Jak Rumcajs připravil knížepána o všecku vážnost
Po té patálii s jelenem se knížepán s kněžnou Majolenou zle pohádali po francouzsku. Ale pak si sedli do zlatých židlí a něco spolu po německu o Rumcajsovi umlouvali. Nakonec napsali po italsku až do Talijánska, protože tam vždycky byla s loupežníky velká zkušenost.
Psali jednomu vévodovi:
Vévodo, máme tu v Jičíně loupežníka. Oba už nás z něho bolí hlava. Nevíte proti tomu lék?
Vévoda se nad knížecím psaním ani moc nezamýšlel a hned odpověděl:
Tuto é fato. Snadná pomoc. Posílám Vám sochaře. Postavte Rumcajsovi pomník. Ale musí vypadat jako ten na obrázku.
Do psaní byla vložená kartička s malovaným obrázkem rumcajsího pomníku.
Knížepán si obrázek prohlídl a dal se tiše do smíchu, jako když se sype písek.
Taky kněžna Majolena nakoukla lorňonem a uchichtla se:
„Bon.“
Když přijel talijánský sochař, poručili mu, aby se dal hned do práce.
A tak Rumcajs jednou sedí až nahoře v dubovém vršku a krade vosy z povětří, aby nevyšel z loupežnického cviku. V tom zaslechne dole hlasy a silné tlučení.
Na skalce pod dubem vidí Talijána v bílé kytli. Kolem něho tajtrlíkuje knížepán s hůlkou.
„Tak jak si mám stoupnout? Voasí, voalá? Ale abych byl jako živý!“
Taliján na to:
„Sisisi.“
A vtom už začal bít palicí a dlátem do skalky, až to Řáholcem rumplovalo jako střelba.
„Slyšíte, Vy dva,“ křikl z dubu Rumcajs. „Co to tam tropíte?“
Knížepán jako by Rumcajse neslyšel; nakukuje do nějakého papíru a už zas komanduje Talijána:
„Nahoře na pomníku budu stát já a u nohou mi bude klečet ten loupežník. U nohou mi bude klečet Rumcajs, aby se navěky vědělo, kdo tu byl v Řáholci pán.“
„Sisisi,“ zazmijkoval Taliján a začal si Rumcajse pilně prohlížet, aby dobře trefil jeho podobu.
Rumcajse popadla taková zlost, až ho to shodilo z dubu.
Řáholcem zahučelo.
Rumcajs se sotva dovlekl k jeskyni.
Manka nad ním nestačila spínat ruce.
„Je zle,“ povídá jí Rumcajs, „ustel mi na stonání.“
Manka ustlala postel z měkkých letorostů.
„Můžu Ti, Rumcajsi, ještě něčím pomoct?“
„Něco jako by ve mně prasklo, tělo si s tím neví rady,“ řekl na to Rumcajs.
Rumcajs se rozstonal.
Přiletěly pěničky, aby ho z nemoci vyzpívaly.
Přiskákali zajíci a přinesli mu tajné lupení.
Rumcajs stůně dál.
Přiběhl jelen šestatřicaterák a chce z Rumcajse vyrazit nemoc kopýtkem.
To zas nechtěla dovolit Manka.
Rumcajs těžce stonal, a zatím ti dva dodělávali na paloučku pomník. Knížepán na něm stojí až nahoře. Rumcajs se mu krčí u nohou se sepjatýma rukama. Tak to mělo zůstat až navěky, ke knížepanské slávě a rumcajsi hanbě.
Když kamenné dílo bylo hotové, zavolal si knížepán písaře a dal na každá třetí vrata v Jičíně přibít vyhlášku:
|
MĚŠŤANI I NEMANICOVÉ Z JIČÍNA PŘIJDOU ZÍTRA DO LESA ŘAHOLCE NA VESELÝ SPEKTÁKL |
Taliján už zatím přikryl pomník dvěma plátny a od nich vedou dva špagátky. Až se za ně zatáhne, tak se pomník objeví.
A byla poslední noc před slávou na paloučku. Byla to tichá noc, jen Rumcajs vzdychal na posteli. Manku to chytlo za srdce, ani zdřímnout jí to nedalo. K půlnoci zaslechla z Rumcajsova kouta tak silné vzdychnutí, že pomyslela na nejhorší. Rozběhla se tam, svítí si, ale postel je prázdná.
A co bylo ještě divnější, u postele stojí jelen šestatřicaterák.
„Co tu děláš?“
„Už jsem udělal,“ řekl jelen.
„Kde je Rumcajs?“ sotva dechla Manka.
„Tam, kde má být,“ řekl jelen a opatrně vyšel z jeskyně.
I dál byla ta noc divná. Až do rána jako by v lese Řáholci někdo otloukal tvrdý kámen ještě tvrdší pěstí.
Druhý den se podle knížepanského nařízení sešli v Řáholci na paloučku všichni měšťani i nicpírkové z Jičína. Všecko to kulí oči na pomník oblečený do bílého plátna. A taky na ty dva špagátky, co od něho vedou každý na jednu stranu.
Cekalo se jen na knížepána a kněžnu Majolenu. Asi za hodinu někdo křikl, že slyší od Jičína vrzat popruhy. A už knížepána i s kněžnou nesou na palouk v cestovních nosítkách. Kněžna zůstala pro lepší pohodlí tak, knížepán vylezl z nosítek, kývl dvěma prsty na čtyři strany a milostivě povídá:
„Mí věrní poddaní, připravil jsem Vám manifik podívanou. Bude se o ní povídat po celém císařství. Já teď zatáhnu za špagátek. La voalá!“
Zahrály trumpety a knížepán zatáhl za krajní špagátek. Půl plátna se sesypalo dolů. Na podstavci stojí knížepán z kamene. Bradu si podpírá hůlkou a hledí pyšně k svým nohám.
„Tak tohle jsem já,“ povídá všem dokola knížepán. Pak sáhl po druhém špagátku a zatáhl. Sesypala se dolů druhá půlka plátna. „A tohle je on, ten Rumcajs.“
Kamennému knížepánovi klečí u nohou věrná rumcajsí podoba a krčí se před ním strachy.
Knížepán dal znova zahrát na trumpety a pyšně povídá:
„Věčně tu budeš, Rumcajsi, klečet a spínat ke mně prosebné ruce.“
Jenže v tu chvíli mu pokorná rumcajsí podoba přišila jednu takovou, až knížepán rozboural sáh dřeva vzadu na palouku. Náramně se vyjevil:
„Kde ses, Rumcajsi, vzal na tom pomníku?“
To bylo tak. Když mu o půlnoci jelen šestatřicaterák kopýtkem vyrazil nemoc z těla, roztloukl Rumcajs pěstí pokornou rumcajsí podobu z kamene a stoupl si tam sám.
„Tak jak ses tam dostal?“ začal malinovatět zlostí knížepán.
„Knížepán by se měl vždycky lip podívat, co je člověk a co kámen,“ řekl Rumcajs.
Když na knížete sáhne loupežník, nemá ten kníže už ani tolik vážnosti, co by se vešlo vrabci do zobáku. Kněžna Majolena poručila zapřáhnout do kočáru a rozjeli se s knížepánem rovnou do Vídně ohlásit se u císařpána s žalováním na Rumcajse.
„Však se ještě uvidí!“ křikl za nimi Rumcajs.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|