Míša Kulička
První den svobody
Na svahu Zelné hory ležel v slunci na pasece králíček. Najednou zaslechl, jak docela blízko zapraskaly větvičky podrostu a funí tam nějaké zvíře. Medvěd! blesklo hlavou králíčkovi. Ani nedomyslel a hup! ..... zmizel v borůvčí.
Nad pařezem se opravdu objevil medvědí čumáček pod veselýma hnědýma očkama. Nebyl to však medvěd, byl to jen medvídek. Medvídek Míša Kulička. Míša se jmenoval, jako se chlapci jmenují Jarka nebo Slávek, a Kulička mu říkali proto, že byl opravdu kulatý, skoro jak míč, a když se batolil na krátkých nožkách, vypadalo to, jako když se kutálí.
Dnes byl Míšův slavný den: poprvé se mohl pustit do světa sám. Ne že by ho byla maminka Barbora pustila z dohledu, ale najednou se mu ztratila. Večer před spaním se ještě rozběhla do lesa a Míša marně čekal na její návrat u doupěte ve stráni pod kořeny staré borovice. Setmělo se a maminka nepřicházela. Sovy houkaly, netopýři a noční můry létali Míšovi kolem hlavy a medvídek se bál, hrozně se bál, jako malé děcko. Až se z toho strachu dlouze rozplakal a uprostřed pláče najednou usnul.
Když se probudil, slunce už svítilo, ale medvědice dosud nebyla doma. Míša se konečně vydal do lesa sám. Vyhnal ho hlad, a také se chtěl podívat na svět bez mámina dozoru.
Teď ráno ve slunci už nebyl les tak strašný jako večer za tmy a Míša se do něho rozběhl s náramnou kuráží. Tím spíš, když viděl, jak
před ním prchají myši, zajíci, kosi a vrány. Dokonce i liška zmizela v houští, když na ni na cestě narazil. Ale máme-li říci pravdu, medvídek se lišky polekal víc než ona jeho a nemohl z místa, jak se třásl leknutím.
Brzy mu však otrnulo a do těla mu vjelo staré uličnictví. A tu začal provádět právě to, co mu maminka zakazovala: šplhal po stromech a plašil veverky, houpal se zavěšen na větvích a přehupoval se ze stromu na strom jako opice.
Potom však medvídka začal nemilosrdně trápit hlad. Nějaká ta jahoda, borůvka nebo i slimák ..... to všechno bylo pro něj málo. A jak tu seděl na pařezu a rozhlížel se po pasece, žádnou radost už neměl z té krásy kolem. Co mu byla platná, když se nedala jíst! Tu zahlédl v trávě pod pařezem nádhernou houbu, urostlou, lákavě červenou. Skočil po ní a hltavě se do ní zakousl, ale až se leknutím překulil, jak prudce to sousto pálilo na jazyku. Rychle žmoulal chomáče trávy, cpal si do pusy chladnou hlínu, plival a prskal, ale dlouho měl jazyk a patro jako v kovářské výhni. Sám se tak vytrestal, že nedával pozor, když mu maminka jednou ukazovala pálivou holubinku a varovala ho před ní.
Tu spatřil v trávě zase houbu, ale podivnou, bez nožičky, a velikou jako medvídkova hlava. Byla jen jako šedavá koule. Míša se rozběhl rovnou k té kouli, napřáhl pracku a bác! Bouchl do ní ze vší síly.
Ale co to? Houba pod ranou praskla jako bublina na vodě a vyvalil se z ní mrak hnědého kouře nebo prachu, či co to bylo. Ten oblak hned zahalil celého Míšu a začal ho pálit do očí a štípat do nosu.
Medvídek odskočil, udiveně se posadil a začal si mnout oči a vyfrkovat nosík. Co se to tu vlastně stalo? Který čerchmant si to tam na něho nalíčil:
To se ví, že to nikdo na něho nenastražil. Bylo to droboulinká semínka z té houby. Měl být Míša při matčině učení pozornější!
Medvídek se ploužil po pasece a svět ho vůbec, pranic netěšil. Náhle se celý napjal jedním směrem a očka mu vesele zamrkala. Kolem starého pařezu se to hemžilo velkými, žlutými mouchami. Maminka Barbora jim říkala včely a vybírala jim pro Míšu z hnízd med.
Míša byl jedním skokem u pařezu a rychle hrábl do jeho dutiny po plástvích s medem.
Pracka se mu zabořila do čehosi šustivého a křehkého, jako by to byl zmačkaný papír, a z pařezu se vyhrnul hustý mrak těch velkých much. Sesypaly se na Míšu a pustily se mu do kožichu.
Běda, nebyly to včely, byly to vosy. V jejich hnízdě nemohl Míša med najít. A bodaly bolestivě a divočeji, než to dovedou včely. Prodíraly se mu kožichem až na kůži, lezly mu do uší a do nosu, a jak křičel a ječel, i do pusy mu nalezly. A všude štípaly a bodaly, jako by Míšu tisíc čertů vidlemi píchalo.
Medvídek vyskočil a pádil přes paseku cesta necesta. Letěl jak vystřelená koule, a to bylo to nejlepší, co mohl udělat. Vosy mu nestačily, ubývalo jich, až zbyly jen ty, které uvízly v kožichu. Míša běžel pořád dál. Klopýtal o kameny, narážel do stromů, ale nedbal, čerstvá bolest se ztrácela v tom ohni z vosích žihadel. Klouzal, padal a kutálel se až dolů pod stráň a tam žuchl do potůčku, až voda vysoko vystříkla. Byla nejlepším lékem na jeho nehodu: zbavila ho zbylých vos a rychle mu vytáhla palčivou bolest z těla.
Míša si našel příhodnou mělčinku a natáhl se do nijako do peřin. Ze všech trampot ho přemohla únava, hlava mu klesla pod vodu a medvídek honem vyskočil, když mu voda vnikla do nosu. Vylezl na břeh, stočil se v mlází dokolečka a zabořil čumáček pod přední pracku, jak to také dělávají kočičky a pejskové. Vítr v korunách zpíval, jako mu před spaním zpívávala maminka. V polospánku se mu zdálo, že je zase schoulen v mámině náručí a že zase slyší její bručivou písničku: Spi, medvídku, spi, zavři očka svý! Máma bude s Tebou spáti, rány, boule pofouká Ti, spi, můj Míšo, spi, zamkni očka svý! Až se vzbudíš za svítání, dám Ti medu ke snídani, spi, zlatíčko, spi!
A Barbořino zlatíčko spalo, jako by je ona opravdu v loktech kolíbala a jako by mu všechny jeho bolesti pofoukala.
