala, že ji mlynář zavede ke Kláskovi.
O něco dál kráčela stejnou cestou zpátky i paní kněžna. Lesní zámeček se jí najednou zprotivil, noc se jí zdála ošklivá. Lokaj, který předtím čekal v zámečku, nesl nyní lucernu před ní.
Mlynář se styděl, že se dal okouzlit lichotivými řečmi a náladou noci. Teď cítil úzkost o Haničku. Kde může být? Co chvíli volal do tmy:
„Haničko! Kde jsi?“
Hanička ho neslyšela. Pospíchala tmou, ale už se jí zdálo, že ztratila cestu. V tom se ulekla.
„Kdo to?“ vykřikla. Nějaká postava, která jí zkřížila cestu, však bojácně odpověděla:
„To jsem jen já ..... učitelský ..... Zajíček ..... A to jsi Ty, Haničko?“
Vysvětlil jí, že hledá ztracenou supliku.
A Hanička mu zas pověděla, že prchá před zámeckými dráby.
Zajíček se rozhořčil.
„Ví o tom paní kněžna? Nechci ani věřit, že by svolila k takové ničemnosti,“
Najednou se oba zarazili. Zprvu mysleli, že to stoupají ze země bílé páry, ale páry dostávaly obrysy dívčích postav a za chvíli Hanička i Zajíček pochopili, že vidí víly. Kde se vzaly, tu se vzaly, obkroužily oba poutníky a roztančily se kolem nich.
Nedaleko už bylo slyšet drsné hlasy pronásledovatelů, ale víly toho nedbaly. Krok za krokem vedly v tanci Haničku i Zajíčka k prastaré lípě. Když byli blízko mohutného kmene, lípa se otevřela a Hanička ..... jako by jí to někdo našeptal ..... vstoupila do stromu a kmen se za ní zavřel jako skříň. Víly zmizely. Zajíček stál pod korunou vonící lípy sám.
A už tu byli. Pan vrchní, pan Franc, mušketýr a několik pacholků se sekyrami a pilami.
„Tady je to!“ ukázal pan vrchní a zpozoroval Zajíčka. „Co tu děláš, učitelský?“ uhodil na chudáka.
„Naše kapela, prosím, chtěla zahrát paní kněžně tu kasací, kterou jste nám nedovolil provést na zámku,“ omlouval se Zajíček. „A já tu zabloudil.“
„Řekni raději, že jsi sem někam zavedl tu holku! Kde je? Pověz!“ rozkřikl se pan vrchní.
„Nevím ..... prosím,“ koktal Zajíček.
„Chceš být kantorem v městě a vzít si tu svou? Tak řekni, co víš nebo máš po nadějích!“ vyhrožoval pan vrchní.
„Nemohu ..... prozradit ..... “ zaúpěl Zajíček a tím vlastně přiznal, že o Haničce ví.
„Dobrá, nemluv. Ale od této chvíle nejsi učitelský. Hned zítra Tě pošlu na vojnu. A teď, hoši, na tu lípu!“ poručil pan vrchní.
„Ne, to nedovolím!“ vykřikl Zajíček a postavil se před lípu, aby chránil ubohou Haničku uvnitř stromu. Poprvé v životě se postavil někomu na odpor.
„Svažte ho, blázna!“ houkl pan vrchní a několik hrubých rukou hned odervalo Zajíčka od lípy. Ale než se mohli pustit do ničivého díla, objevil se mlynář, sledovaný bědující Kláskovou. Naráz vyrval prvnímu pacholkovi sekyru z rukou a postavil se na obranu staleté lípy.
„Ani krok!“ volal. „Srazím každého, kdo se přiblíží, panská holoto!“
„Nebojte se! Na něho!“ pobízel vrchní své lidi. Mlynář zvedl sekyru nad hlavu a hlava prvního pacholka by byla nejspíš vejpůl, když se všichni zarazili. I Klásková, které došla řeč. I Zajíčkovi kolegové, Zima, Sejtko a Klásek, kteří se konečně našli a dorazili sem. Celá lípa se najednou ozářila, jako by rozsvícena neznámýma rukama. Podobala se velké rozžehnuté lampě.
