Bílý had a Běla
Chudá selka šla do lesa na
stlaní. Hrabe, hrabe, a tu vidí najednou dokola stočeného bílého hada; i mohla ho snadno zabít, ale ona by to byla za celý svět neudělala, vždyť to byl bílý had, a ten přináší štěstí. Vzala tedy košinku, položila ji až k němu samému a myslela si, kdyby bylo možná, že by ho hráběmi do koše smýkla a s sebou domů odnesla. A hle, ono se to jak náleží podařilo; had vklouzl do koše a do stlaní se zahrabal. S radostí nesla ho selka domů, a sotva do dveří vkročila, vypravovala muži, že si přináší štěstí. Muž vzal čistou košinku, položil do ní podušku a potom hada ze stlaní vyndal, na podušku položil a postavil na pec. Od každého jídla, co na stůl přišlo, dostal také had na misku a oba se o nalezence starali jako o vlastní dítě, jež ale neměli. Co byl v domě, šlo jim také opravdu všecko podle vůle, a brzy si z nouze pomohli.
Již měli hada pět let, tu se jednoho dne ozve při snídani z pece hlas:
„Táto, když jste si mě vzal na starost, tak mě musíte také oženit.“
„Nu, pro mě, já Tě ožením,“ odpověděl sedlák, který si pomyslel, že je to hadův hlas. „Ale kteroupak bys rád?“
„Žádnou jinou než Bělu, dceru knížete,“ odpověděl had, „jen tam hned jděte a namluvte mi ji.“
Sedlák se po snídani ustrojil do svátečních šatů a šel namlouvat nevěstu pro hada.
„Ale muži,“ řekla venku selka, „kněžna si ho nebude chtít vzít.“
„Ať dělá co chce, já mu to po vůli udělat musím, sice by se nám pomstil,“ řekl sedlák a ubíral se bez dalších řečí k městu, kde přebýval kníže, jehož dcera byla krásná Běla.
Když přišel do zámku, dal se u knížete ohlásit, a v malém okamžení byl veden služebníkem do velké síně, kde seděl kníže, jeho choť a krásná Běla, jejich dceruška. Sedlák se knížeti poklonil a beze všeho ostýchání poselství vyřídil.
Kníže se zamyslel, kněžna se lekla, ale Běla, která u okna seděla a předla, zasmála se a řekla:
„Vyřiď svému synu, bílému hadu, že si ho vezmu, když přijede na svatbu po zlaté silnici, na granátovém voze se stříbrnými koly a s diamantovými zákolníky. Zapřaženo musí být čtvero bílých koní s perlovým postrojem. Když tak přijede, bude svatba.“
Sedlák si myslel, že to syn jeho nedokáže, jen poděkoval knížecí dceři za odpověď a šel domů.
Když přišel do sednice, řekl hadu, co mu Běla odpověděla.
„Děkuju Ti, tatíčku, za vyřízenou,“ pravil had, „ráno se s mamičkou ustrojte, pojedeme na oddavky.“
Sedlák maje pevnou důvěru v slova hadova, opravdu se na ráno přichystal. Sotva pánbůh den dal, vstala selka a chystala snídani. Po snídani, když se ustrojili, zaslechnou řehtot koní, a když vykouknou okénkem ven, vidí na dvoře granátový vůz se stříbrnými koly a s diamantovými zákolníky, zapřaženo je čtvero bílých koní, jak labutí s perlovým postrojem. Všecko bylo tak krásné a tak se to lesklo, až oči přecházely. Sedlák vzal hada s košem, a když vyšli na dvůr, chtěla selka dozadu na vůz vlézt, protože byl vnitřek samé zlaté polštáře. Ale had povídal:
„Mamičko, kampak lezete?
Sedněte si jen na ty polštáře a mě položte vedle sebe. Tatíček nás poveze.“
Tu teprve selka poslechla a na pěkné podušky sedla, položivši hada s košem vedle sebe. Sedlák vylezl na kozlík, vzal do ruky opratě, a již jeli. Za dvorem se začala zlatá silnice a po takové
to šlo až do zámku. Běla se dívala oknem, a když viděla, že jede had opravdu po zlaté silnici na granátovém voze, musela se strojit do svatebních šatů. Matka plakala, otec jí lál, že však tomu chtěla, musela mlčet. Ženich přijel, přijeli hosté a svatba se slavila v zeleném háji. Pili, jedli, byli veselí, jen nevěsta plakala a ženich tiše ležel na bílých poduškách. Přišla noc, nevěsta musela jít do svatební komory s ženichem spát. Zahrabala se do kyprých podušek a pokrývku
přetáhla strachem a hrůzou až přes hlavu.