Na zvědách
Když se malý medvídek Míša s medvědicí Barborou zase šťastně našli, když Míša vypověděl vše, co se mu přihodilo, a když to spolu probrali, nemyslete si, že byl jeho dobrodružstvím konec. Kdepak! Docela nedaleko, vlastně blízko, blizoučko už na něho čekalo další:
V pískovém lomu na kraji lesa stojí komediantský vůz. Patří jistě nějakým chudým komediantům ..... je maličký, kdo do něho lehne ke spaní, tak aby nohy ven na schůdky vystrčil, a zelený nátěr vozu je zašlý a odřený.
Je ticho, v slunečném dubnovém odpoledni zvučí jen bzukot much a komárů. Zevnitř z vozu pronikají ven jakési vzdechy a škrábot, jako by se pes nebo kočka drápali do zavřených dveří. Ale není to pes ani kočka. Kdybyste se tiše přikradli po schůdkách k zaskleným dveřím a nahlédli dovnitř, spatřili byste, že to tam nějaký člověk tak lomozně píše. Sedí na obráceném hrnci, na kolenou má turecký buben, na něm rozprostřený velikánský kus balicího papíru a maluje dřívkem po papíře nějaké klikyháky. Je to pro něho nezvyklá tuze těžká práce ..... tlačí při ní na dřívko, až se pod ním trhá papír, člověk je celý rudý námahou a z jeho červených vlasů mu padají velké kapky potu. Kapou na popsaný papír, tam se přátelsky druží k četným inkoustovým kaňkám a malebně rozplizují písmo i ty kaňky.
Do ticha se ozvalo zavrnění, jakoby dětský pláč, a v druhém okénku za zády toho člověka s červenými vlasy vykoukl černý čumáček a za ním hnědá hlavička s černými, lesklými, veselými očky. Malý medvídek. Toho člověka se nepolekal, naopak, znovu, naléhavěji zavrněl, jako by volal do vozu. A také opravdu, kdybyste rozuměli zvířecí řeči, slyšeli byste, jak volá:
„Strýčku Vasile!“
Člověk kupodivu rozuměl medvídkově zvířecí řeči, ale ani se od práce neohlédl, jen se mrzutě zeptal:
„Co chceš?“
A medvídek také rozuměl jeho lidské řeči. Zaškemral:
„Strýčku Vasile, smím se podívat ke vsi?“
„Zeptej se maminky!“ zabručel Vasil. „Copak nevidíš, že mám plné ruce práce?“
Maminka, to samozřejmě byla ta stará, dobrá medvědice Barbora. Strýček Vasil pak byl majitel vozu a ředitel maličkatého cirkusového podniku.
Míša seskočil od okénka a broukal si pro sebe:
„Hm, zeptat se maminky! Ta mi to jistě zakáže. A jak se jí mám zeptat, když spí! Ale co, Vasil mě za ní poslal!“
Tiše přeběhl na druhou stranu vozu. Tam v sluníčku spala Barbora. Pěkně zpovzdáli a šeptem, aby ji neprobudil, zaprosil:
„Maminko, prosím Tě, smím se na chviličku podívat ke vsi?“
Barbora na takové divné zeptání ovšem neodpověděla, jen ze spaní zívla, ohnala se prackou po mouše, obrátila se na druhý bok a chrupala dál.
Míša si to mávnutí prackou vyložil po svém a s pokojným svědomím se rozběhl ke kraji lesa, odkud před chvílí vyhlížel vesnici. „Však než se máma probudí, budu dávno zpátky!“
Vesnička před ním v dolíku, tak co by kamenem dohodil, také jako by spala. Její bílé chalupy s černými, hnědými a červenými střechami pěkně v slunci svítily v zeleni sadů a zahrádek.
„Co je tohle?“ V trávě se cosi zalesklo: pod vrbou u potoka leží pohozená otevřená kudla. A už Míša sám leze s kudlou na vrbu a řeže pěkný dlouhý, rovný prut. S tím se pak pohodlně uvelebí mezi větvemi na baňatém vršku vrby, uřízne z něho krátký klacík a začne jej kudlou na kmeni otloukat. A do taktu si přitom odříkává:
„Otloukej se, píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na Tě žalovati, naší máme Barboře, ona Ti dá ránu, až poletíš na Zelenou horu.“ Míšovi nic nevadilo, že se mu říkačka nerýmuje. S píšťalkou se mu pak vykračovalo ještě veseleji, ale když docházel ke vsi, řekl si:
„Teď už musím přestat pískat, nebo na sebe poštvu nějakého toho čertovského psa a nechal bych některému Vořechovi nebo Sultánovi chumáč svých chlupů v zubech ..... Mají tu krásně. A to ticho! Jako ve svátek. Tak kudy nejdřív ..... ? Ale co je to tamhle, u toho krásně nabíleného stavení? Aha, to zrovna na svátky malují, a tady mají ještě barvy v hrncích a štětku hned u toho. Počkejme, to je nápad! To udělám radost Vasilovi a Barboře!“
Míša popadl štětku, namočil ji v červené barvě a namaloval na stavení ohromnou reklamu na chystané představení:
|
ZÝTRA VELKÝ CIRGUS!!! |
Pak poodstoupil, zálibně si svoje dílo prohlížel a pochválil si je:
„Hm, hele, jaký já jsem chlapík!“
Ale vtom sebou škubl, leknutím pustil štětku na zem a div se o ni nepřerazil, jak uháněl pryč. Ze dvora se totiž na něho vyřítil velký strakatý pes a s vyceněnými zuby se hnal za ním.
Naštěstí Míša v letu odkopl štětku dozadu rovnou na psa, ten na ni naletěl, dvakrát se překulil a nemohl se vzpamatovat.
Míša zatím už měl dost velký náskok, aby mohl včas dostihnout ochrannou náruč lesa.
Býčí zápas
Ještě ten den kvečeru pak Míša rejdil okolo vozu jako pudlík, staral se, sháněl a komandoval, až z toho šla Barboře a Vasilovi hlava kolem. Pořádal krátký, ale pozoruhodný průvod: Napřed šel on sám s bubínkem, potom medvědice s trumpetou a nakonec strýček s činely. Ani na plakát ovšem Vasil nezapomněl, nesl jej svinutý před sebou oběma rukama jako svátost ..... ano, uhodli jste, to byl ten papír, co včera tak pracně pokaňhal. A hned na kraji vesnice udeřil Míša několikrát paličkami na buben a zazpíval:
„Tluče bubeníček, tluče na buben
a svolává po vsi: Pojďte všichni ven!
