Slunečník, měsíčník, větrník a krásná Uliána
Byl jeden král a královna a měli tři utěšené dcery a jednoho syna. Jedenkráte vyjel si král s královnou po svém hospodářství. Než z domu odešli, kázal král svému synu, aby sestry dobře opatroval a nikomu je nedával. Syn to slíbil a král i královna odjeli. ..... Tu druhého dne v pravé poledne zaklepe někdo na okno a zavolá:
„Janko, Janko, mladý princi, dej mně svou nejstarší sestru za ženu!“
Byl to Slunečník. ..... Když to Janko slyšel, zavolal nejstarší sestru a ptal sejí:
„Jestlipak by ses nechtěla vdát?“
„To bych chtěla,“ odpověděla sestra.
„No tak jdi!“ pravil Janko, vzal ji, podal oknem ven, Slunečník posadil ji do sluncového vozu a domů si ji odvezl. ..... Když bylo navečer, zaklepal zase někdo na okno a zavolal:
„Janko, Janko, mladý princi, dej mi svou prostřední sestru za ženu!“
To byl Větrník. ..... Když to Janko slyšel, zavolal sestru prostřední a ptal sejí:
„Jestlipak by ses nechtěla vdát?“
„To bych chtěla,“ odpověděla sestra.
„No tak jdi,“ pravil Janko, vzal ji, podal oknem ven a Větrník se vznesl do povětří a domů šiji odnesl. ..... V noci zase někdo na okno zaklepá a zavolá:
„Janko, Janko, mladý princi, dej mi svou nejmladší sestru za ženu.“
To byl Měsíčník. ..... Janko zavolal nejmladší sestru, a jako by věděl, že i ona vdát se chce, vzal ji a oknem ven podal. Měsíčník vzal ji za ruku a po stříbrném mostě šiji vedl domů.
Když se rodiče vrátili, šel jim Janko v ústrety, ale dcery nepřicházely; i ptali se král i královna, kde nechal Janko sestry.
„Inu, já jsem je všechny tři provdal,“ odpověděl Janko.
„Ach bože,“ bědovali král i královna, „a za koho jsi je provdal?“
„Nejstarší jsem provdal za sluncového krále, prostřední za větrného krále, nejmladší za měsíčního krále.“
„Když jsi je za takové krále provdal, tedy dobře,“ řekl král a byl se synem spokojen, jen královna se mrzela, že nemohla dcerám svatbu vystrojit.
Po nějakém čase pravil Janko k otci:
„Otče, jdu své sestry navštívit, abych viděl, kde jsou, jak se jim daří, a kromě toho bych také rád světa zkusil.“
„Nu, když je to tak, ať je po Tvé vůli. Jdi jen a dej Ti pánbůh štěstí.“ řekl otec. Ani matka mu nebránila, slyšíc, že chce sestry svoje navštíviti.
Šel tedy Janko do světa; dlouho chodil po velikých pustotinách, hlubokých lesích, až přišel jednoho dne na velikou louku, na které leželo plničko vybílených kostí člověčích.
„I který ďas Vás tu pobil?“ myslel si Janko, když přišel k bojišti a jednu lebku zvedl.
„Silná panna, krásná Uliana, nás pobila.“ odpověděla lebka.
„A proč Vás pobila?“
„Protože ji náš král chtěl mít, a přemoci ji neuměl. Za to nás všechny mečem svým naráz pobila, i krále.“ ..... Janko položil lebku a šel dále; přišel na druhou louku, viděl totéž divadlo; celá louka pokladena byla kostmi.
I zvedl Janko jednu lebku, řka:
„Kdopak Vás všechny pobil?“
„Silná panna, krásná Uliana, pobila nás za to, že ji chtěl náš král mít, a přemoci ji neuměl.“ odpověděla lebka. Janko lebku položil a šel dále. ..... Přišel na třetí louku a tu leželo mrtvých těl jako dříví.
„Och, kdopak Vás všechny pobil, lidičky?“ zvolal Janko, shýbnuv se k jednomu tělu.
„Pobila nás silná panna, krásná Uliana, protože ji chtěl náš král mít, a přemoci ji neuměl.“ odpověděl mrtvý.
„A kde bydlí krásná Uliana?“ ptal se Janko.