Tu prosí ženich:
„Bělinko, prosím Tě, obrať se ke mně!“ Hlas jeho byl tak měkký, lahodný a pohnutlivý, že Běla jinak nemohla, než pokrývku z očí stáhnout a k hadu se obrátit. Ten prosí zase:
„Bělinko moje, prosím Tě, obejmi mě!“
Běla se třásla, ale objala ho.
Tu prosí potřetí:
„Bělinko, ženo drahá, polib mě!“ S hrůzou zamhouřila Běla oči a políbila hada. V tom okamžení cítí se v náručí, a když oči otevře, potká se oko její s láskyplným zrakem krásného muže.
Ráno když se mladí manželé probudili, chtěl muž hadí kůži na sebe oblékat, ale Běla ho prosila, aby to nečinil a s ní raději ve své postavě mezi hosty šel a rodičům se ukázal.
Odpověděl jí na to muž:
„Vidíš, Bělo, já jsem zakletý, a kdybych tu hadí kůži na sobě neměl a ona se mi někde ztratila, musel bych v tom okamžení od Tebe pryč a Ty bys byla od té chvíle nesmírnými bolestmi trápena, a snad bychom se do smrti více neshledali. Proto si to ani nežádej, chceš-li se mnou ještě déle žiti.“
„Nestarej se, srdce moje, já tu kůži někam schovám, kde ji žádný nenajde a odkud se neztratí. Jen ji, prosím Tě, na sebe neber.“
Mladý muž miloval svou Bělu z celé duše své; nechal se tedy lehko přemluvit a hadí kůži jí odevzdal. Běla ji dala zatím pod podušku a honem se ustrojila, nemohouc se dočkat, co řeknou rodiče a hosté, až si přivede tak hezkého muže.
Právě seděli všichni u stolu, kníže s kněžnou, sedlák se selkou, a jen nahoře bylo místo ponecháno pro nevěstu a pro ženicha. Tu se dvéře otevřou a do nich vkročí Běla s mužem krásným, že mu nebylo široko rovno. Kníže a kněžna ho líbali a sedlák i selka mu tiskli ruce, pravíce mezi sebou:
„My věděli, že si na něm štěstí dochováme.“ Nyní byli svatebčané teprve hodně veselí, jenže to dlouho netrvalo. Najednou cítí Běla horké políbení na levém líčku, slyší bolný vzdech a ženich byl tentam. Žádný nevěděl, co se to stalo, a každý zůstal na svém místě sedět jako omráčený. Jediná nevěsta tušila, co se stalo, vyskočila, běžela do komory, prohledala postel, ale kůže se ztratila a nebyla nikde k nalezení. Tu teprve si Běla vlasy z hlavy trhala, naříkala a bědovala, že je příčinou svého neštěstí. K tomu cítila v srdci takovou bolest, takovou úzkost, že z místa na místo běhala a nikde pokoje nenalezla. Nemohouc to déle vydržet, oblékla na sebe poutnický šat, svěřila rodičům, co ji trápí, a rozžehnavši se s nimi, šla do světa hledat svého ztraceného muže.
Chodila se svou bolestí dlouho po světě, zchodila si nohy do krve, vyplakala tvář do bleda, a přece nenašla svého miláčka. Jedenkráte přijde k malé studánce, nad níž byla rozvěšená velká vrba, která jako prostovlasá děva, když se do řeky na svůj obraz dívá, v malé studánce se zhlížela. Dlouhé, tenké větve visely jí od hlavy dolů jako pletence vlasů. Pod tu vrbu
Běla sedla a usnula. I cítí, jako by ji někdo vzal za ruku, a když se probudí, vidí před sebou paní celou bílou, ale tváře tak spanilé, že se nemohla na ni dost vynadívat, a neustále přemýšlela, kde jí podobnou již viděla.
„Vstaň, dcero má, a poslechni, co Ti řeknu,“ pravila paní k Běle.
Běla sedla vedle paní, ale divně jí to projelo srdcem, neboť bylo jí, jako by slyšela hlas svého muže.
„Věz že jsem matka Tvého ztraceného muže; moje obydlí je v této vrbě, ale mé království je rozsáhlé a bohatství veliké. Já musela svého syna od sebe pustit a umínila si, že ho udělám králem na zemi. Nemohla jsem jej však na zemi chránit, neboť moje moc tak daleko nedosahuje, a on od zlé čarodějnice zaklet byl v bílého hada. Sedlák ho vzal do svého domu a Tvá láska jej kouzla zbavila. Nikdy by se byl od Tebe neodloučil, kdybys ho nebyla přinutila hadí kůži svléknout. Čarodějnice toho opět použila a kůži, kterou jsi zapomněla pod poduškou, vzala a spálila.