„Zázrak!“ zvolala Klásková a padla na kolena.
Panští pacholci dostali strach. Obrátili se a panstvo nepanstvo utíkali domů. A mušketýr za nimi. Pan vrchní a pan Franc pro břicha nestačili tak rychle utíkat. Pokulhávali za nimi.
Mlynář nechápal, co se to děje. Obrátil se k lípě, která pomalu dohasínala. Kmen se otevřel a z něho vystoupila Hanička.
„Haničko drahá!“ objal ji mlynář. „Zkusil jsem pro Tebe strachu!“
„A já pro Tebe, Libore,“ usmívala se Hanička v slzách.
„Bludička!“ vykřikla Klásková, která ještě neměla čas povědět Kláskovi své mínění o jeho kasací.
Ale nebyla to bludička. Byla to lucerna, kterou teď nesl před paní kněžnou lokaj.
Kněžna pochopila, co se stalo. Mlynář, sekyra, lípa, muzikanti a Hanička. Nebylo to tak těžké uhodnout. Obrátila se k mlynáři a řekla:
„My dva už jsme si řekli všechno, či spíše zamlčeli. Věřte mi jen, že má slova byla upřímná a pravdivá, i když zdánlivě věci svědčí o opaku. Ale ani kněžna neví vždycky o všem. Jen jedno je ještě třeba dokončit.“
Převzala lucernu z lokajových rukou a roztříštila ji o pařez. „Ruším Vaši povinnost svítit touto lucernou vrchnosti,“ dodala, „a přeji Vám i zde Vaší Haničce, abyste byli spolu šťastni až do smrti. A Vy pane ..... “ obrátila se na Zajíčka, který se k ní nesměle blížil.
„Zajíček, učitelský mládenec.“ představoval se ustrašený učitelský. „Jenže svou supliku jsem ztratil, vážená paní kněžno.“
„Zde je,“ sáhl si mlynář pod kabát. „Našel jsem ji cestou.“
Kněžna ji přijala, ale ani se do ní nepodívala. „Vím už předem, co v ní bude,“ řekla. „A mohu Vám jen říci, že se Vaší žádosti vyhovuje. Budete kantorem na škole v městě a můžete se ženit. Jen já se vrátím sama do své zlaté a nudné klece.“ Poslední slova říkala už jen jakoby sama k sobě. „Kde je cesta?“ ptala se lokaje.
Pomalu svítalo, lucerny už nebylo zapotřebí a na cestu bylo dobře vidět.
„A co kasací?“ volal rozradostněný Zajíček. „Hoši, spusťme!“
A spustili. A hráli tak pěkně, že i Klásková se zapomněla pustit do Kláska. Když dohráli, popadla muže za rameno. Klásek se leknutím rozklepal. Ale Klásková ho překvapila.
„Lidičky, dneska mě to udělalo tak na měkko, že se už ani na vlastního muže nemůžu zlobit. Klásku, už se netřeš a dej mi hezkou pusu.“
Dostala ji a Klásek řekl ostatním:
„Co Vám mám povídat. Sami vidíte, že je to učiněný anděl.“
Hanička se podívala na svého Libora. Nemuseli si nic říkat, ani se objímat. Věděli už oba, že patří k sobě.
„Jen naší pramáteři lípě bychom měli poděkovat, že nás zachránila,“ pohladila Hanička staletý strom.
„Do smrti budu o ni pečovat,“ řekl mlynář. „Vždycky jsme věřili, že chrání náš rod. Dnes to zapíši do své knihy i pro naše vnuky.“
A vesele se šlo domů za doprovodu muziky.
Jen na vodníky se zapomnělo. A vodníci zapomněli na lidi. Michal, ačkoli toužil po Haničce, už zůstal v zámeckém jezírku u Ivana v podnájmu. Ivan byl starý mládenec a nevadilo mu, že má kamaráda na bytě. Zato teď měli naprostý klid. Kněžna se už v lesním zámečku neobjevila. Opustila i zámek a cestovala po světě. A pana vrchního přeložila na jiné panství. Příliš jí připomínal, že mladý smělý mlynář zvítězil nad svou vrchností.

 

Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše podpora. Podívejte se prosím, zde krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
.