„Za touto dolinou v mramorovém zámku bydlí,“ odpověděl mrtvý a oči zavřel. ..... Janko šel dále, a když přišel za dolinu, kde zabité vojsko leželo, viděl tu před sebou krásný mramorový zámek. I vešel do zámku, vešel až do síně a nikoho nepotkal. V síni na zdi viděl ale viseti meč, který ustavičně z pochvy ven vyskakoval.
„Nu, když se Ti chce skákat, pojď ke mně.“ řekl Janko, a vytáhnuv těžký meč, máchl jím v povětří; potom na jeho místo pověsil svůj a tamten si nechal. ..... Sotvaže ho do pochvy vrazil, vešla do síně krásná Uliana. Jeden druhému se poklonili a krásná Uliana zeptala se:
„Proč jsi přišel?“
„Přišel jsem s Tebou bojovat.“ odpověděl Janko.
„A to jsi tak smělý, že se opovažuješ se mnou bojovat?“
„Věru, jsem smělý,“ pravil Janko, uhodiv si na meč.
„No, když jsi tak smělý, změřme sílu,“ zavolala silná panna, a přiskočivši ke zdi, meč z pochvy vytrhla, nevšimnuvši si, že to není její. ..... Janko také svůj meč vytáhl, a jak se panna na něho obořila, tu jen lehce jím máchl a panně meč z ruky vyrazil, až daleko odlétl.
„No, už vidím, že jsi silnější než já,“ pravila krásná Uliana; „zůstaň u mne a budeme spolu žít.“ Janko hned s tím byl svolný, neboť se mu krásná Uliana velice zalíbila. ..... Když se takto domluvili, vzala Uliana Janka za ruku a provedla ho skrze dvanácte jizeb, jednu krásnější než druhou, potom pohostila ho vším, co měla nejlepšího a nejdražšího, a když bylo po hostině, těšili se spolu dovůle.
Žili takto několik dní šťastně a Janko zapomněl, že má sestry navštívit, zapomněl na všecko u své krásné Uliany. Tu mu ona jednoho dne praví:
„Můj drahý Janko, musím Tě tady teď zanechat a pryč odejít, ale budu pospíchat, abych se co nejdřív vrátila zpět. Pohleď, tu máš klíč od dvanácti jizeb, bav se zatím, jak dovedeš, ale jen třináctou jizbu neotvírej, jinak se Ti zle povede, a mně s Tebou.“
Po těch slovech Janka zanechala a ze zámku odešla.
Janko po odchodu Uliany v zámku zůstal jako tělo bez duše. Smuten a mrzut přecházel z jizby do jizby jeden den, přecházel druhý den, ale třetí den ho již všecko mrzelo a v té mrzutosti padla mu na mysl třináctá jizba, co to as v ní je. ..... Vzal tedy klíč a třináctou jizbu otevřel. ..... Tu vidí sedět tam ohnivého draka, šarkana, třemi obručemi přikovaného.
„Copak tu děláš?“ ptal se ho Janko.
„Vždyť vidíš, že tu jsem přikovaný.“
„A kdopak Tě sem přikoval?“
„Však Ti povím, jen se nade mnou smiluj a dones mi nejdříve džbán vína z toho posledního„sudu; mám velkou žízeň,“ prosil šarkan. ..... Dobrý Janko šel a džbán vína mu přinesl. ..... Jak šarkan víno vypil, spadla s něho jedna obruč.
„Máš u mne jeden život,“ řekl šarkan Jankovi a prosil ho, aby mu donesl ještě džbán vína. Janko mu donesl, a když druhý džbán vypil, spadla s něho druhá obruč.
„Máš u mne dva životy.“ řekl zase šarkan, „ale dones mi ještě jeden džbán vína a potom Ti budu vypravovat.“
Kdyby byl Janko věděl, co v tom vězí, nebyl by šarkanovi víno donášel, ale nevěděl, a proto mu i do třetice vína donesl. ..... Když šarkan třetí džbán vína vypil, spadla s něho i třetí obruč, a vtom do dveří vstupovala krásná Uliana. Šarkan se zařehotal, popadl Ulianu, a než se Janko vzpamatoval, sedl s ní na tátošíka, který na jeho zavolání z konírny vyběhl, a ze zámku s ní zmizel.
Byloť Jankovi čeho želeti! Plačící skoro a všecek rozhněván sám na sebe, že sedl šarkanovi na lep, odešel ze zámku a vydal se na cestu k švagru Slunečníkoví, doufaje, že se u něho něco doví o krásné své nevěstě.