V tu chvíli octnul se princ ve svém království, které jsem mu dala, přitom ale ztratil paměť a vzal si jinou paní, kterou nemiluje, a lid ji rád nemá. Město, kde bydlí, není daleko odtud, a miluješ-li syna mého opravdu, dám Ti radu, jak bys opět k němu přijít mohla!“
„O matko!“ řekla Běla a slzy jí tekly po tvářích. „Ty nevíš, zdali ho miluji? Pro koho snáším tolik bolestí? Pro koho chodím po světě zarmoucená až k smrti? Kdybych nedoufala, že ho přece někde najdu, dávno bych si smrt
zvolila. Ale co, nebudu-li se mu líbit, jak jsem ztrápená, bledá a umořená?“
„O to se nestarej, dcero má, to se nestane,“ těšila ji paní. „Nejdříve se vykoupej v této studánce a potom udělej, co Ti povím.“
Nato paní ve vrbě zmizela a Běla se koupala. Ale jak užasla, když se ve vodě zhlížela a spatřila na sobě tu krásu, jakou měla v den svatební! Opět se paní vrátila, dala Běle jiný šat, a když se ta do něho ustrojila, podala jí ještě zlatou přeslici, na jejímž kuželi byl hedvábný len perlami otočen, k tomu stříbrné vřetánko s diamantovým přeslenem a řekla:
„S tím sedneš na náměstí a budeš přísti; královna půjde kolem a bude to chtít koupit, Ty jí to ale nedávej za žádné peníze, až přivolí, že Ti daruje, co si od ní vyprosíš. Zítra přijď opět sem.“
Běla poděkovala laskavé matce a šla s radostí do města. Na náměstí se posadila mezi jiné prodavačky, postavila vedle sebe přeslici a začala příst. Lidé se sbíhali a nevěděli, nač mají dříve hledět, zdali na krásnou přadlenu anebo na její přeslici a vřetánko. Tu se táhne po městě jako pávice hrdá královna, a když vidí lidi stát v kupě, pošle svého panoše, aby se šel podívat, co
je tam nového. Panoš se vrátil a vypravoval královně, co viděl. Všetečná královna přistoupila také blíže, a když spatřila zlatou přeslici, stříbrné vřetánko s diamantovým přeslenem, hned to chtěla. Ptala se přadleny, není-li to na prodej. Ale přadlena, že ne.
„Dám Ti peněz za to, co budeš chtít,“ řekla zase královna.
„To není za žádné peníze, milostivá královno!“ odpověděla přadlena.
„Co tedy za to žádáš?“
„Nechte mě jednou s králem spát, a je to všecko Vaše,“ pravila přadlena a očekávala s nedočkavostí odpověď.
Chvíli se královna rozmýšlela, potom jako by se na něčem ustanovila, řekla:
„Buďsi tedy, večer přijď na hrad.“
Nato odevzdala Běla královně zlatou přeslici a stříbrné vřetánko a potom čekala s touhou, až slunce zajde, aby směla jít na hrad.
Byl večer a ona pospíchala k hradu. Sloužící ji pustili hned ke královně, ta vzala Bělu mlčky za ruku a skrze několik pokojů ji dovedla do královské ložnice. Král již spal; dlouho se dívala ztrápená žena do milené jeho tváře, ale potom se tiše sehnula
a políbila jeho ústa, oči a čelo. Král se neprobudil, ani když ho těmi nejsladšími slovy volala, ani když naříkajíc slzami lože kropila. Byl den, ona musela pryč, a od krále jediného slova neslyšela. Smutná přišla k vrbě, kde ji paní očekávala.
„Neplač, dcero, nezoufej,“ pravila jí, „ono se Ti jistě zadaří podruhé. Zde máš košíček květin, sedni opět na náměstí a dělej věnec; královna ho bude zase chtít, ale nesmíš jí ho dát, leda by Ti
slíbila, co si od ní vyprosíš.“
Běla vzala košík ze zlatých proutků upletený a s podivením se dívala na květiny. Listy a stopky byly ze zlata a stříbra a květy z barevného drahého kamení. Co svět světem stojí, takové kvítí na něm nevyrostlo! ..... S novou nadějí ubírala se ubohá žena k městu, opět se na předešlé místo usadila a začala vít věnec. Bylo-li první den diváků
hodně, druhý den bylo jich jednou tolik, a královna mezi nimi. Jistěže, že se jí zachtělo drahého věnce ještě více než zlaté přeslice; hned se ptala zase květinářky, co žádá za ten věnec.
