Chytrá dívka
Velký rádža, indický král, měl jediného syna. Dal ho vycvičit ve všech vědách, princ byl vtipný, dobře se učil. Když dospěl, pravil mu otec, že je čas, aby se oženil. Princ se poklonil otci a pravil:
„Tvá vůle se staň, otče, ale dovol, abych si vybral ženu podle své hlavy. Půjdu na rok do světa jako pocestný, budu hledat dívku, která je mi důvtipem rovna; a když ji najdu, ožením se s ní jako chudý muž. Chci, aby si mě vzala, protože se jí líbím, ne proto, že jsem princ.“ Rádža svolil, princ se oblékl jako chudý učenec, vydal se do světa. Chodil, až jednou došel k vyschlému potůčku, sedl si pod palmu a odpočíval.
Po stezce mezi poli šla dívka, nesla na hlavě proutěný koš. Když došla, prosil ji princ, aby mu dala jíst a pít, že je hladový. Dívka se usmála, pravila:
„Nesu otci oběd a spěchám. Řeknu mu, aby Ti nechal, a přinesu Ti, co zbude.“
„Ale přijdeš jistě?“ ptal se princ. Dívka pohlédla po obloze, po korytu potůčku a řekla:
„Nepřijde-li, přijdu, přijde-li, nepřijdu!“ a s tím přešla suché koryto, zmizela v rýžovém poli.
Princ jedl své fíky a hrozinky, upíjel vína, měl sám dost potravy s sebou, vždyť byl princ a přemýšlel, co dívka myslela těmi slovy: nepřijde-li, přijdu, přijde-li, nepřijdu. Když slunce překročilo zenit, objevila se dívka, sedla před prince se zkříženýma nohama, prostřela šátek a vyložila na něj misky s jídlem, zbylo všeho hojně. Princ jedl, dívka se mu dívala na prsty, ale mlčela. Princ po chvíli řekl:
„Máš krásné ruce, dlaně vyhloubené a prsty se Ti ohýbají posledním článkem zpět, jen palec trochu odstává.“
„Máš pravdu,“ pravila dívka a nehnula ani brvou; „moje matka je urozené kasty, ale otcův rod je trochu nižší.“ Princ se podivil, jak dívka pochopila, co chtěl říci, mluvil dál:
„Máš štíhlé nohy, pružné v kotnících,“ a dívka hned odpověděla jako na otázku:
„Ano, jsem sama dcera a mám bratra, nesedím doma nad vyšíváním; chodím s bratrem po horách i po lesích.“ Princ žasl a počal se ptát:
„Nesla jsi oběd otci; co dělá?“
„Je na poli, dělá
z neživých živé,“ pravila dívka. „A co dělá Tvůj bratr?“
„Je v lese, dělá z živých neživé.“
„A matka?“
„Když jsem odcházela, pekla snědený chléb.“ Princ řekl dívce, že se vzdává, aby mu vyložila, co znamenají její odpovědi. Dívka se zdvihla, ani se neopírajíc o ruce, jen jí zazvonily náramky na útlých kotnících, sklízela nádobí a povídala:
„Vždyť jsem Ti to již všecko řekla: otec šije rýži, z neživých zrn poroste živý klas, bratr kácí v lese stromy a matka peče chleba, aby mohla vrátit sousedce pecen včera vypůjčený.“ ,A cos řekla, když jsi odcházela,“ ptal se zvědavý princ, „nepřijde-li, přijdu, přijde-li, nepřijdu?“
„Jak jsi nechápavý! Což jsi neviděl mráček na obloze? Kdyby byl přišel déšť, potok naběhl a nemohla jsem zpět; když nepřišel, přišla jsem.“ Princ měl radost a ptal se:
„A co řekneš o mně, vtipná dívko?“
„Že jsi ten, který není,“ zasmála se dívka. „Vypadáš jako pocestný, ale Tvoje hůl má dole ještě zcela ostrý hrot, máš chudý šat, ale jsi přepásán pásem tkaným z drahého hedvábí, nosíš u pasu kalamář a pera, ale špičky Tvých prstů jsou čisté, chceš být, co nejsi, a jsi ten, jenž není.“ Princ pochopil, že nad dívkou nezvítězí vtipem. Poprosil ji, aby s ní směl jít domů, jestli mu její otec dovolí u nich přenocovat. Dívka ho vedla poli až na statek, cestou vyprávěla o všem, na co se ptal, a princ si ji tak zalíbil, že se rozhodl, požádat ji za ženu.
