Honza a Černá princezna
Byl jednou jeden hrabě a ten měl tři syny. Ti starší dva sloužili u krále, jeden jako setník, druhý jako praporečník, a svému otci dělali jen samou radost. Ale o to větší bylo soužení s Honzou, tím nejmladším, který byl takový budižkničemu. Nechtěl se stát ani vojákem, ani hospodařit, nakonec tedy došla starému hraběti trpělivost, zavolal si Honzu a řekl mu:
„Už mám dosti Tvého lenošení, protože ses ničemu kloudnému nevyučil, budeš pást svině!“
Honza se vylekal, když slyšel otce tak zhurta mluvit, však doufal, že to byl jen žert, ale žertu se to podobalo málo.
Druhého dne ve čtyři hodiny ráno Honzu vyhnali z postele, kolem krku mu pověsili troubu, do ruky mu dali bič a musel hnát svině do bukového lesa. To byla větu kyselá robota, lidé si kvůli ní na něj prsty ukazovali a zle se mu vysmívali. Ještě dříve než slunce po třikráte na nebe vyšlo, utíkal Honza ke starému hraběti a volal:
„Otče, já jsem si to rozmyslel, už Ti nechci být jen na obtíž, chci se stát vojákem jako moji bratři.“
Tu se hrabě zaradoval, neboť vojenského stavu si nejvíce považoval:
„Vidíš, matko,“ řekl své ženě, paní hraběnce:
„náš Honza není zase tak špatný, jak vypadá. Já jsem to vždycky říkal, že jakmile se na něj půjde trochu zostra, hlava se mu napraví.“
Honza dostal na cestu rance plné jídla a pití a k tomu tři sta tolarů, to aby nouzí netrpěl, a vydal se na cestu do města. A když tam přibyl, byl k vojsku odveden.
Ale vojáci jsou pěkní ptáčkové, brzy zpozorovali, že je ten nový rekrut při penězích, a tak se k němu lísali a o to se postarali, že se Honza o vojenskou službu starat nemusel, jen ho nabádali, aby nějaký ten chlup pustil.
To kápli na toho pravého, neboť Honza se dlouho prosit nedal a hýřil s nimi den za dnem a sotva dva týdny uběhnuly, neměl v měšci ani haléř.
„Co si teď počneme?“ zeptal se Honza.
„Pošli posla ke starému hraběti,“ radili mu kamarádi:
„a napiš mu, že se Ti vede velmi dobře pod Tvým praporem a že Tě kapitán na svobodníka povýšil.“
Tak Honza učinil.
A když hrabě tu zprávu obdržel, vyhrkly mu ze starých očí slzy radosti, tak byl spokojen. Šel do pokladnice, vytáhnul měšec se čtyřmi sty tolary, dal je poslovi a pravil:
„Zanes to mému synovi a mnohokráte ho pozdravuj od jeho starého otce. Že mu je posílám, neboť svobodník musí mít peněz dostatek, aby nouzí netrpěl.“
Když posel dorazil s penězi do města, započaly zase Honzovi zlaté časy, dokud všech čtyři sta tolarů zase nerozházel.
Pak se Honza na radu svých kamarádů povýšil na praporečníka a obdržel pět set tolarů, potom se stal šikovatelem a dostal šest set tolarů, o pár týdnů později byl už poručíkem a otec mu poslal sedm set tolarů, nakonec mu Honza oznámil, že se stal kapitánem.
To už neměl hrabě doma stání:
„Matko, musím Honzu zase vidět,“ řekl hraběnce:
„dělá mi takovou radost jako ti druzí dva dohromady.“
A protože kapitán musí mít pěkného koně, vzal ze stáje ty dva nejkrásnější hřebce, a protože kapitán také potřebuje peníze, z pokladnice měšec s rovným tisícem tolarů a vydal se na cestu do města.
I zeptal se prvního člověka, kde jeho syn Honza, kapitán přebývá.
„Kapitán toho jména tu není!“ odvětil mu dotázaný a šel dál svou cestou.
„Ten to tady asi nezná.“ pomyslel si hrabě a zeptal se stráže, která před zámkem sem a tam přecházela:
„Kde bydlí můj syn Honza, kapitán?“
„Kapitán toho jména tu není!“ odvětil mu voják, přehodil si zbraň na druhé rameno a kráčel dál.