„Milostivá královno, za peníze není, jestli mě necháte ale s králem spát, dám Vám ho.“
Bez rozmýšlení svolila královna a Bělu na večer do hradu objednala. Ubohá prosila bohy, aby alespoň jedno slovo s miláčkem svým promluvit mohla; ale když přišla do hradu a královna ji do ložnice královy dovedla, spal král jako předešlou noc, a ani líbání, ani nářek a prosby nebyly s to, aby jej z tvrdého spánku probudily.
Zarmoucenější než předešlý den šla Běla k bílé paní, jejížto laskavá slova ji poněkud potěšila. Chvíli ji nechala matka odpočinout, pak jí položila do klína drahý kment jako ze zlaté pavučiny utkaný a drahými perlami vyšívaný a řekla:
„Ty šaty vezmi na sebe a posaď se navečer k hradu. Královna Tě uvidí a opět je bude chtít. Snad se Ti tentokrát poštěstí, čeho si žádáš. Ale třeba
bys svého cíle došla, nezapomeň ani Ty, ani muž Tvůj na tuto vrbu; mějte ji vždy v uctivosti, a dobře se Vám povede; neboť dokud bude strom ten zelený, bude Vás matka od zlého chránit.“ Po těch slovech políbila paní Bělu na čelo a ztratila se.
S večerem seděla již Běla u hradu a za malou chvilku šla tudy královna se svou pannou. Ó jak by nezatoužila po skvostných šatech, když byla tak tuze chtivá. Běla je však jináč nedala než za jednu noc s králem. Královna jí to hned dovolila, a v srdci se bláhové děvečce vysmála.
Komorník králův spával vedle královské ložnice, v níž slyšel po dvě noci usedavý pláč a vzdychání; i nemohl si to nijak vysvětlit, a umínil si, že se krále na to zeptá. To také třetí den udělal; král se tomu velice podivil, ale nechtěl tomu naprosto věřit. Konečně když se komorník zapřísáhl, zamyslel se král a celý den o tom rozjímal. I vzpomněl si najednou, že mu již po dva dni královna sama večerní nápoj
nosí a k pití jej nutí. To mu bylo jaksi podezřelé, i usmyslel si, že si dá večer dobrý pozor. Tak jako oba ty večery, přinesla královna potřetí sama koflík s nápojem, král ale pořád otálel a najednou zvolal:
„Neslyšíš nic? Mně se zdá, že je na hradě hrozný křik.“
Královna přiskočila k oknu, a král vlil zatím nápoj za záclony a královnu ošidil. Nato šel do své ložnice, dychtiv, co se bude dál dít. Nedlouho potom otevřely se dveře, královna přišla až k loži, vidouc ale, že král spí, tiše odešla, přivedla do ložnice Bělu a dveře za ní opět zavřela. Od stropu dolů visela alabastrová lampa a bledou září osvětlovala tichou komnatu.
Král pootevřel malounko víčka, když ale tak krásnou paní, k sobě přicházet viděl, zamhouřil je zase a poslouchal, co bude říkat.
„Ach, naposled již k Tobě přicházím, manželi můj drahý,“
šeptala Běla hlasem tak bolestným, že se králi srdce zachvělo. „Jestli mě i tenkráte
neuslyšíš, musím se svou bolestí od Tebe a smrtí zahynu. Jen jednou pohlédni na svou Bělu, jen jediné slovo k ní promluv, miláčku můj!“ Tak šeptala a políbila vroucně ústa králova.
Tentokráte ale neprosila nadarmo! Hned první laskavé Bělinčino políbení, jeho kouzelná pouta svléklo, jimiž
byl začarován. Také se mu hned vrátily vzpomínky a ihned poznal milovanou ženu svou.
Kdo by se ptal, jestli byli manželé rádi, že se našli? Oba měli obrovskou
radost.
Ráno přišla královna pro Bělu, ale zůstala omráčena stát, vidouc ji v náručí králově. Jako vzteklá saň chtěla se na ni vrhnout, ale král
se chopil meče a jedním rázem odměnil zlou ženu za všechno.
Nejprvnější cesta manželů byla k vrbě, kde děkovali neviditelné matce za její lásku.
Vrba se zachvěla, studánka zašuměla, jako by vzdechly bolestně nad tím, že odpovědět nesmějí. Druhá cesta byla k Bělinčiným
rodičům, kteří je s radostí k srdci přitiskli. Prodali knížectví a šli s dcerou
do zámku. Sedlák a selka ale také v samotě nezůstali, ti šli též se synem, kterého si vychovali.
Do smrti jim zůstala vrba u studánky svatou a Běla nepředla na jiné vřetánko než na
to stříbrné s diamantovým přeslenem.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|