To jste, lidi neviděli, co chystáme na neděli,
hola, hola, hej, nikdo nemeškej!“
V okamžiku byl kolem průvodu celý zástup kluků, děvčat i dospělých. Naši kumštýři však na nikoho ani okem nepohlédli a důstojně kráčeli rovnou k návsi. Tam Míša namočil štětku do lepu a přelepil Vasilovým plakátem celou obecní tabuli se všemi jejími vyhláškami o dražbách a svatbách. A hned také hezky hlasitě vyvolával, co užaslý zástup četl na plakátě:
|
Jediné přectavení - Svjetoznámý krotitel Vasil
Zveškerou učtou |
Buch ..... buch ..... buch ozývalo se v neděli po obědě z louky za ohradou posledního statku. Sedláčkové a chalupníčkové posílali naše komedianty ke všem kozlům, protože jim svým boucháním rušili spaní po božíhodovém obědě. Barbora s Vasilem na té louce u vozu zatloukli do země v kruhu kolíky, spojili je provazem a cirkusová aréna byla hotova. Míša kutil zatím cosi za vozem a bylo odtamtud slyšet, jak si přitom prozpěvuje. Vasil a Barbora nebyli v tak veselé náladě.
„Pročpak se tak krabíte?“ ptal se Míša, když vyšel před vůz. „Snad nemáte trému?“
Vasil cosi zavrčel a Barbora zabručela:
„Trému ani ne, ale strach.“
„Strach? Ale jdi mami, z čeho strach, prosím Tě?“
„Abych Ti řekla pravdu, tak ze shnilých bramborů a zkažených vajec. A to jen proto, že jsi lenoch a lajdák a že se nechceš a neumíš naučit nějakým pořádným a zábavným kouskům.“
Míša neodpověděl, sebral talíř a šel vybírat vstupné. Cinkl do něho sem tam penízek.
Vasil se majestátně postavil nahoře na schůdkách a zařval tak, že sebou nejblíže stojící škubli:
„Velectěné páni a dámové, jako první číslo našeho senzačního programu předvede se Vám nedorostlé mládě bengálského medvěda. Má strašlivou sílu a můžete ji sami vyzkoušet přetahováním námořnického lodního kotevního lana.“
Barbora zatím rozvinula od vozu provaz, na jeho prostředek navázala červenou stužku a pod ní na zem vyryla čáru. Míša v zápasnickém postoji očekával soupeře u vozu. Začali se pomalu hlásit, nejdřív výrostci, pak i muži dospělí, až jich bylo na druhém konci provazu celé klubko. Na Vasilovo znamení se vzepřeli nohama o zem a všichni táhli, až lano napětím jen drnčelo. Míša se však jen usmíval:
„Hm, Vy pápěrové, na Vás mi stačí jedna ruka.“ A opravdu si druhou opřel furiantsky v bok, a přesto se stužka nad rýhou ani nepohnula, celu ten roj mužů na Míšovu sílu nestačil.
Najednou rup! ..... provaz prudce povolil a klubko na konci se svalilo na jednu hromadu. Když se obecenstvo vzpamatovalo z leknutí, spatřilo Míšu zasypaného hromadou prken z ohrady, mezi nimi pak trčel kolík s uvázaným koncem lana. Tak ne Míša, ale ohrada držela provaz na Míšově konci a pak se i ona sama pod náporem tolika paží poroučela.
Vasil rychle vyvolal druhé číslo: tajuplné zmizení medvíděte před zraky celého velectěného publika, vlastně za rozprostřeným prostěradlem. Ale ani to se nepovedlo. Když Vasil zvolal „Čáry máry fuk!“ a spustil prostěradlo, Míša s naježenou srstí ustrašeně seděl před vraty a dírou ve vratech, kterou měl „tajuplně zmizet„, se na něho zle dobýval rozzuřený hlídací pes.
Posměch a nadávky z publika nebezpečně zesílily a utišily se teprve, když Vasil rychle vyvolal třetí číslo, zlatý hřeb svého programu, pravé andalusiánské býčí zápasy.
Zašel do vozu a za chvíli se vrátil: měl červený hadr přes ruku a v druhé třímal plechový meč. Odkudsi zezadu se přihnal strašlivý tvor, který měl být patrně andalusiánským býkem.
Na hlavě měl sice rohy, ale spíš kozí než býčí, mezi nimi se ježila černě nabarvená koudel, pod ní místo tlamy trčel jakýsi kornout pomalovaný divokýma očima, tělo místo čabrakou bylo pokryto pruhovanou cíchou a zpod ní čouhalo čtvero jakýchsi baňatých škrpálů.
Vasil se proti „býkovi„začal ohánět červeným hadrem a plechovým mečem, ale tak neopatrně, že mu hned po rozběhu shodil kornoutovou masku a pod ní se objevila vyjevená tvář Barbořina.
Míša hned poznal, že je zle, zevelel:
„Mažem!“ a sám pelášil pryč, co mu nohy stačily.
Hněv obecenstva teď opravdu propukl naplno. Dav přeskočil provazy mezi kolíky kolem arény a řítil se na nebohé artisty. Ti se ovšem nestarali o vůz ani o celý svůj světoznámí cirkus a hnáni strachem utíkali z dosahu hrozících pěstí a holí.
LÉTO
Hra na slepou bábu
Míša letěl do vesnice tak rychle, že Barbora i Vasil mu sotva stačili. Běžel a běžel, až doběhl k nějaké ohradě. To se už šeřilo. Mezi prkny našel otvor, protáhl se jím, pak se dostal pod jakousi plachtu a náhle byla kolem něho tma. Po dalších krocích ho však oslnilo světlo. A když Míša konečně otevřel oči, spatřil nad sebou obrovitou kočku, které se kolem krku chundelila hříva. Za ní byly další veliké kočky ..... jenže bez hřívy, zato pěkně pruhované.
Jistě se dovtípíte, že to byl lev a tygři, a po něvadž kolem seděli v řadách za sebou lidé ocitl se tedy Míša v cirkuse. Hned se také přiřítil Vasil s Barborou, ale než se mohli ozvat, spustil lev:
„Co tu děláte? Umíte snad skákat obručemi?“ Barbora zavrtěla hlavou. Lev zabručel:
„To je pak s Vámi těžké. Přece si tu nebudeme hrát na slepou bábu ..... “
„Proč ne?“ zaradoval se Míša a hned rozpočítával:
„En ten týny, kde jsou šíny? Já šíny neviděl, já viděl vlka, jak prst skrz krk strká!“
Věřte nebo ne, padlo to na lva; uvázali mu kolem očí Vasilův šátek a lev se medvídka poslušně zeptal:
„Kam mě vedeš?“
„Do kouta.“
„Co v tom koutě?“ zase lev a Míša na to:
„Klubko!“
„Co v tom klubku?“ připravil se lev ke skoku.
„Niť a teď si nás, slepá bábo, chyť!“ zavýskl Míša, ale honem uskočil, aby ho snad lev nedrapl. No, byla to legrace pro zvířátka i pro lidi.
Dál dělal slepou bábu Vasil, po něm tygr. Jenže při jednom mohutném tygřím skoku mříž kolem manéže povolila a spadla do publika. Míša vylétl až na muzikantskou galérii, prorazil hlavou buben, obecenstvo prchalo, všude samý jek a zmatek.