„To je ale neotesanec!“ zaklel hrabě:
„Ani nezná kapitány v tomhle městě!“
Tak šel hrabě ke generálovi a zeptal se jeho, kde syn Honza, kapitán, bydlí. Generál začal tušit nějakou čertovinu, neboť pravil:
„Kapitán toho jména tu není, ale je tu jeden lehkomyslný rekrut, který nejvíce času tráví ve vězení a peníze se svými kumpány rozhazuje.“
Tu se hrabě strašlivě rozhněval a zvolal:
„Takže ten darebák mne vodil za nos, no tohle mu nezapomenu!“
A s těmi slovy se obrátil, bez toho že by syna spatřil, i s těmi tisíci tolary a oběma hřebci zpět k domovu.
Když se ta zpráva roznesla, jak Honza svého otce napálil, napsal generál dopis králi, ve kterém se ptal, co má s tím lehkomyslným vojákem počít. Nejlépe by bylo ho vyhnat a hnát až za hranice.
Tu přišla odpověď od krále:
„Honzu nevyhánějte, neboť se mě dobře hodí, bude držet stráž u rakve mé dcery.“
S tou zemřelou princeznou se to mělo takhle:
Král té země se před mnoha lety oženil s jednou bohatou princeznou, ale o co více byla krásná a přinesla jeho říši velké bohatství, o to více se král soužil a trápil, neboť mu žádné dítě neporodila. Všechny jeho prosby a nářky k Bohu nepomáhaly, nakonec zcela zmalomyslněl a zoufal si tak, že den za dnem napůl v poblouznění běhal po lese.
Jednoho dne potkal stařenku a ta na něj zavolala:
„Pane králi, copak jste tak utrápený? Vám přece nemůže nic chybět!“
„Nech mne na pokoji!“ odvětil král:
„Stejně mi nemůžeš pomoci.“
„Kdo ví,“ odvětila matička:
„od starých vrásčitých žen často ty nejlepší rady přicházejí.“
Král si pomyslel:
„Pomoci to nepomůže, ale uškodit neuškodí,“ a otevřel stařence své utrápené srdce.
Stařenka mu na to řekla:
„Jen tohle Tě trápí? To Ti mohu lehce pomoci, chvilku počkej, hned se vrátím!“
S těmi slovy odkulhala do lesa, kde natrhala nějaké byliny a květiny, plná zástěra toho byla, s tím se ke králi vrátila, byliny mu předala, a tak mu poradila, aby je královně zanesl a ona z nich čaj připravila.
„Musíte jej pak oba před tím, než půjdete spát, ve jménu Božím pít a Vaše přání se brzy splní.“
Král té staré sice mnoho nevěřil, ale byliny si vzal a zanesl jej královně do zámku. Ona ten čaj připravila, a když jej oba před spaním popíjeli, tu král, do kterého zase malomyslnost a zoufalost vstoupila, vykřikl:
„Pij ženo moje, ve jménu Páně i Satanově!“
Potom se do postele uložili.
Ale ta stařena krále neoklamala.
Za devět měsíců královna porodila děvčátko, které mělo sice všechny údy zdravé, ale její kůže byla černá jako noc. Dívenka ničeho nejedla ani nepila, nesmála se ani neplakala, nekřičela ani nemluvila, ale při tom rostla tak rychle, že za rok dosáhla vzrůstu pětiletého dítěte.
Když přišel den jejich narozenin a odbila dvanáctá hodina s půlnoci, to byl čas ve kterém se narodila, otevřela náhle ústa a zavolala:
„Otče!“
„Co si přeješ, mé dítě?“ zeptal se vylekaný král.
„Nyní mluvím poprvé!“ odvětila Černá princezna, pak ústa zavřela a byla opět tak němá jako dřív.
Ve druhém roce vyrostla dívka tak, že vyhlížela jako desítiletá. A o půlnoci druhých narozenin opět zvolala:
„Otče!“
„Co si přeješ, mé dítě?“ zeptal se král ještě vystrašenější než poprvé.
„Nyní mluvím podruhé!“ odvětila Černá princezna:
„Ale podivíš se, až potřetí promluvím!“
Pak rty opět sevřela a prožila v němotě i třetí rok, stejně jako ty předchozí dva, však na konci tohoto roku byla velká a silná jako dospělá dívka.
