Šílená rybářka ..... (pověsti)
Kterak pro jedinou dceru o rozum přišla a jak nikoho už ráda potom neměla, jenom houf divokých koček.
V hlubokém údolí pod hradem Bítovem se řeka rozlévala v jezero. Jeho břehy obrostly hustým rákosím, olšemi a vrbinami, někde vysokou trávou. Na jedné jeho straně stála rybářská chatrč a v ní žil rybář se ženou a dcerkou. Dělal také převozníka, a když bylo třeba, převážel lidi na pramici nebo na loďce na druhou stranu jezera.
Bítovský pán měl jedinou dceru Kateřinku a na té si velmi zakládal. Jezdil s ní na koni, vodil ji do lesa i k jezeru. Nikam sama nesměla, aby se jí něco nestalo.
Kateřinka pořád švitořila a poskakovala jako ptáčátko, nikde chvilenku neposeděla. Nejraději ale chodila s otcem dolů k jezeru, kde rybář měl právě takovou dcerku, jako byla bítovská slečna.
Kateřinka vždycky poroučela, co a jak bude, Aninka ji poslouchala na slovo, a tak se ty dvě spolu shodly. Rybářka jim napekla rybiček, to pak měly hody a pánu z Bítova daly také kousek rybičky někdy ochutnat.
„Nedělej si s námi škodu, rybářko! Jsem rád, že si tu Kateřinka pohraje. U nás v kuchyni se pečou ryby dost často.“
„Ale nikdy nejsou takové jako tyhle!“ prohlásila Kateřinka, když slyšela, co otec rybářce povídal. „Tyhle rybičky jsou křehounké a jen se rozpadají. A ty naše se od kosti neodloupnou.“
„Jen ať ti, slečno Kateřinko, u nás chutná. A Ty, pane, vezmi si také!“ pobízela rybářka. „Když nebudou, napeču jiné. O dcerku se, milosti, nestrachuj! Postarám se o ni zrovna tak dobře jako o Aninku. Můžeš se na mne spolehnout.“ Bítovský pán nejraději chytal ryby. Když poručil, rybář vzal člun a vyjel s ním až na druhou stranu jezera, kde jich bylo nejvíce.
Kateřinka s Aninkou zatím sbíraly na břehu kaménky nebo z trávy pletly košíčky a prstýnky, z kytek věnečky. Nikdy jim nebylo smutno, když byly pospolu. Jak se ale den nebo dva neviděly, stýskalo se jim. Kolem rybářské chatrče pobíhalo vždycky několik koček, které si s nimi hrály. Hladu nikdy neměly, protože rybářka vždycky na ně pamatovala nějakou tou menší rybičkou, kterou si kočky odnesly do lesa a tam ji snědly.
Jednou Kateřinka vyprosila na matce několik pentliček a vzala je s sebou k jezeru. Anince se líbily a čekala, jak s nimi bítovská slečna naloží. Také rybářka si pentličky prohlédla a divila se, jaké mají pěkné barvy. „Kateřinko, nač jsi přinesla ty pentličky?“
„Hádej! Hádej třikrát, a přece neuhodneš!“ rozkřikla se bítovská slečna. Aninka přemýšlela, hádala, ale neuhodla.
„Neuhodla! Neuhodla!“ výskala Kateřinka radostí. „Ale já Ti to povím, Aninko! Chytneme toho velikého kocoura a jednu z nich mu uvážeme na krk. Potom ještě chytneme jednu kočku a budeme si s nimi hrát na svatby.“
„Ty máš ale nápady, slečinko!“ smála se rybářka, až jí slzy tekly. „Takovou kočičí svatbu jsem jaktěživa neviděla. Počkejte, já Vám ty kočky chytnu!“ A hned vytáhla ze sudu dvě rybičky a volala na kočky.
Kdesi v lese se ozvalo kočičí mňoukání a za chvíli se přihnal velikými skoky kocour. Rybářka mu dala jednu rybičku, a než se do ní zakousl, už ho měla v náručí. Kateřinka s Aninkou vybraly tu nejhezčí pentličku a uvázaly ji kocourovi na krk. Ten se bránil, packou oháněl a prskal, ale nic mu to nebylo
platno. Rybářka ho dala potom Anince, že jim chytne ještě kočičku.