Šelmy však seděly klidně. Když byl cirkusový stan prázdný, vybatolila se odkudsi kachna a táhla za sebou vozík. Než se kdo nadál, Míša do něho seskočil rovnou z galérie. A tak slavně vjel do cirkusového království ..... .
Krásné zjevení
Druhého ráno se Míša s údivem probudil v jakémsi voze, ale Vasilův vůz to nebyl. Tenhle se zdál větší a nebylo v něm nic než sláma, na které porůznu spala všelijaká zvířata. I kachnu, co ho minulého „dne vezla na vozíku, spatřil!
Odkudsi ze sousedství slyšel táhlé kňučení, ale nemohl rozeznat, je-li to zvířecí zpěv nebo nářek. Šel za tím zvukem ven. Nářek Vy cházel hned ze sousedního vozu, kde pobíhalo ohromné zvíře, podobné tygrům, které poznal včera. Byl to černý pardál, říkalo se mu tady Gurra. Pardál se pohyboval pomalu podle mříže, chvílemi na ni předními prackami stoupal a stále opakoval:
„Hura ..... ak, hura ..... ak, hura ..... ak.“
Míša však brzy na Gurru zapomněl, neboť do stanu vcházelo plno dalších zvířat i pestře oblečených lidí. Pospíšil si za nimi. V manéži bylo živo, ale sedadla zela prázdnotou. Skupina arabských akrobatů právě nacvičovala jakousi složitou pyramidu. Cvičení řídil malý, starý, už šedivý Arab, ale Míšovi se zdálo, jako by mimo jeho rozkazy přicházely jakési povely ještě také odněkud shora, z vrcholu stanu. Takový krákoravý, skuhravý, úsečný hlas se tam chvílemi zlobil, chvílemi rozčiloval, chvílemi nadával. Míša se tedy vydal za tím hlasem nahoru a tam ve spleti trámů a lan spatřil sedět na hrazdě papouška. Měl už trochu zašedlé, nelesklé peří, byl již hodně starý, v ruce držel jakousi trumpetku, ale místo k zobáku ji strkal k uchu.
Míša přišplhal k němu a slušně pozdravil:
„Dobré jitro!“ Papoušek neodpověděl. Míša přilezl až před něho a znovu pozdravil: Papoušek si přiložil trumpetku k uchu a zavrčel:
„Co povídáš?“
„Aha, on bude asi stářím nedoslýchavý,“ řekl si Míša a skoro vykřikl:
„Dobré jitro!“
Papoušek se zamračil ještě víc:
„Cože, dobré že je to? Ty tomu rozumíš, ty nemluvně! Podívej se, jak to kopou!“
Míša už mlčel a díval se dolů do manéže. Jezdil tam právě šimpanz na koloběžce. Chvílemi se ukláněl a smekal čepici směrem do prázdného hlediště. Papoušek si broukal:
„No, přece někdo ví, co se sluší a patří, tenhle aspoň ctí šediny a dovede našince pozdravit.“
Míša si o šimpanzově zdvořilosti myslel své, ale nahlas se ze slušnosti zeptal:
„Vám je jistě hodně let?“
Papoušek se usmál, jak nejvlídněji dovedl. Měl radost, když se někdo zajímal o jeho vysoký věk, byla to jeho chlouba. „No, to máš pravdu. Je mi už sedmasedmdesát. A můžeš mi říkat maestro komandére. Všichni mi tak říkají, komu to dovolím.“
Míša byl trochu zklamán. Tak staří bývají přece i lidé. To sloni a želvy jsou někdy mnohem starší. Pro jistotu se zeptal do naslouchátka:
„Sedmasedmdesát let je Vám?“ Ale papoušek se na něho utrhl zrovna divoce:
„Co to žvaníš, sedmasedmdesát let! V tom věku jsem byl ještě holobradý mladík! Teď je mi sedmasedmdesát cirkusů!“
Míša ho však již neposlouchal. Byl jako u vidění nad tím, co viděl dole v manéži. Na krásném grošovatém koni tam jezdila krasojezdkyně. Míšovi se až zachvělo srdce v těle, jak byla krásná. Díval se na ni jako na zjevení. Všecko, všecičko na té dívce bylo okouzlující jako z
pohádky, od zlatých vlnitých vlasů a tmavomodrých očí přes útlé, nahé paže a vlající lehoučkou, nařasenou stříbřitou sukýnku až k ohnivě červeným botičkám. Vznášela se na svém koni, z něho v jízdě na zem a zase vzhůru až do stoje na jeho hřbetě bez sedla, jako by měla křídla. Její kůň ji jistě také miloval, protože beze slova rozkazu, bez ostruh, jen na pohlazení jí dělal pomyšlení, tančil, do taktu vykračoval, otáčel se, na přední nohy klekal a hlavu k zemi klonil, jako by jí její přání z očí četl.
Když vyjela ze stanu, Míša vyběhl za ní. Venku seskočila z koně, podala uzdu štolbovi a odešla do svého vozu. Ten stál hned vedle vozu ředitelského, byl krásně kovaný a růžově natřený. Na jeho dveřích byl ozdobný štítek:
Cavalcatoressa Manuela
Míša se dlouho díval na dveře, za kterými zmizela, ale pak sebou trhl: bude brzy poledne, a on slíbil za dobrý oběd vyčistit místo šaška artistům boty. Čekaly už na něho v dlouhé řadě vedle vozu šašků: krotitelovy indiánské mokasíny, šaškovy ohromné křápy, řemínkové opánky indického polykače mečů a mezi nimi jedny holínky, při jejichž spatření Míšovi prudčeji zabušilo srdce: heboučké červené botičky, tak filigránsky droboučké, že mohly patřit jenom Manuele.
Ty botičky si Míša nechal na konec. S ostatními se činil, ale s Manuelinými si zato pohrál. Čistil a leštil, div jejich jemnou kůži neprodřel. Levou rukou měl holínkou prostrčenou až do chodidla, a tak si botičku přitiskl na hruď a nejjemnějším kartáčem v pravé ruce ji láskyplně přejížděl, jako by na housle hrál.
Vytrhl ho mlaskavý zvuk za zády. Ohlédl se a spatřil za sebou opičáka Fredyho, jak mu z krabičky do dna vylizuje krém na boty. Jindy by mu byl vrazil pár štulců, ale teď jen povzdychl a dál kartáčem i očima hladil botičku kavalkatoresy Manuely.
Noční poplach
Další noc v cirkuse nechtěl už Míša spát ve voze, připravil si pelíšek venku ..... pod růžovým, kovaným vozem hned vedle vozu ředitelského. Už ve dne si tam nanosil seno ..... vyprosil si je od slonů v jejich ohradě a teď se do něho zavrtal a snažil se usnout. Vyrušovaly jej však dlouho krákory papouška z velkého stanu. Ten chudák ve svém stáří trpěl nespavostí, po celou noc jen povzdychoval a pro sebe rozumoval, a protože se neslyšel, krákal tu svou samomluvu na celý cirkus.