Před třetími narozeninami přišel na krále hrůzyplný děs, raději by se sto sáhu pod zem zakopal, než by byl u vlastního dítěte. Ale nebylo před tím úniku, musel to vydržet.
Když zvon podvanácté odbil, otevřela dívka, jak před tím byla slíbila, ústa a pravila:
„Otče!“
„Co si přeješ, mé dítě?“ odvětil třesoucí se král.
„Nech mi udělat železnou rakev, polož mne do ní a postav ji před oltář do katedrály. Po celý rok pak musí každou noc voják stát u mé rakve stráž. Jestli tomu tak nebude, pak přijde neštěstí na Tebe i na celou Tvoji říši!“
Pak opět umlkla.
A král celý vystrašený poslechl její rozkazy. Byla vykována železná rakev, do ní Černá princezna jako mrtvola uložena, na márách odnesena do kostela, kde byla, jak král poručil, rakev před oltář postavena.
Pak dostal jeden voják rozkaz, aby na stráži celou noc u princezny setrval. Když měl být ale druhého rána ze svého místa odvelen, nenašli nic jiného, než jeho uniformu a hromádku kostí; Černá princezna ho snědla.
Ta zpráva přišla králi tuze hořká. Ale nebylo pomoci. Neboť zběsilosti své dcery musel vyhovět, pokud nechtěl připustit zkázu celé své říše.
Tak byl na to místo postaven druhý voják, ale i ten byl Černou princeznou sněden, pak třetí, čtvrtý a tak to šlo dále, až bylo nemožné dalšího vojáka najít, který by chtěl vykonat tu zlověstnou službu.
Tu nabídnul král obrovskou odměnu tomu, kdo jednu noc u rakve jeho dcery stráví, a přivábil na ni velké množství lidí, kteří pak všichni o život přišli.
Jednoho dne se však nenašel už nikdo a král se cítil ztracen, ačkoliv do konce lhůty chyběly už jen tři noci, ale nikdo se ani za všechny poklady světa neodvážil, aby u princezny držel noční stráž. Lid začal být neklidný a králi vyhrožoval, že ho sesadí, pokud stráž v katedrále nezajistí.
V poslední chvíli obdržel král generálův dopis a Honzu si ihned vyvolil, aby tu strážní službu na sebe vzal.
Mohl souhlasit či ne, toho nedbali, zavedli ho do kostela a pak za ním král vlastnoručně zamknul dveře.
V katedrále hořely na oltáři dvě svíce a před ním stála otevřená rakev s Černou princeznou. Krátce předtím odbila jedenáctá a Honzovi bylo příšerně, rozhodl se tedy z kostela utéci. Přede dveřmi se však zčistajasna objevil mužíček s dlouhým šedivým vousem, byl to náš Pán, který se na to hoře, které Ďábel den za dnem způsoboval, více nemohl dívat.
„Honzo,“ řekl šediváček:
„neutíkej odtud, nýbrž se ukryj do varhan. Nesmíš však ani slůvko promluvit, když Tě bude Černá princezna volat:“
Honza udělal, jak mu bylo poručeno, vlezl dovnitř do varhan; sotva se ve svém úkrytu usadil, zvedla se Černá princezna a podívala se na místo, kde stráž obvykle stála, a když nikoho neviděla, jala se ho hledat a žalostným hlasem přivolávat:
„Stráži! Stráži! Kdepak jsi? Stráži, smiluj se přeci!“
Ale Honza se ani nepohnul. Konečně vylezla princezna i do varhan, spatřila vojáka a chtěla se na něj vrhnout a roztrhat jej, když tu zrovna odbil zvon na věži dvanáctou a Černá princezna musela ulehnout zpět do rakve.
Starý král jásal radostí, když Honza druhého rána vyšel z katedrály zdravý a živý, a správce královských pokladů mu musel na místě tři sta tolarů vyplatit. Potom bylo ujednáno, že také druhé noci bude Honza držet u rakve stráž.