Sotva zavolala, už tu byla. Přiběhla z lesa a hned se měla k rybářce, která měla pro ni rybičku. A kočka se do ní pustila. Nic jí nevadilo, že jí na krk vážou pentli jako kocourovi. Když rybičku snědla, chodila sem tam a ke každému se lísala, čekala, že ještě něco dostane.
„Když ty naše kočky mají dnes svatby, ať se tedy pomějí. Tu máte ošatku rybiček a nakrmte je!“ řekla dcerkám rybářka.
Kateřinka s Aninkou vzaly každá po rybičce a krmily kočky. Kocour byl ale hladovější, vždycky snědl o jednu rybičku víc. Nakonec byla z toho veliká pranice, chlupy lítaly na všechny strany a kočka ztratila pentli. Kocour skákal jako pominutý, potom utekl do lesa a kočka se rozběhla za ním. Kateřinka s Aninkou se smály a výskaly, až to bylo slyšet na druhou stranu jezera. A bítovský pán se obával, že se těm dvěma přihodilo něco zlého, ale rybář mu to vymlouval. „Vždyť se ty dvě smějí jako hrdličky, milosti!“
Ale pán jinak nedal, než že musí zpátky na břeh. A teprve, když viděl svoji dcerku živou a zdravou, se uklidnil.
„Tatíčku! My jsme si tu hrály na kočičí svatby!“ křičela Kateřinka na otce a běžela po břehu až k lávce, kde rybář přivazoval loďku.
„Vždyť Vám ty kočky mohly ublížit,“ staral se pán. „Ještě Vám mohly oko vyškrábnout.“
„I neboj se, milosti! Sama jsem při tom byla, aby se slečně nic zlého nestalo. Naše kočky jsou na děti zvyklé a nikomu neublíží.“
Bítovský pán je zrovna rád neměl, protože v lese nadělaly škody, vybíraly ptáčata z hnízda. Kvůli Kateřince je ale rybářce trpěl. Potom se chystali k odjezdu. Kateřinka se s Aninkou dlouho loučila, než odjela s otcem na hrad.
Tam už na pána čekali. Přijelo poselstvo a mělo na Bítově nocovat. Bez pánova souhlasu však nikoho vzít na noc nemohli. Paní se zlobila, že byl tak dlouho s dcerkou u jezera, a vítala je s nářkem.
„Jestli si tam nějakou nemoc užene, k smrti se usoužím. Nebo co kdyby se utopila v jezeru. Nikdo už jí potom nepomůže. Dávej na Kateřinku větší pozor, pane manželi! Vždyť máme jen tu jedinou.“
Když Kateřinka slyšela mluvit o smrti, hned utíkala z komnaty. Jednou padl na nádvoří kůň, kterého posel uhnal tak, že pošel. Jak se Kateřinka k němu dostala, žádný nevěděl. Dlouho potom křičela a plakala až do únavy. Nikdo ji nedovedl utišit Jinak chodila spát se slepicemi a ráno, když kohouti kokrhali, byla už vzhůru. Celý den měla co dělat. Kde se co šustlo, tam byla i ona. Matka z ní chtěla mít dobře vychovanou slečnu, ale nedařilo se jí to. Než Kateřinka jednou navlékla do jehly, dvakrát se podívala z okna. Sotva pár stehů vyšila, už se dívala po dveřích. Vždycky měla, nač si vzpomněla. Pěkné šaty, hračky i vlastní komnatu, ve které byla jen ona paní. Ale pořád nebyla spokojená, stýskalo se jí po rybářově Anince. „Tatíčku, pojedeme dnes k jezeru?“ ptala se otce u snídaně.
„Dnes ne, Kateřinko! Mám tu hosty a musím s nimi na lov. Ale pojedeme zítra nebo pozítří, až oni odjedou.“
Kateřinka posmutněla, ani jíst už jí nechutnalo a potají utřela slzičku. Tolik se těšila k jezeru a zbytečně. Když stála u okna, dívala se v tu stranu do údolí a matka jí domlouvala, ledacos slibovala, ale Kateřinka nechtěla o ničem jiném slyšet. Rybářova Aninka marně vyhlížela na cestu, jestli nejede pán s Kateřinkou. Nedočkala se jich ani druhého dne, ani třetího, celý týden čekala zbytečně a bylo jí čím dál smutněji.