Konečně se Míša zabíral do spaní se sladkou vzpomínkou na Manueliny botičky, ale vtom o něho někdo zakopl. Míša se mrzutě probral z dřímoty.
„Kdo je to tady? Kdo se to tu motá? To jsi ty, Fredy? Opravdu, opičák. Zdá se, že máš v hlavě. A čím to, prosím Tě, šermuješ?“
Fredy měl vskutku nejistý krok a nějak moc hovornou náladu, ačkoliv mu slova těžko lezla z úst:
„To je pi ..... pi ..... pi ..... pipka. Víš, námořnický či ..... či ..... čibuk. To jsem Vy ..... vyhrál. N ..... na Indiánech. Ka ..... ka ..... karty hrát neumějí, ale ko ..... ko ..... koňak mají, č ..... č ..... člověče, báječný.“ To si už k malé Míšově radosti přisedl k němu pod vůz. „A ..... a ..... ale jsou to hlupáci.“ Fredy si za řeči nacpal dýmku senem, vytáhl sirku, rozškrtl a hned zahodil. „A ředitel je taky hlupák.“ Druhá sirka se mu zlomila. „A papoušek taky hlupák. ..... A šašek Willy hlupák.“ U třetí sirky mu ulétla hlavička. „A Míša je hlupák.“ Čtvrtou sirku strkal Fredy do dýmky nerozžatou.
Konečně mu seno v dýmce chytilo, ale Fredy jen zabafal, už dýmku i sirky odhodil, svalil se vedle Míši do sena a hned spal.
Míša znovu usínal, ale najednou procitl. Cosi ho zaštípalo v nose a na spodku vozu nad ním se ukázal odlesk jakési tváře. Míša usedl. Mezi senem pod vozem poskakovaly drobné červené plamínky. Byly docela veselé a docela zábavně tu okolo Míši tancovaly. Míša sáhl po nejbližším plamínku, aby si s ním pohrál, ale honem uškubl ruku, jak ho to bolestivě spálilo. Chvíli seděl bez hnutí a nevěděl, co počít. Plamínků zatím přibývalo. Jeden z nich se doplazil k opičákově noze a Fredy bolestí vykřikl. Vyskočil, a když viděl, co se svou dýmkou provedl, hned vystřízlivěl, vzal nohy na ramena a zmizel ve tmě.
Míša teď viděl, jaké jsou ty plamínky ošklivá věc. S nepokojem pozoroval, jak jich přibývá a jak jsou pořád větší a větší. Kouř ho protivně štípal do očí a do nosu. Míša se začal dusit a rozkašlal se.
Najednou prudce vyskočil: Manuela! Plamínky mohou spálit jeho Manuelu. Rychle začal foukat do ohně, ale kdež, tím jej jenom ještě více rozdmychal. Co honem dělat?! Papoušek! napadlo ho pojednou, už pádil do manéžového stanu za starým mudrcem.
Bylo tam tma, ale po hlase papouškových lamentací brzy našel maestra komandéra nahoře na hrazdě. Rychle mu křikl do naslouchátka:
„Hoří!“
Papoušek se zprvu lekl náhlého zavolání, ale pak se pomalu a klidně zeptal:
„Jací hoši? Kdepak máš jaké hochy? Co je s těmi Tvými hochy?“
Míša v zoufalství křikl ze všech sil:
„Hoří! Pod Manueliným vozem hoří!“
Papoušek zas tak klidně a pomalu pokýval hlavou? „Aha, že hoří! No, no, jen se neplaš! Při ohni je hlavní věc klid a rozvaha. To když já jsem byl ve svém šestapadesátém cirkuse ..... “
Míša ho přerušil a zoufale křičel:
„Ale Manuelu to popálí!“
A papoušek zas tak pomalu a rozvážně:
„Ano, chlapče, ředitel Tě pochválí!“
Míša ho už neposlouchal, jen spínal ruce a zoufale naříkal:
„Pro pět ran do hlavy, co já si jen počnu!“
Papoušek ho moudře napomenul:
„Ale hochu, hochu, jakoupak chceš shánět kvočnu? Co tady při požáru s kvočnou? Kvočna Ti tady přece docela nic nepomůže! To je teď mládí, cirkus mu hoří před nosem, a on má starosti o kvočnu! To mi připadá jako tenkrát ten mahárádža v mém čtyřiatřicátém cirkuse. Ten ke mně poslal také o radu, co má dělat, že mu posvátná bílá opice přestala žrát. A já povídám tomu poslovi: Zavolej slona ..... “
Dále to už Míša nevydržel. Utkvěla mu v hlavě jen poslední papouškova slova: Zavolej slona! Míša se opravdu pro slona rozběhl.
Vymotal se ze stanu ven, div si nohy nezpřelámal v té tmě a v tom spěchu, a pádil
k sloní ohradě. Srdce mu to mohlo utrhnout, když cestou spatřil, jak seno pod Manueliným vozem je už v jednom plameni.
V ohradě vyhledal slona Tommyho, největšího, nejsilnějšího a nejchytřejšího ze všech slonů, co jich bylo v cirkuse. Tommy tvrdě spal. Ležel na boku a z jeho stočeného chobotu a otevřené huby se ozývalo chrápání, jako by stádo vepřů najednou chrochtalo,
Míša mu rychle zatřásl ramenem, zatahal ho oběma rukama za ucho, ale když ani to nepomohlo, uchopil Tommyho za chobot a ze vší síly jej kousl do toho měkkého prstu, kterým končí dlouhý sloní nos.
Teď teprve sebou Tommy škubl, namáhavě se probral ze spaní, neohrabaně usedl a zlostně zařval:
„Fredy, ty darebáku, počkej, já Tě vypráskám!“
Míša musel rychle s pravdou ven:
„To jsem já, medvídek Míša Kulička, a honem, honem, pojď mi pomoci!“
„No, no, co ten spěch, jako by hořelo!“
„Však právě hoří! Pojď honem, hoří vůz slečny Manuely.“
Míša se až podivil, kde se v tom neohrabaném sloním těle vzala ta mrštnost, s jakou Tommy hned vyskočil na všechny čtyři. Už se na nic neptal a rovnou se rozběhl k východu z ohrady a pak k vozům. Míša mu sotva stačil, jak rychle Tommy pádil.
Když přiběhli k Manuelinu vozu, byl už jeho spodek v jednom plameni, ba i stěny a střecha chytaly. Slon nejprve ramenem vyrazil dveře vozu, sáhl chobotem dovnitř pro spící Manuelu a složil ji opodál vozů do trávy. Pak vykřikl na Míšu:
„Kde je voda?“
Míša honem utíkal k studni u prádelny. Cestou div neporazil Fredyho, který se ze strachu skrýval ve stínu mezi vozy.
„Pojď honem pomoci!“ křikl na něho Míša a Fredy poslušně a kajícně běžel.