Na Honzu ale opět padla z Černé princezny hrůza a převeliký strach, že se na útěk bral, když se u dveří opět zjevil onen šedivý mužíček a vrátil jej zpět. Tentokrát se musel Honza ukrýt pod oltář. V jedenáct hodin Černá princezna vstala a vylezla z rakve, pak volala, stejně jako předešlé noci, srdcervoucím hlasem:
„Stráži! Stráži! Kdepak jsi? Stráži, smiluj se přeci!“
A když ji nikdo neodpovídal, rozhněvala se:
„Opět se mne snažíš obelhat a já mám takový hlad! Jak Tě najdu, na místě Tě roztrhám!“
Pak hledala nejdříve ve varhanách a pak po celém kostele, dokud nepřišla k oltáři. Ale když byla Honzu konečně zahlédla, odbily hodiny hodinu dvanáctou a ona ztratila svoji moc.
Druhého rána otevřel dveře sám král, aby se přesvědčil, zda si Honza i tentokrát život zachoval. A když ho byl nalezl, tisknul mu ruce a velebil jej přes míru a naléhal na něj tak dlouho, dokud mu Honza neslíbil, že i tu třetí a poslední noc bude za tři sta tolarů držet stráž.
Ten šedivý mužík však již dříve dal Honzovi radu, aby i té třetí noci tu službu vzal a sebou do kostela přinesl chleba, pečeni a víno. Tak to Honza učinil a postavil jídlo i pití na lavici u oltáře. Netrvalo dlouho a objevil se onen šedivý mužík a řekl mu:
„Tentokrát se ukryj pod máry, a když princezna opustí rakev a začne Tě hledat, vylez ze svého úkrytu a lehni si místo ní do rakve. Ale nemluv a buď bez obav, to strašidlo Ti ublížit nemůže.“
Honza šediváčkovi poděkoval za dobré rady a udělal, jak mu poručil. Sotva Černá princezna vylezla z rakve, vyplazil se z úkrytu a lehl si místo ní do rakve a nestaral se ani trochu o to, že ona plačtivě po kostele volá:
„Stráži! Stráži! Kdepak jsi? Stráži, smiluj se přeci! Jsem tak nešťastná! Jak Tě najdu, sním Tě zaživa!“
Protože ta Černá panna ale vojáka nikde nalézt nemohla, vrátila se k rakvi, aby do ní s úderem dvanácté zase ulehla. Tu uviděla, že její místo je už obsazené i jala se běsnit a řvala strašlivě a Honzovi vyhrožovala, že jej na kusy roztrhá, ale on nic neučinil, aby z rakve vylezl, neboť myslel na slova šedivého mužíka a ani brvou nepohnul.
Náhle hodiny ohlásily dvanáctou hodinu a sotva dvanáctý úder dozněl, proměnila se Černá princezna před Honzovýma očima a byla od hlavy k patě bílá. Vzala ho přátelsky za ruce a pravila mu:
„Ty jsi mne vysvobodil, jsem nyní ze spárů ďábla uvolněna, jsem obyčejný člověk. Vstaň, najíme se, neboť mám velký hlad!“
Tak Honza vstal a jedli chléb, pečení a pili víno, které na radu šedivého mužíčka do chrámu přinesl. Při východu slunce se dveře katedrály otevřely a podívejme, ven vyšla princezna a Honza a vydali se rovnou ke králi. Ten si protřel oči, štípal se do uší, neboť si myslel, že spí a oni se mu zdají. Ale když viděl, že to nezmizelo a že jeho jediná dcera byla vysvobozena, tu se mohl radostí zbláznit. Objal a políbil nejprve princeznu a potom jejího vysvoboditele, pak šli společně na zámek a tam ve veliké nádheře slavili svatbu.
A když byl král starý, předal vládu Honzovi a on místo něj několik let vládnul, když mu jednou královna řekla:
„Honzo, nemáš chuť navštívit svého starého otce?“
„To bych velmi rád,“ řekl Honza:
„ale myslel jsem, že by Ti to nebylo milé, kdyby říše tak dlouho musela krále postrádat.“
„Já proti tomu nic nenamítám, milý Honzo,“ řekla královna:
„ráda Tě pustím, a říši po tu dobu budu spravovat.“
Tak nechal Honza vystrojit pět set vojáků, nasedl na nádherného koně a vydali se na otcův zámek. Cestou museli projet hlubokým lesem, který jakoby žádného konce neměl. Již si Honza myslel, že se v té divočině budou muset na noc utábořit, když před sebou uviděli do dáli svítící hostinec. Tu se Honza se svými vojáky najedl, napil a pak uložil ke spánku.