Matka přivítala pocestného vlídně, pekla na jeho počest pečeni, dívčin bratr se vrátil z lesa, provedl ho hospodářstvím. Když přišel sedlák z pole, sedli k večeři, matka přinesla pečeni a požádala hosta, aby ji rozkrájel. Princ pohlédl na dívku a umínil si, že ji podrobí ještě jedné zkoušce. Odkrojil hlavu bažanta, položil ji na talíř sedlákovi; vyřízl prsa, dal je selce, pak nohy synovi, nakonec křídla dívce. Sedlák pravil:
„Všechny jsi nás podělil, sobě jsi nenechal nic, milý hosti ..... “ Ale dřív než princ mohl odpovědět, dívka vstala, poklonila se otci i matce, vzala prince za ruku a pravila:
„Náš host Vás prosí, drazí rodiče, abyste mu dali mne za ženu!“ Princovi bylo, jako by spadl z nebe, ale dívka se obrátila k němu:
„Dobře jsem pochopila, co jsi chtěl dělením říci: otec, hlava rodiny, matka nás svými prsy živila, syn již stojí na vlastních nohách, a dcerka dospěla, jen křídla mít a uletět z domu! Sobě jsem nic nenechal, chci Vaši dceru.“ Sedlák se zeptal prince, má-li jeho moudrá dcerka pravdu, a když princ přisvědčil, svolil, aby se vzali. Princ litoval, že není majetný, sedlák mu na to řekl, že půda uživí každého, kdo na ní pracuje, nechce-li od ní víc úrody, než sám do ní dá práce. Ale dřív, než je kněz oddal, pravila dívka, že žádá od svého budoucího muže úpis. „Na jméno se Tě neptám,“ řekla, „ani
na Tvůj stav, ale chci mít právo, kdybys mě chtěl jednou zapudit, abych si směla vzít s sebou to, co budu mít v Tvém domově nejraději; a každý musí poslechnout mého rozkazu.“ Princi se to zdálo směšné, ale svolil. Dívka sama si napsala krásným písmem zápis, princ podepsal svou značkou a dívka schovala zápis za ňadra, jen se šibalsky usmála.
Když bylo po svatbě, žili mladí manželé několik dní na statku, ale princ brzy zatoužil ukázat svoji ženu otci. A tak jednou ráno řekl ženě:
„Má drahá ženo, chci Ti něco říci!“
„Řekni, můj princi!“ pravila žena. Princ užasl, nevěděl, co říci, ale jeho žena ho objala a pravila:
„Můj milý princi! Chytrou ženu sis chtěl vzít a myslel sis, že si vezme tuláka, kterého potká na cestě! Jak jste Vy muži pošetilí proti nám, ženám!“ Princ, když se vzpamatoval, ptal se jí, jak se dověděla, kdo je. Žena pravila:
„Ještě jsi to neuhodl? Vždyť jsem Ti to řekla hned, jak jsi mě oslovil. Pravila jsem, že jsi ten, co není, že jsi princ, který zmizel ode dvora a není, protože se změnil v pocestného. Jak jsem spatřila Tvé nehty, sestříhané do špiček a vyleštěné růžovým lakem, věděla jsem, že jsi pán a která dívka Tvé říše by nevěděla, jak vypadají muži královského rodu,
jenž vládne říši? Nesete všichni známku svého rodu v tváři, jako my ženy nosíme známku své kasty, malované kolečko na čele! A konečně jsi se prozradil sám, když jsi mi podepsal úpis svou značkou.“
Prince trápilo, že nemohl ženu ničím překvapit, skoro se bál, aby nebyla chytřejší než on. Pravil jí, že nyní bude třeba jet ke dvoru. „Ale to si pamatuj, správa říše je jiná věc než žertovné hádanky. Budeš královnou, nesmíš však nikdy se plést do věcí, o kterých rozhoduje rada, sic bych Tě musel vypovědět ode dvora.“ Žena slíbila, pak se rozloučili s rodiči a jeli domů.
Velký rádža přivítal syna s otevřenou náručí a snachu si tak zamiloval, že se s ní o všem radil, až se ministři kabonili a prince to mrzelo. Když se narodil mladým manželům syn, velký rádža byl radostí bez sebe. Odevzdal vládu svému synovi a sám se staral jen o vnuka, aby se vyučil na řádného vladaře.