„Pumpuj!“ křikl znovu Míša a nastavil jeden ze džberů, které tu ležely kolem v trávě. Pak nastavil druhý a utíkal s nimi k ohni. Tam už čekal Tommy a troubil zatím chobotem na poplach. Jediným vsrknutím vtáhl vodu ze džberů do chobotu a prudce ji vychrlil tam, kde se oheň šířil nejnebezpečněji. A hned zas do něho vychrstl i vodu z druhého z druhého džberu. A už přibíhal Fredy s dalšími džbery a už se také sbíhali lidé na Tommyho zatroubení. Brzy byl oheň zkrocen a pak uhašen docela.
Té noci už Manuela nemohla spát ve svém krásném voze ..... což kdyby se na něm znovu vznítil oheň? Pozvala ji paní ředitelová, aby šla spát k ní, do ředitelského vozu. A pod tento vůz tedy odstěhoval i Míša svůj nocleh. Leželo se mu tvrdě na holé zemi, ale usínal přesto sladce, neboť jej hrálo vědomí, že slečnu Manuelu zachránil.
PODZIM
Beseda na Petříně
Vítr rozehnal mraky a na oblohu vyplul veliký měsíc. Louky na Petříně v jeho světle zrovna zazářily a koruny stříbrných jedliček se zatřpytily jako vánoční stromky. A náhle se na palouku objevila kulaťoučká postavička a hopsala po trávě. Malý medvídek! Ano, na Petříně, v Praze, pár kroků od rušných ulic. A nebyl sám. Na palouku ležel ještě jiný medvěd, velikánský, dlouhatánský, huňatý. A ten velký medvěd, vlastně medvědice, posmutněle ležel s hlavou na přední levé tlapě.
Malý medvídek si přesedl do trávy a zakňoural:
„Mamííí, já mám hlad!“
Ale odpověděl kdosi třetí ..... člověk, který seděl nad paloukem na lavičce. Podivný člověk s červenými vlasy, bez čepice a bez klobouku, v kvítkované kazajce a v širokých kalhotách:
„Já mám hlad ..... já mám hlad! Ty, Míšo, nic jiného neumíš než trápit se hladem. Maminka má taky hlad a já mám taky hlad, a přece nikoho nevytrapujeme.“
„No, ano, strýčku Vasile, ale Vy jste velcí, a já jsem malý.“
„Najednou jsi malý! Na uličnictví jsi vždycky velký dost. Poraď si teď taký sám!“
Medvídek na to neřekl nic. Zatočil se na patě a vyběhl na cestičku. Ale běda! V tom spěchu prudce vrazil do neznámého velikého ptáka. Ten to nečekal, nedržel se dost pevně větve, leknutím i létat zapomněl a buchl sebou jako buchta pod strom. Zjistilo se, že je to papoušek, a medvědice se strýčkem Vasilem vzkřikli jedním dechem:
„Jéjé, maestro Sarrasani!“
Papoušek hleděl z medvědice na strýčka a ze strýčka na Míšu:
„Barboro! Vasile! Míšo! Kde se tu berete?“
„Hledáme živobytí,“ odpověděla medvědice. „Ale kde Vy jste se tu, maestro, tak najednou vzal?“
„Já tu žiji v zoologické zahradě. Ukazuji se tam dětem, aby na vlastní oči viděly, jak vypadá pravý braziliánský papoušek. A za to mě tam lidé živí ..... Ale počkej, cos to povídala? Ze hledáte živobytí? No, to jste měli říci už dávno! Pojďte se mnou!“
A papoušek vykročil pravou nohou napřed. Medvědi a strýček za ním. Papoušek kráčel důstojně a rychle jako velitel hasičů o parádě. Malý průvod brzy zmizel ve stínu petřínských hradeb.
Do nového domova
Naše družina ..... papoušek Sarrasani, Míša, Barbora a Vasil ..... se blížili noční tmou k zoologické zahradě. Papoušek vpředu je napomenul:
„Pst, tiše!“ Ale zakrákoral to tak hlasitě, že by se hluchý lekl.
„Strouha!“ pokřikl Míša posměšně zezadu. Ale nebyla to strouha, byl to plot. Papoušek do něho potmě vrazil. „Jsme na místě,“ hlásil papoušek. „A teď ale přes plot!“
Nejdřív přeletěl on sám, hned za ním se skutálel Míša. Pak se ohrada prohnula pod tíhou nějakého obrovského těla. A to byla Barbora. Za plotem zbyl jen strýček Vasil. Přešlapoval, drbal si bradu, škrábal se za ušima, ale k lezení se neměl.
Najednou všichni strnuli údivem a hrůzou. Z pole sem přicházelo strašidlo. Proti obloze bylo vidět dlouhatánské tělo, zahalené do bílého rubáše. Ze všech nejvíc se polekal Vasil.
A strašidlo krok za krokem šlo rovnou k němu. Naráz Vasil vyskočil, jako by ho vidlemi píchli a šup! už byl na druhé straně plotu.
Pak se ozval Míšův smích:
„Tak co, strýčku Vasile, pomohl jsem Ti přes plot, vid? Pojď se podívat, čeho ses tak polekal!“ A už ho táhl, třebaže se Vasil bránil.
Za chvíli Míša o něco klopýtl, zvedl to a přímo nad Míšou se strašidlo objevilo znovu. A v té chvíli vyšel z mraků měsíc a Vasil i všichni ostatní viděli, že to byl jen docela obyčejný strašák z pole.
„Tak a jdeme!“ zavelel papoušek.
„A kam vlastně jdeme?“ zeptal se Míša.
„Přece do medvědince. To bude teď Váš nový domov. Doprovodíme Vás tam všichni, jak tady v zoo žijeme.“
A teprve teď naši noční poutníci spatřili malou opičku, krokodýla, mývala, želvu, tučňáka i pelikána .....
„Já půjdu napřed,“ rozhodl zatím papoušek a už pořádal průvod dál:
„Za mnou želva, pak aligátor povede Vasila, za Vasilem půjde tučňák, pelikán a opičák Bubi. Bubiho se chytí Barbora a povede si vzadu Míšu. ..... Nastoupit v šik, teď!“
Šli dlouho tiše, až papoušek vpředu zavolal:
„Hej, kdo se to tu motá přede mnou? To jsi ty, mývale? Vidíš, na Tebe jsem docela zapomněl. Tak pojď sem, podej mi packu a jdi přede mnou!“
A šli dál. Šli už dlouho. Šli a šli a šli. Pořád šli. Konečně se papoušek zastavil a ptal se:
„Poslouchej, mývale, kam nás to vlastně vedeš? Že Ty netrefíš do medvědince?“
Mýval neříkal nic a pak začal koktat papouškovi do ucha:
„Ja ..... ja ..... jak to , co ..... co ..... copak já Vás vedu? Vždyť já jdu za medvědicí!“
„Co to žvaníš?“ zlobil se papoušek. „Barbora jde přece vzadu a za ní jde Míša.“
„Pro pána krále!“ zabědovala Barbora a její hlas se kupodivu neozval zezadu, ale kdesi vpředu před mývalem. „Co se to stalo? Kde mám Míšu? Vždyť to vede mýval!“
„No tohle jsem Matěj!“ žasl papoušek.