Ale ten dům nebyl žádný hostinec, nýbrž loupežnické doupě a pět set loupežníků tu přebývalo. Když tito o půlnoci domů přijeli, jali se vojáky pobíjet a jen ty, kteří jim přisahali že do jejich řad vstoupí, ušetřili. Potom stoupal loupežnický kapitán s několika druhy vzhůru po schodišti, aby krále v jeho ložnici zabili. On ale to neřádstvo zpozoroval, neboť hluk zvenčí dávno uslyšel, z postele vstal, vyskočil otevřeným oknem a utíkal na otcův zámek.
Ještě za ranního šera dorazil k zámku, bušil na vrata, ale nikdo mu neotvíral. Tu Honza zvolal:
„Otče! Otče! Honza, Tvůj nejmladší syn je zde!“
„To jsi ty, ty šibeničníku?!“ zvolal hrabě rozhněvaně, strhnul ze stěny jezdecký bičík a vyšel ven.
„Otče, snad mne nechcete bít?“ zeptal se Honza:
„Já jsem Váš král!“
„Táááák, nyní jsi král!“ řekl hrabě hrozivě:
„Nejdříve svobodník, pak praporečník, potom šikovatel, posléze poručík, nato kapitán a nyní dokonce král?!! A ještě k tomu horší jak žebrák, v pouhé košili! Počkej darebáku, já Tě vyléčím!!“
A s těmi slovy popadl bič za druhý konec a švihnul kopýtkem ubohého Honzu a čím více křičel:
„Otče, já jsme Váš král!“, tím více jej stařec bil, až Honza ztratil vědomí a bezvládně se sesunul k zemi. Když přišel opět k sobě, hodil mu otec pár hadrů, které si musel navléci, pak mu pověsili sluhové kolem krku troubu, do ruky mu dali bič a stal se jako kdysi pasákem sviní, které musel do bukového lesa vyhánět, aby se tam do sytosti krmily žaludy.
Z bohatého králem pasáčkem vepřů, to nešlo Honzovi na rozum, byl zarmoucený a upřeně hleděl před sebe, když tak v lese seděl a ten prasečí národ kolem něj kvičel a chrochtal.
Když tam tak celý den zasmušile seděl, přišel k němu šedivý mužík a promluvil k němu:
„Honzo, vidím, že se Ti daří zle, a chci Ti pomoci. Tady máš píšťalku, a když na ni zahraješ, musí svině tancovat; jen si ji vezmi, ať máš při tom pasení nějakou zábavu.“
Honza staříkovi za dárek poděkoval a když onen zmizel, přiložil píšťalku ke rtům a opravdu, všechny svině, velké i malé, jak byly narostly, postavily se na zadní nohy a tancovaly polku dokola, a vypadalo to tak komicky a žertovně, že Honzovi od smíchu tekly po tvářích slzy. A on v pískání neustal a hnal tancující svině domů, ony nepřetržitě křepčily, dokud na kraj vesnice nedospěly. Tam stál před dveřmi svého dvora bohatý statkář a jak uviděl tancující svině, velmi se tím rozveselil a zavolal:
„Honzo, prodej mi od těch sviní sele, dám Ti za něj sto tolarů.“
S tou cenou byl Honza spokojen a za sto tolarů podsvinče statkáři prodal. Druhého dne učinil Honza totéž, zvesela mu ta těžká služba ubíhala, když ale zvečera hnal tancující stádo domů, čekal na něj před vesnicí onen statkář a řekl:
„Honzo, moje selátko nechce tancovat!“
„Trápí se samotinké,“ odvětil Honza:
„stýská se mu po společnosti.“
Tak musel statkář vysázet dvě sta tolarů za druhé sele, které k tomu prvnímu přikoupil, neboť za méně mu jej Honza nechtěl prodat.
Čím větší potěšení Honza z těch tancujících svini měl, tím méně byly samy svině tím křepčením nadšeny. Neboť Honza jim nedal čas, aby si žaludy či bukvice hledaly. Naopak svině viditelně hubnuly a před očima se ztrácely a hlavní pasačka, která si toho všimnula, běžela k panu hraběti s tímto žalováním:
„Pane hrabě, s vašimi sviněmi se to má zle, udělejte s tím něco, než celé stádo přijde vniveč!“
To si hrabě zapsal za uši, neboť tušil, že mu Honza nějaký kousek vyvádí, a když následujícího rána zvukem trouby zbývající čtyři svině Honza hnal do lesa, tajně se hrabě plížil za ním a brzy zpozoroval, proč je stádo v tak zuboženém stavu.