Rybář s rybářkou spravovali sítě nebo někoho převezli z jedné strany na druhou. Aby si na holé živobytí vydělali, oba museli pilně pracovat. Na dcerku jim mnoho času už nezbylo. Když nachytali ryb, odvezli je na hrad nebo do města a z jejich prodeje pak byli živi. Ale moc toho nikdy nebylo.
Jednou kvečeru se Aninka rozhodla, že půjde na hrad za Kateřinkou. Mnohokrát tam byla s otcem a cestu dobře znala. Tentokrát si ji chtěla trochu zkrátit, proto se dala lesní pěšinou. Doma nikomu nic neřekla, neboť věděla, že by ji matka nepustila. V lese se rychle šeřilo, Aninka sešla z cesty, přelézala veliké balvany, zaplétala se do kapradí a ostružníků, prodírala se houštinami. Potom začala volat a plakat, ale nikdo ji neslyšel. Brzy pro pláč ani neviděla, kam jde. Najednou se před ní objevila skála. Aninka na ni vyběhla a zřítila se dolů. Skalnatý sráz vedl až k jezeru a výkřik se rozlehl celým údolím. Rybář se ženou uslyšeli Aninčin hlas. Hned vzali lucerny a šli dcerku hledat. Teprve k ránu ji našli s roztříštěnou hlavou v malinovém křoví. Dcerka nebyla k poznání, ale rybářka nad ní lomila rukama a volala: „Aninko, děťátko! Pojď ke mně, já Tě pochovám, ty moje zlatá rybičko!“ Vzala ji do náručí a houpala, jako by byla dcerka živá.
Rybář viděl, že se žena pomátla na rozumu. Domlouval jí po dobrém i po zlém. Dlouho trvalo, než si dala říci, aby šla s ním domů. Rybář vzal dcerku a donesl ji k chatrči. Tam pod starým bukem vykopal hrob a bez kněze Aninku pochoval. Když se o tom na Bítově dověděli, pán se s paní radil, jak by to měli Kateřince povědět. A paní se zlobila:
„Však sis tu starost mohl ušetřit, pane manželi! Kdybys byl na mne dal a Kateřinku k jezeru nevodil, neměli bychom zbytečné starosti.“
„Aninka byla takové milé a hodné děvče. Dělala Kateřince vždycky pomyšlení a poslechla ji na slovo. Byly jako dvě sestry, jedna bez druhé nemohly být Ale kdybych si byl našel čas a zajel s Kateřinkou k jezeru, nemuselo se jí nic přihodit,“ litoval pán.
„Proč si dáváš vinu, pane?“ divila se paní. „Kdyby se byla rybářka o dceru lépe starala, mohla být živa a zdráva. Já už jsem
Ti dávno říkala, abys tam naši Kateřinku nevodil. To pro ni nebyla dobrá společnost. Stejně se mezi těmi chudáky nic dobrého nenaučila. Když jsi na mou řeč nedal, tak jí to nyní pověz sám!“ Bítovská paní byla z urozeného rodu a moc si na tom zakládala. S prostým člověkem zbytečného slova nikdy neztratila a také s ním necítila. Zato pán s Kateřinkou byli všude doma a lidé je měli rádi. Když se přece jen Kateřinka o smrti Aninky dověděla, dlouho nechtěla dolů k jezeru.
Od té doby jezdíval pán sám na ryby. S rybářem sotva promluvil. Když spolu sedli do člunu a jeli přes jezero, hleděl si jenom rybaření, aby nemusel o jeho nešťastné dcerce mluvit. Rybářka už k rozumu nikdy nepřišla. Chodila kolem chatrče jako tělo bez duše, ani nenavařila, jen o kočky se starala. Těch přibývalo a byl jich pěkný houf. I na lidi dorážely a kolem jezera bylo slyšet pořád nějaké mňoukání. Jednou jel bítovský pán lesem a ty kočky zase tak protivně mňoukaly, jako když pláče dítě. Vzal pušku a několik jich zastřelil. Jak to rybářka viděla, vrhla se na něho a stahovala s koně.