Dlouho musel jiti, než přišel k sluncovému králi. ..... Když k němu přišel, nebyl doma, ale královna, sestra jeho, s nevýslovnou radostí ho přijala a hned se ho na otce, na matku vyptávala, a když tak spolu besedovali, přišlo Slunce domů.
„Čuchy, čichám člověčinu, koho tu máš?“ ptal se Slunečník.
„Vždyť je tu můj bratříček.“ pravila sestra.
„No, když je to Tvůj bratříček, můj je to švagříček,“ řekl Slunečník a hned Janka vítal a rád ho viděl; sestra jim připravila dobrou večeři a při večeři ptal se Janko švagra, neví-li o krásné Ulianě. Slunečník nevěděl o ní, pravil ale švagrovi, že snad druhý bratr, Měsíčník, o ní vědět bude, aby si k němu zašel. ..... Jak bylo po večeři, Janko vydal se hned na cestu k švagru Měsíčníku, nedávaje se od sestry zdržovat.
Když přišel k Měsíčníku, ten právě chtěl vycházet, ale vida švagra, zdržel se, aby ho přivítal. Sestra ho líbala a nedala mu ani na chvíli k slovu přijití; než konečně přece otázky její zodpověděl, a obrátiv se k švagrovi, ptal se ho, zdali neviděl krásnou jeho Ulianu.
„Ne, tu jsem opravdu neviděl, ale nejspíše Ti poví bratr Vítr, vždyť on každý koutek profouká. Můžeš se mnou kousek jít, snad ho doma najdeš.“
Janko se jen trochu občerstvil a pak se vydal se švagrem na cestu.
Právě švagra Větrníka potkali, když si domů šel odpočinout. ..... I pozdravili se vespolek; Měsíček ale šel hned dále a Janko začal vypravovati švagru Větrníkovi svoji nehodu a ptal se ho, zdali neví o krásné jeho Ulianě.
„Věru vím,“ odpověděl Větrník, „ohňový šarkan ji má ve svém ohňovém dvoře; musí tam těžce pracovat a navěky v horké vodě drhnout a prát. Vždyť ji každý den ochlazuji.“ Janko mu za to děkoval a ptal se ho, kterak by se k ní dostat mohl. .....
„Nuže, pojď se mnou domů, a až se občerstvíš, dám Ti koně, který Tě tam donese.“ řekl mu Větrník.
Šel Janko se švagrem; když se s třetí sestrou pozdravil a potěšil a když ho pohostila, vsedl na koně, co mu švagr dal, a poděkovav se jim rychle ujížděl, spoléhaje na koně, že ho na pravé místo donese, jakž mu švagr byl řekl. ..... Vskutku ho také kůň do dvora ohňového šarkana donesl, a právě stála krásná jeho Uliana u studně, perouc šaty v horké vodě. ..... I vykřikl radostí, skočil s koně, uchopil ji, a mžikem opět s ní na koně se vyšvihnuv, pryč uháněl. ..... Ale co
platno, když byl šarkanův tátoš rychlejší větru!
Šarkan právě po jídle si hověl, když tu slyší tátoše ržát a nohama bušit. „Nu, co Ti je?“ křičel na něho šarkan, „nemáš-li seno jako zlato a vodu jako víno?“
„Mám seno jako zlato, vodu jako víno, ale krásná Uliana je pryč!“ odpověděl. ..... Tu vyskočil šarkan, jako by ho střelil, ale tátoš naň volal:
„Hodinu spi, hodinu tabák kuř a ještě je dohoníme!“ Šarkan se upokojil; hodinu kouřil, hodinu spal, a teprve sedl na tátoše; tátoš se vznesl a za několik okamžení byli u Janka.
Šarkan vytrhl mu krásnou Ulianu. „Mohl bych Tě teď roztrhat na kusy, ale máš u mne jeden život za to, že jsi mě vysvobodil. Jestli se ale ještě jednou v mém dvoře ukážeš, druhý život Ti nedaruji.“
Než mu Janko odpověděti mohl, zmizel mu z očí. ..... Plačící vrátil se k švagrům, aby je o radu požádal.
„Můj milý švagře,“ řekl Větrník, „kdybys chtěl krásnou Ulianu šarkanovi unést, musel bys mít takového tátoše, jako je šarkanův, jinak mu ujet nemůžeš.“
„Ach, kdepak já jen takového tátoše najdu, snad je to jediný na světě!“
vzdechl si Janko.