„Ty šibeničníku, ty budižkničemu!“ zařval hrabě hněvivě:
„Okamžitě tu píšťalku z huby vyndej!“ a skočil k Honzovi, vytrhl mu píšťalku z ruky a dal mu okusit své sukovice, že Honza malém bez života zůstal ležet. Tentokrát byly večer při zahánění svině spokojené a Honza zasmušilý. A když s ním zase statkář zavedl řeč:
„Honzo, moje podsvinčata tancovat nechtějí!“
„Moje to taky zapomněly.“ odvětil mu a hnal svině do chléva.
Tak to šlo asi šest týdnů.
A když uběhly, řekla královna sloužícím:
„Můj muž je už tak dlouho pryč a nevrací se. Stalo se mu jistě nějaké neštěstí. Chci se za ním sama vydat a najít ho!“
I vzala sebou tři sta rytířů a vydali se na hraběcí zámek Cestou přibyli do téhož lesa a tma je také zastihnula u loupežnického doupěte. Když vjela se svými rytíři na dvůr, byla varována muži, kteří z vojenské ochrany jejího muže přežili a pod tlakem museli k bandě přistoupit. Od nich se také dozvěděla, jak to tu vše chodí, že těch pět set loupežníků se ve dvou částech v noci domů vracívá. A to bylo dobře, že to princezna věděla, neboť měla tak se svými tři sta rytíři proti takto rozděleným oddílům přesilu. Poručila, aby rytíři svoje zbraně neodkládali, a když lupiči přijeli domů, pobyli nejprve první oddíl a potom ten druhý. Jenom vojáky svého muže nechala při životě, neboť oni za to, že se museli stát loupežníky, nemohli.
Mezi poklady, které ti zlí mužové v domě nashromáždili, nalezli také zlaté královské šaty. A protože nebyly ani roztrhané ani zkrvavělé, dospěla královna k závěru, že Honza ještě žije a že našel záchranu asi u svého otce. Šaty nechala zabalit, a když vyšlo slunce pospíchala s rytíři na hraběcí zámek.
To bylo najednou uklánění, kterým se hrabě činil, když dostal tak vznešenou návštěvu. Sám královně sundal třmeny a pomohl jí dolů z koně a nabídnul jí, aby do domu vstoupila a jeho skromné pohostinství přijala. Královna ale jídla ani pití nežádala, nýbrž se ho hned, když do komnaty vstoupili, ptala, zda má nějaké děti.
„Jistěže mám, paní královno!“ odvětil hrabě:
„dva chlapce, kteří mi dělají jen samou radost. Jsou oba u královského vojska, jeden jako setník, druhý jako praporečník.“
„To jsou Vaše jediné děti?“ pokračovala královna.
„Ne,“ řekl hrabě:
„bohužel ne, mám ještě jednoho arcišibala a budižkničemu, povaleče a darmošlapa, ach kdybych se toho zbavil, měl bych konečně klid!“
„Styďte se!“ odvětila mu královna, která dobře věděla, že to mluví o Honzovi:
„jak můžete takhle mluvit o svém dítěti? Kde je vůbec Váš syn? Je u Vás nebo v cizině?“
„Pase svině,“ řekl hrabě žlučovitě:
„podívejte se, zrovna vyhání.“
Tu se podívala královna z okna a uviděla svého milovaného muže v nejhorších hadrech, s troubou na prsou, jak kráčí za sviněmi. To ji v duši hluboce ranilo a zabolelo, ale opanovala se a řekla:
„Musí to být velmi zlé, když hrabě nechá svého syna pást svině.“
S těmi slovy se posadila a obědvali. Po jídle královna požádala hraběte, zda by si směla prohlédnout jeho polnosti. To byla pro něj velká čest a chtěl ji sám doprovázet, ale královna to odmítla a řekla mu, že má jistě mnoho důležitějších věci na práci, potom nastoupila do kočáru a kočí ji musel vézt ven do lesa, kde pásl Honza svině. Tam rovnou vyskočila a šla přímou cestou k Honzovi.