Ukázalo se, že potmě chytila Barbora místo Míši za tlapku mývala, na točitých stezkách svahu se průvod stočil a chodil pořád dokolečka, jako by všichni hráli kolo, kolo mlýnský.
„Ale kde je Míša?“ naříkala Barbora. Ano, kam se poděl Míša? Volali na něho, ale neozval se.
Zdola od rybníčka lachtanů zaznělo hlučné žbluňknutí a potom bylo slyšet šplouchnutí, jako by se tam v rybníčku prali sloni. Barbora ani nehlesla a bez rozmýšlení se rozehnala tím směrem. Dole Barboře srdce zatrnulo. V šeru svítajícího dne spatřila Míšu uprostřed rybníčka. Medvídek sotva lapal dech a bezmocně plácal kolem sebe všemi čtyřmi prackami. Držel ho lachtan v náruči a hodil jím jako míčem druhému lachtanovi. Tak to pokračovalo, medvídek se zalykal vodou, až konečně přiběhl aligátor, vylovil Míšu a položil jej Barboře k nohám. Papoušek tomu všemu moudře přikyvoval hlavou a pak přikázal:
„Tak honem do pelíšků, než přijdou hlídači. Vasile, Ty si lehni tady!“ A vstrčil jej do otevřené prázdné klece na kupu slámy.
Míšu a Barboru odvedl konečně do medvědince. Míša si tu ve slámě vyhrabal důlek a uléhal. Přitom ale probudil jiného malého medvídka, který ležel zrovna vedle něho. Byla to malá medvědí holčička. Posadila se, mnula si oči a rozespale mžourala do ranního úsvitu. Míša se zdvořile představil:
„Já jsem Míša Kulička.“ Medvědí holčička odpověděla. „Já jsem Žofinka. Máš hlad?“ a nečekala na odpověď, sáhla za sebe do kouta a vytáhla dva koláče melounu. Jeden podala Míšovi, do druhého se zakousla sama. Snědli meloun, položili se do slámy a oba hned usnuli zdravým dětským spánkem.
Míša se probudil jakýmsi šustotem. Bylo světlo, rozhlédl se tedy kolem co to kde šustí, a spatřil, že u něho v kleci běhá po slámě myška. Skákala jako pominutá z kouta do kouta. Míša zprvu nechápal, proč tak bláznivě skáče. Ale tu zpozoroval příčinu toho všeho: u mříží seděla přikrčená černá kočka a blýskala po myšce žlutýma očima.
Míšu napadlo: Škoda že myška má tak krátké nohy. Škoda že já nemám v očích takovou kouzelnou moc jako brejlovec. Takhle bych se upřeně na myšku zadíval a poručil bych: ať má hned dlouhé nohy!
A tu se stalo cosi neuvěřitelného: Myška ty dlouhé nohy dostala! Zůstala stejně malá, jako byla, jenom nohy jí najednou vyrostly. Byly tenoučké jako dřív, ale na stopu vysoké. Stačilo, aby jednou vyskočila, a už byla z jednoho rohu v druhém. Lekla se toho kouzla i kočka a myška hup! vyskočila z klece kočce přímo pod nosem.
Kočka za ní koukala jako hloupá. Míša se však o ni nestaral. Měl plnou hlavu jiné věci. Co se to s ním stalo: Zadíval se upřeně na myšku, poručil, aby měla dlouhé nohy a už je měla. To znamená ..... to znamená ..... , že dovede očima dělat takové kouzlo jako brejlovec! Míša tomu ještě nemohl věřit. Ale co, zkusit to může.
Vyšel ven z klece a šel po zahradě. Třásl se rozčilením. Na čem má znovu zkusit svou moc? Dlouho se potuloval mezi klecemi, voliérami, ohradami i pavilóny, rozprávěl s nejrůznějšími zvířátky, až se nakonec zastavil u hrocha. Ležel na slunci ve vodě a pa trně spal. Jeho obrovská pusa ležela zpola na písku. Míša se na ni ostře podíval, poručil a tlama byla ještě třikrát větší. Ležela na písku a ve vodě jako malá hora.
Hroch ještě nevěděl nic, spal dál. Tu přiletěl čmelák a sedl mu do nosní dírky. Hrocha to v nose zašimralo, jeho zvětšená tlama se začala otvírat, otvírala se, víc a víc, až zela jako obrovský jáma, tesáky v ní čněly jako obrovské sloupy, a nejednou ..... hepčí! ..... hroch kýchl.
Ale to bylo, pane, kýchnutí! Štěstí že Míša nestál v té chvíli před hrochem, bylo by jej to odneslo jako smršť. Takhle to jen vyvrátilo dvě břízky, které stály za cestou.
Hroch viděl, co se stalo s jeho tlamou ..... dmula se mu před očima jako právě plněný balón. Ale věru že byla těžší než balón! Pomalu se otočil na svých krátkých nožkách ..... mohl se teď sotva hýbat a spatřil Míšu. Zavrčel na něho? „Kdo mi to udělal?“ Míša hrdě vypjal hruď, ukázal si tlapkou na bříško a pyšně prohlásil:
„To já jsem udělal!“
To však neměl dělat. Hrochovi zlostně zablýskala očka a Míša dovedl utíkat, a měl dokonce pár metrů náskok, ale ta hora masa a kostí se řítila jako uragán. Míša cítil, jak se pod hrochovým těžkým dusotem chvěje země. Strach dodal Míšovi zoufalé rychlosti a síly, ale ten živý tank za ním se přece jenom stále blížil. Když už Míšovi docházel dech, ocitl se v úzkém průchodu mezi křovím a málem skočil dikobrazovi na bodlinatý hřbet. V posledním okamžiku však dikobraza přeskočil, obrátil se, podíval se na něj ostře a dikobrazovy bodliny byly naráz vyšší než Barbora, když se postaví na zadní tlapy. Takže do nich hroch vlétl přímo nosem dříve, než měl čas se před nimi zastavit. Zařval bolestí, zatřásl hlavou a dikobraza z tlamy setřepal. A pádil dál za Míšou.
Medvídek vyběhl do stráně, ale i tady slyšel hrochův dupot. A čím dál tím blíž. Najednou cesta končila a co teď? Míša vteřinu váhal, a pak se vší silou odrazil do prázdna, na dolejší cestu.
Letěl dolů jako kámen, a nejednou se mu zastavila krev: dole na cestě stál hroch a rozvíral po něm svou obrovskou tlamu. Rychle rostla a rostla, Míša zavřel oči a ..... bim! praštil se o zeď do hlavy, až se u v očích zajiskřilo.