„I kdepak,“ pravil Větrník, „jedna čarodějnice zlá, bosorka, za mořem má bratra šarkanova tátošíka, který je ještě rychlejší než on.“
„A jestlipak bych ho nemohl dostat?“ zaradoval se Janko.
„Ba, mohl bys ho dostat, kdybys k té bosorce šel, a co ona od Tebe žádat bude, vykonal. ..... Ale těžko s ní vydržíš, protože už mnoho junáků zahubila.“
„Zahubila, nezahubila, já k ní přece půjdu,“ řekl Janko odhodlaně. ..... Když viděli švagři, že Janko jinak nedá, dali mu každý malou hůlku; Slunečník mu dal zlatou, Měsíčník mu dal stříbrnou a Větrník dutou. I pravili jemu:
„Když budeš potřebovat naší pomoci, zaraz hůl do země a hned bude jeden z nás u Tebe.“
Janko jim poděkoval a chtěl pospíchat dále, ale Větrník zdržev ho pravil:
„Milý švagříčku, kdybys tam chtěl pěšky jít, ani za rok bys tam nedošel; zatím by se krásná Uliana utrápila. Sedni si tedy na moje křídla, abys tam co nejdříve byl!“
S radostí Janko švagra uposlechl a ten ho v krátkém čase přenesl přes hory doly, přes moře, až nedaleko k bosorčinu dvoru. Bosorka stará stála na dvoře, když Janko vešel do vrat.
„Co tu pohledáváš?“
vyjela na něho.
„Inu, co bych tu pohledával, hledám si službu,“ odpověděl Janko.
„Službu, a jestlipak umíš koně pást?“
ptala se stará, od hlavy do paty jedovatým zrakem ho měříc.
„Proč bych neuměl, ovšemže umím,“ odpověděl Janko.
„No když umíš, zůstaň u mne ve službě; budeš pást tři pěkné koně, když je po tři dny dobře napaseš, dostaneš odměnu, jakou jen žádat budeš; ale když Ti utečou, hlavu Ti srazím,“ tak řekla bosorka; Janko ale zůstal přece.
Ráno vyvedla mu bosorka na dvůr tři krásné koně, aby je šel pást, a to byly její tři dcery. Janko je vzal a hnal na pastvu a myslel si:
„Jaká by to byla práce, abych tři koně nenapásl?“
Než přesvědčil se záhy, jaké to koně vede na pastvu. Sotva je na pastvu přihnal, proměnili se mu v holuby a frrrr všichni tři do povětří! „No Vy jste mi pěkní koně, Vás aby čert pásl!“ povídal si Janko, smutně se dívaje za nimi, jak si v oblacích krouží. ..... Tu mu napadli švagři, a hned strčil dutou hůlku do země; v tom okamžení přilítl k němu Větrník:
„Co žádáš, švagříčku?“
„I aby do baby ..... přikázala mi koně pást; přivedl jsem je na pastvu a ve chvíli změnili se v holuby a teď pohled ..... kde jsou!“
řekl Janko švagrovi ukazuje vzhůru, kde tři holubi vysoko v povětří se vznášeli.
„Hned Ti je seženu,“ řekl Větrník a podávaje Jankovi uzdu dodal:
„Až přiletí dolů, hoď na ně uzdu a hned se Ti promění v koně a můžeš si je domů odvést.“
Po těch slovech Větrník zmizel a náhle strhla se vichřice, s holuby začal vichr v povětří smejčit, až jim křídla slábla, potom je chytil a dolů na zem stlačil k nohám Jankovým, který hned uzdu na ně hodil. V té chvíli stali se zase koňmi a od něho se již nehnuli; když byl čas domů jiti, dovedl je na uzdě až do dvora a bosorce je odvedl; uzdu si ale vzal a nechal u sebe. Divno bylo bosorce, že Janko přivedl koně domů, neříkala mu ale nic.
Druhý den ráno vyvedla mu zase ty tři koně na dvůr a poslala ho na pastvu, přikazujíc mu, jestli je utéci nechá, že mu hlavu srazí. Janko hnal koně na pastvu, ale byl již na ně pozorný. Jak je na pastvu přihnal, tu v malé chvíli se rozběhli, a proměnivše se v kachny, doprostřed jezera vlítli. Janko nemeškaje vstrčil do země hůlku stříbrnou a Měsíčník byl u něho.