Princ, když se stal vládcem, počal ženu zanedbávat, stále se jen radil se svými ministry. Sedláci žádali, aby směli hospodařit na svou pěst na půdě, kterou vzdělávali, aby nebyli jen raby svých pánů, kteří si brali všechnu sklizeň, takže sedlákům nezbývalo ani na holé živobytí. Mladá královna prosila chotě, aby pamatoval na její rod, aby chránil sedláky, kteří svou prací živí zemi. Ale mladý král stále žil jen s pány, přál jim a nechápal, proč by sedláci měli být svobodni. Konečně sedláci podali žádost k trůnu, rada měla o ní rozhodnout. Velký rádža souhlasil se svou snachou, často spolu o tom hovořili, ale nechal synovi vůli, aby vládl, jak umí.
Sešla se rada, zasedli v mramorovém altánu v palmovém háji, předstoupil zástupce panstva a vyložil, že pánům odedávna patří všechna země i všechna sklizeň z ní, sedláci jsou jen rabové, kteří jsou povinni zpracovávat zemi. Pak mluvil zástupce sedláků, prosil, aby země byla dána sedlákům, že budou rádi platit pánům poplatek, ale hospodařit chtějí po svém. Jen svobodný sedlák pracuje rád a se vším úsilím, aby půda vydala úrody co nejvíc, vyživila všechen lid. Ministři byli netrpěliví, byl už čas k večeři, všichni se dávno shodli na tom, že sedlákům nevyhoví. Princ chtěl dát znamení, aby hlasovali, ale vtom se strhl v parku křik, do zahrady přiběhl synek prvního ministra a za ním princův syn. Ministrův synek si stěžoval otci, že mu mladý princ ubližuje. Hráli se na radu a princ prý kázal klukům ze dvora, aby do něho vecpali všechny koláče a mlsky, co dostali k svačině, a aby mu vlili všechen čaj do hrdla.
Princ se obrátil přísně na syna, ale synek se bránil:
„Hráli jsme
si na radu, jednali jsme o právu pánů a o prosbách sedláků. Tuhleten žalobníček hájil pány, ale já jsem byl pro sedláky, protože vím, co maminka povídala dědečkovi, kdo je v právu. Ale tuhleten povídal, že jeho otec to dnes rozhodne pro pány, aby každý pán směl sebrat si všechnu sklizeň, kterou sklidí tisíce jeho sedláků. Chtěl jsem soudit spravedlivě, tak jsem dal obhájce panského práva podržet, dal jsem do něho nacpat koláče dvaceti kluků ze dvora, abych se přesvědčil, jestli je stráví. Nestrávil, tak jsem poznal, že také pán nemůže strávit sklizeň tisíce sedláků.“ Než mladý mudrc domluvil, přiběhl jeho učitel a odnesl si ho. Ale rada vstala a princ viděl, že je po radě. Když přišel k večeři, ani se na ženu nepodíval. Po večeři pravil:
„Řekl jsem Ti, budeš-li se plést do jednání rady, že musíš opustit dvůr, vrátit se k otci. Odejdi, nebudu pro Tebe hubit říši.“ Žena se muži uctivě poklonila a pravila:
„Staň se vůle Tvá, můj pane, děkuji Ti za lásku, zítra mě tu nebude,“ a s tím odešla z pokoje. Princ se hněval na ni i na sebe, šel brzy spát, nemohl usnout. Sotva konečně usnul, zdálo se mu, že se dusí. Vzbudí se, cítí, že má nohy a ruce svázané, v ústech šátek, dva chlapi ho nesou po dvoře, do vozu s korbou. Sotva ho uložili na koberec a vyjmuli mu šátek z úst, zmizeli, vůz se rozjel. Princ křičel, ale nikdo mu neodpovídal. Slyšel jen, jak kolem vozu cvakají podkovy a ozývají se hlasy. Konečně se rozednilo, vyšlo slunce. Vůz zastavil, záclony na korbě se rozhrnuly, princ spatřil svou ženu. Dala mu dobré jitro a pravila:
„Jestli slíbíš, že mi neutečeš, dám Tě rozvázat.“ Co měl princ dělat; slíbil, sluhové ho snesli z vozu a rozvázali. Princ spatřil oheň, vařili snídani, krmili koně. Zuřil a poroučel sluhům, aby jeho ženu zajali a vrátili se s ním domů. V tom spatřil otce a otec mu povídal:
„Prohrál jsi, milý synu, Tvá žena je chytřejší,“ a smál se. Žena ho vzala pod paží a pravila:
„Nehněvej se, můj milý, víš, žes mi upsal, abych si vzala, až mě vyženeš, co budu mít doma nejraději, a že všichni mě mají poslechnout. Co bych mohla mít radši než Tebe?“ Princ dal ženě hubičku, vrátil se s ní do paláce, a sedláci dostali svobodu.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|