„Ty vrahu! Tys mi zabil moje malé dětičky! Pomstě ale neujdeš. To si dobře pamatuj!“
Pán se po ní ohnal bičem, potom přiběhl rybář a ženu si odvedl. Polom prosil pána za odpuštění, že se to víckrát nestane.
„Milosti! Ona neví, co povídá. Od smrti naší Aninky se pomátla na duchu a už jí není pomoci.“
„Já Ti nic nevyčítám, rybáři!“ řekl pán. „A Tvé dcerky je mi také líto, jako by to byla moje vlastní. Jen těch koček se hleď zbavit. Dělají tu jenom škodu a děsí lidi.“ Rybář pokýval ustrašeně hlavou a sliboval, že ty kočky vybije. A byl rád, že se pán na něho nezlobí.
Od onoho dne už bítovský pán rybářku neviděl. Vždycky, když přijel k jezeru, utekla před ním do lesa a dřív se nevrátila, dokud pán neodjel. Jednou s ním přijela také Kateřinka. Vyspěla v pěknou pannu, jezdila sama na koni a někdy s otcem i na lov. Jen tady u jezera dlouho nebyla.
„Dej na sebe pozor, Kateřinko! Rybářka je bláznivá a neví, co dělá. Raději se jí vyhni zdaleka!“ napomínal ji otec několikrát.
„Neboj se, tatíčku! Chci s Tebou na jezeře lovit ryby, ještě nikdy jsem tam nebyla,“ řekla Kateřinka a rozhlížela se kolem, jako by tu byla poprvé. Když přijeli k rybářově chatrči, vyšel jim starý naproti, aby uvázal koně. Pro samé slzy ani na oči neviděl, jen pořád slečně líbal ruku a vzpomínal na Aninku. Potom odvázal loďku a pán se slečnou nasedli.
Kateřinka byla smutná. Vzpomněla si na svou družku a kočičí svatby, pečené rybičky i lesklé kamínky. Pán viděl, že nic nebylo zapomenuto. Rybář je vozil po jezeru a Kateřinku napadlo, aby ji vysadil na břeh, že si nasbírá trochu jahod. Když pán proti tomu nebyl, přirazili u samého kraje a panna vyšla na břeh. Potom rybář zajel nedaleko, odkud bylo dobře vidět na břeh a pán hodil do vody síť. Sotva se Kateřinka prošla po břehu, odkudsi
shora se přiřítila šílená rybářka. Než se panna nadála, vjela jí rukama do vlasů a smýkala s ní o zem. Ve člunu uslyšeli křik a viděli, co se na břehu děje. Rybář vesloval zpět, jeli Kateřince na pomoc. Rybářka ale vlekla pannu k jezeru a křičela:
„Tys mou Aninku zahubila! Tys ji zabila a teď Tě odplata nemine!“
Než se ti dva dostali ke břehu, strhla s sebou pannu do jezera a voda se nad oběma zavřela.
Bítovský pán si rval vlasy a začal naříkat, jako by pozbyl rozumu. Rybář skočil do vody a chtěl panně pomoci, ale voda zde byla hluboká a svou oběť tak snadno nevydala. Teprve za několik dní našli obě mrtvé nedaleko v rákosí. Kateřinku odvezli na hrad a tam pochovali, rybářku položili do hrobu vedle Aninky. Starý rybář, životem těžce zkoušený, dlouho ženu nepřežil.
Od té doby bítovský pán neměl rád kočky. Střílel je na potkání a obyčejně cíl neminul. A k jezeru také nejezdil. Celý svůj život by dal za Kateřinku, nic už ho na světě netěšilo. A paní mu neustále vyčítala dívčinu smrt, jako by to byla jeho vina. U jezera pod hradem Bítovem dodnes prý straší šílená rybářka a s ní houf divokých koček, které štvou bítovskou pannu po lesích a nedopřejí nešťastnici klidu.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|