„Co žádáš, švagříčku?“ ptal se Janka.
„Eh, hrom aby do baby uhodil, přikázala mi koně pást. ..... Když jsem je na pastvu přivedl, podívej, co se stalo!“ pravil Janko, ukázav švagrovi na jezero.
„Nestarej se, přivedu je na sucho.“ odpověděl Měsíčník a odcházeje od Janka šel k jezeru, pustil do něho bílý šátek a všecka voda do šátku se vtáhla. Kachny zůstaly na suchu a Janko přiběhl, hodil na ně uzdu a v té chvíli staly se koňmi a od Janka se nehnuly. Když byl čas, hnal je domů. Druhý den bylo bosorce ještě divnější, když Janko zase koně domů přivedl, neřekla mu ale jediné slovo, dala jíst a dělala, jako by s ním nanejvýše spokojena byla.
Třetí den ráno vyvedla mu zase koně na dvůr, aby je šel pást. I vedl je na pastvu, žádostiv jsa, jak ho zase klamat budou. Jakmile na pastvu přišli, proměnili se v smrky, vysoké, mocné. Janko dlouho nepřemýšleje vstrčil do země zlatou hůlku a švagr Slunečník stál u něho. „Co žádáš, švagříčku?“ ptal se Janka.
„Přikázala mi bosorka, mor aby ji zachvátil, koně pást, a jen co jsem je sem přivedl, změnili se pojednou v smrky. Podívej se, jak tu stojí, což s nimi mohu pohnout?“
„No, však já Ti s nimi pohnu, jen počkej,“ řekl Slunečník, „až potom domů přijdeš, bude se Tě bosorka ptát, co si žádáš za službu, Ty si ale nic jiného nežádej než toho koně, co se na smetišti válí.“
Po těch slovech začal Slunečník na smrky tak pálit, že z nich hned jehličí spálené dolů padalo a kůra se pukala. Nemohouce vydržeti v tom žáru, v koně se proměnily a Janko rychle uzdu jim přehodil a domů je vedl.
Bosorka sípěla jedem, když i třetí den koně Janko přivedl; nedala to však na sobě znát a pravila Jankovi:
„Dobře jsi pásl; chci se Ti teď za to odměnit. Řekni, čeho si žádáš?“
„Dejte mi třeba tamhle toho vyzáblého koně, co se na smetišti válí.“
„Eh, jaký jsi blázen, co chceš počít s takovou herkou, vždyť její přikrývku sedm let slepice špiní. Mohu Ti dát pěkného koně a zlatý postroj na něho!“
„Ej, mně stačí to, co se jen tak povaluje, jen Vy mně tu herku dejte, nic jiného nežádám,“ odpověděl Janko.
„Tedy šiji vezmi, ale dřív, než odejdeš, tři kobyly podojíš,“ pravila bosorka a zlým okem na Janka pohlédla.
„No, proč bych nepodojil, vždyť to není velká práce.“ odpověděl. Bosorka se ušklíbla a odešla pro koně. Tu hubený koník ze smetiště na Janka zavolal:
„Janko, Janko, mladý princi, vtipnou kaši jsi pojedl, když jsi mě chtěl. Až kobyly podojíš, budeš se muset v mléku vykoupat, ale dříve si na mne zavolej, než do koupele sedneš.“
V tom přivedla bosorka tři kobyly na dvůr k velké kádi a Jankovi poručila, aby ty kobyly do té kádě podojil. ..... Janko udělal, co mu kázala. Když je měl podojené, poručila mu bosorka, aby se v tom mléku vykoupal. „Inu, když se mám vykoupat, dobře, vykoupu se, ale ať ten můj ubohý kůň u mne stojí, protože si chci po koupeli hned na něho vysednout.“ pravil Janko.
„To se Ti může stát, jen si ho zavolej!“
řekla bosorka a jen se tak ušklíbala.
„Hej koníčku na smetišti, pojď sem ke mně!“
vzkřikl Janko na koně, ten klopýtaje, jako by ho ani nohy unésti nemohly, k Jankovi se přiblížil a ke kádi se postavil. Jak skočil Janko do kádě, začalo se mléko v tom okamžení klokotem vařiti. Nebyl by Janko živ z něho vylezl, kdyby nebylo koníka bývalo. Ten shýbl hlavu do kádě a jedním dechem vtáhl všecko horko do sebe. Mléko zchladlo a Janko se pěkně vykoupal a krásnější byl než dříve.