„Honzo, copak mne nepoznáváš?“ promluvila na něj a poklepala mu na rameno.
Tu Honza zvedl oči, a když svoji ženu, královnu spatřil, poskočilo mu srdce v těle a zvolal:
„Ženo, jak jsi to dokázala, že jsi mne tu našla??“
Ona mu tedy vše vyprávěla, jak se to bylo přihodilo, a škádlila ho tím, jak s tři sta rytíři pět set loupežníků přemohla, zatímco jemu se to ani s pěti sty vojáky nepodařilo.
„Ano, jsi chytřejší jako já,“ odvětil Honza:
„a proto mi nyní pomůžeš i z mojí bídy.“
Žena mu to slíbila a odkázala ho na večer, jakmile se spolu se svými sviněmi uloží ve chlévě ke spánku. Pak mu dala sbohem, nastoupila do kočáru a jela zpět na hraběcí zámek.
Zatímco dlela královna u hraběte a vyprávěla mu, jak se jí jeho louky a polnosti líbily, hnal Honza z bukoviny svině domů, neboť neměl více klidu, když teď věděl, že jeho milovaná žena je u otce na zámku.
Bylo ovšem teprve pět hodin odpoledne a hrabě mu zle vyčinil, že se tak brzy vrátil. Před výpraskem ho sice královna zachránila, ale tomu, aby byl bez večeře do chléva ke sviním zavřen, zabránit nedokázala.
„Když svině netloustnou, ani on jíst nepotřebuje!“ řekl hrabě a při tom zůstalo.
A aby se nad ním nikdo neslitoval a z chléva ho nepustil, vytáhnul hrabě sám klíč ze zámku a uschoval jej u sebe.
Když se večer do postele všichni uložili, rozkázala královna svým rytířům, aby dveře chléva vypáčili a Honzu osvobodili, pak mu dala jeho královské šaty a po celou noc spolu zůstali. Zda vůbec usnuli, tomu bych nevěřil, neboť měli jeden druhému tolik co vyprávět; a rytíři taky neodpočívali, neboť museli jednu svini podříznout a její krví práh a podlahu chléva potřísnit, aby to vypadalo, že dovnitř divoké zvíře vniknulo a pasáka roztrhalo a sežralo.
S rozbřeskem šli Honza a jeho mladá žena k hraběti a královna mu vyprávěla, že v noci její muž král přijel a jeho hostem se stal. Tím byl starý hrabě opravdu potěšen a nevěděl jak by za poctu, prokázanou jeho domu, poděkoval. Byl velmi překvapen, když se král ihned na jeho nejmladšího syna ptal a prosil jej, aby ho zavolal.
„Ten ničema je v prasečím chlévě,“ odvětil hrabě:
„tady je klíč, stejně musí na pastvu vyhánět.“
S těmi slovy hrabě vyšel na dvůr, král a královna jej následovali, ale dveře chléva byly otevřené, práh a podlaha krví pocákané a po Honzovi ani stopy.
„Nějaké divoké zvíře jej roztrhalo a odtáhlo.“ volala královna.
„Díky Bohu!“ pravil hrabě:
„Konečně jsem se toho darebáka zbavil a mohu zemřít v pokoji.“
„Ale milý hrabě,“ řekl nyní král, vždyť to byl sám Honza:
„věřím, že svého syna ani neznáte, jinak byste s ním tak zle nenakládal.“
„Toho ničemu ani znát nemusím!“ křiknul hrabě:
„Mezi tisíci lidmi bych jej na místě našel.“
„To říkáte Vy,“ smála se královna:
„vždyť Váš syn stojí vedle Vás.“
Tu se hrabě podíval králi pozorněji do tváře, a opravdu, byl to jeho Honza, a tak před ním padnul na kolena a prosil o odpuštění.
„To ne otče,“ řekl Honza a pozvednul ho:
„sice jste se mnou zle nakládal, ale já jsem Vás taky podváděl. Nyní se mnou pojeďte na královský zámek, abyste všechnu tu nádheru a bohatství, které jsem si vydobyl, na vlastní oči viděl.“
Tak to starý hrabě učinil a žil u svého syna, pana krále a mladé královny ještě dlouhá léta šťastně a spokojeně a pokud neumřeli, žijí tam dodnes.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|