Když bosorka, míníc, že Janko v mléku se uvaří, krásnějšího ještě z koupele vycházet ho viděla, zůstala udivená. „Když on tak pěkný z koupele vyšel,“ povídala si, „mohu se i já vykoupat a krásná být a Janka za muže si vzít.“
Po těch slovech vlezla bosorka ihned do mléka; ale vtom shýbl kůň hlavu do kádě a všecko horko, co byl dříve do sebe vtáhl, do mléka pustil, že klokotem zavřelo. Bosorka se uvařila a Janko, rychle vsednuv na koně, ze dvora ujížděl.
Když přijeli k jednomu potoku, kůň se zastavil, řka Jankovi:
„Sesedni se mne a očisti mě.“
Janko skočil hned dolů a jal se koně v potoku čistit, odhodiv s něho přikrývku, kterou slepice sedm let špinily. Když ho pěkně očistil, vylezl kůň z potoka a Janko vzkřikl radostí nad jeho krásou. Už viděl, že má tátoše. Srst jeho se leskla jako zlato, a když hřívou pohodil, jako by mu jasné blesky okolo hlavy lítaly.
„Očisti i přikrývku!“
poručil tátoš Jankovi. ..... Janko omočil přikrývku do potoka, a když ji vytáhl, byla ze zlatohlavu, diamanty vykládaná.
„Nu a teď sedni na mne a dobře se drž!“
řekl tátoš, když na něho Janko přikrývku položil. Janko s radostí naň se vyšvihl, tátoš odrazil od země, až se zem zajiskřila, a do povětří se zvednuv rychleji než vítr letěl k ohňovému dvoru. ..... Právě stála zase krásná Uliana u studně, máchajíc šaty v horké vodě, kterou jí větřík po chvílích zchlazoval, ..... když tu pojednou přilítne Janko na tátoši.
„Pojď, krásná moje milá, ať Tě vysvobodím, protože teď už nás ta ohava nedohoní.“ pravil Janko, když tátoš u studně zastavil.
Ale Uliana se zdráhala. .....
„Ach, vždyť on by nás zase dostihl a roztrhal by tě; utíkej, duše drahá, aby Tě neslyšel, a mě už tu zanech.“
Ale Janko skočil s tátoše, krásnou svoji milou si objal, na tátoše k sobě si posadil a v té chvíli nebylo jich na dvoře. Tu šarkanův tátoš zaržál, až se to po dvoře rozlehlo, a nohou zabušil, až zem pod ním zaduněla.
„Copak Ti je, tátošíku?“ křičel na něho šarkan, „což nemáš seno jako zlato, vodu jako víno?“
„Mám seno jako zlato, vodu jako víno, ale krásnou Ulianu Janko princ Ti odnesl.“ odpověděl tátoš.
„Eh, mohu ještě hodinu spát, hodinu tabák kouřit, a ještě je dohoníme.“ zvolal šarkan.
„Nesmíš hodinu spát, ani tabák kouřit, a ještě je nedohoníme, protože je nese můj mladší bratr, který je rychlejší než já!“ odpověděl tátoš.
Tu šarkan vyskočil, vsedl na tátoše a za utíkajícími se pustil, jichž vidět už nebylo. I sebral tátoš všecku svoji sílu a jako vítr letěl za bratrem; už ho vidí, už ho dohání. Šarkan zlostí kypí, bodá tátoše, aby ještě rychleji letěl, již chystá
v duchu kolikero smrtí Jankovi a krásné Ulianě, vtom volá mladší tátošík na staršího šarkanova:
„Nehoň bratr bratra, tátošík tátošíka, setřes čerta a pojď s námi!“ Jak to tátoš uslyšel, zatřásl se a šarkan s něho po hlavě slítl do propasti. Na volného tátoše sedla si krásná Uliana a bratr vedle bratra unášeli tátošíci milence do jejich domova.
Starý král, otec Jankův, dal již dávno zámek modrým suknem potáhnouti, neboť želeli on i královna svého syna, nedoufajíce, že ho více uvidí. A tu on, hle ..... na tátošíkách i s krásnou nevěstou k zámku se nesou! Radost nad radost, po celém království. Hned sukno modré strhali, červeným zámek potáhli, slavila se slavná hostina a potom starý král vyhlásil Janka za krále a každý měl, co si přál.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|