Rozhlédl se: byl ve své kleci, mřížemi sem padalo měsíční světlo a nad ním se skláněl Žofinka. Hladila ho po hlavě, tam, kam se uhodil, a láskyplně se ptala:
„Míšo, Tobě se něco ošklivého zdálo, vid? Ty jsi sebou tak házel a křičel jsi ze spaní!“
„Zdálo se mi, zdálo, Žofinko, něco moc ošklivého. A jsem rád, že jsem se probudil dřív, než mě hroch spolkl.“
Zhluboka vydechl, vzal Žofinku za packu a znovu usnul, tentokrát spánkem beze snů.
Porada před zimou
Velectěné shromáždění,“ začal papoušek, „milí přátelé srstnatí, pernatí, šupinatí i všichni ostatní. Svolal jsem Vás, abychom se poradili o nadcházející zimě. Mám ze svých sedmasedmdesáti cirkusů zkušenost, že v zimě je nám zvěři zle.“
„No, tak jest,“ volalo bouřlivě celé shromáždění. „My chceme i v zimě slunce! A žížaly! A čerstvé zelené lupeny! A živé tučné mouchy!“ Tak volali jeden přes druhého.
„Pssst!“ okřikovala je krajta. .....
„Cožpak Vám hadům je hej!“ ozvala se drápkatá a ocasatá opička. „Vám celou zimu topí a bez jídla se pár měsíců docela dobře obejdete.“
„Vám opicím také topí,“ odpověděla jí kachna divoká. „A ještě Vám podstrojují: banány, pomeranče, vínečko. Ale já musím na zimu pro ten žvanec kraj světa.“
„Cožpak Tobě je zle?“ obrátil se na kachnu kormorán. „Ty si prostě odletíš k plnému stolu. Ale co máme říkat my, chudáci, kteří tu musíme zůstat? Nám je tu potom každé sousto vzácností.“
„Pěkné sousto!“ vyčítal kormoránovi pekari páskovaný. „Cpeš se celý rok jako nezavřený. Zato já si musím celý rok utahovat pásek.“
„A co mám říkat já?“ naříkal pásovec devítipásý. „Já si těch pásků musím utahovat devět!“
„Každý z nás ví, kde ho bota tlačí,“ řekla užovka. „Ale jak si pomoci, to poraďte!“
„Uspořádat dobročinnou loterii,“ ozval se návrh z obecenstva. .....
„Uspořádat prosebný průvod Prahou.“
„Uspořádat dobročinné představení na Václavském náměstí.“
„Já mám nápad,“ zvolala liška. „Pošleme každému chlapečkovi a každé holčičce psaní, aby se chodili sem do zoologické zahrady na nás často dívat. Chlapečkové a holčičky zaplatí u brány vstupné a hned budeme mít zač koupit kuřátka a čerstvá vajíčka.“
„No, to by šlo, ale kde vezmeme peníze na tolik známek?“ ozval se pochybovačně aligátor. „A kdo nám tolik psaní napíše?“
„Já ..... já bych Vám to napsal,“ nabídl se Vasil.
„Ale strýčku,“ zatahal ho za šos Míša. „Nemluvte hlouposti! Vy byste smolil jedno psaní týden. Ani by po Vás nepřečetli adresu. A ten Váš pravopis? To já vím něco lepšího!“ A Míša odvedl Barboru a Vasila stranou, za opičí dům.
Tam bylo teď výjimečně ticho ..... opice byly na poradě.
„Podívejte se,“ začal Míša, „my tu vlastně zahálíme a ostatním zvířátkům darmo ujídáme. Mne to tady už omrzelo. Venku budeme mít lepší probíhačku. A hlavně: tam můžeme zvířátkům pomoci.“
„Jak bychom jim mohli pomoci?“ nechápala Barbora. „Chceš snad na ně žebrat po domech?“
„Ne, nic takového. Ale budeme pro děti pořádat představení. A místo vstupného brát pro zvířátka i vajíčka, chleba, jablíčka, zkrátka, co kdo jim dá k jídlu. A dětem vždycky řekneme, aby se šly podívat do zoologické zahrady, tam že uvidí ještě krásnější zvířátka, než jsme my.“
„No, to by šlo,“ usoudila Barbora. .....
„Dobrá, půjdeme,“ rozhodl Vasil.
Míša si dal pac a pusu se Žofinkou, Barbora se rozloučila se Žofinčinou maminkou, dali sbohem všem zvířátkům, slíbili si shledanou a šli.
Zima
Nenadálý přítel
Míša spal tvrdě a dlouho. Probudil se, když ho cosi zastudilo na čumáčku. Otevřel oči a zamžikal do plného denního světla. Nad ním se prostírala bělošedá obloha a z ní se řídce snášela jakási bílá peříčka. Mávl po jednom packou, ale na dlani nic nenašel, jen ..... ho tam zastudilo jako prve na čumáčku.
Znovu zkusil chytit pírko, a zase nic. Jaký to čerchmant v tom vězí? Míša na ten div koukal jako půlroční štěně na první sníh. A on to první sníh také opravdu byl. Ale náš medvídek dosud všechny své zimy s mámou přespal, jak to medvědi dělají, a že je tohle sníh, nevěděl.
Teď se mu jedno peříčko zachytilo na lokti, na chlupech kožíšku. Podíval se zblízka a nebylo to peříčko, byla to bílá, třpytivá hvězdička, bohatě cípatá, jako by ji malíř nakreslil. A hned vedle druhá, zase jinak ozdobná. A třetí a čtvrtá ..... všechny bělounké, jiskřivé, každá jinačí a jedna krásnější než druhá. Míša byl z toho jako u vidění.
Posadil se a rozhlédl se, aby o svém podivném objevu honem pověděl mamince. Ale co to? Kde se to octl? Kolem něho byl řídký jedlový lesík a kdesi dál se ozývaly lidské hlasy a kroky, hrčení vozů a dupot koňských kopyt.
Teprve teď si Míša povšiml, že sedí v strýčkově velikém koši na tlusté houni. Počkat ..... ano, ano ..... do toho koše se ukládal u strýčkovy chalupy na noc! Teď stojí koš na zemi a hranatá dřeva z něj zmizela, houně leží na dně. Co se to s ním stalo? Kam ho to odvezli? A jémináčku, je tu sám ..... maminka nikde, a strýčka také nevidí!
Míša se zdvihl a chystal se vylézt z koše. V tom se za ním ozval vřískavý křik:
„Medvěd! Medvěd!“ A už volalo více lidí a hlasy se hrozivě blížily. Medvídek na nic dál nečekal a dal se na útěk. Měl tak naspěch, že se ani nepodivil, když se jedličky v lesíku při pouhém doteku kácely, neviděl, že to jsou jen vánoční stromky v dřevěných křížových podstavcích ..... jen pryč, pryč od těch křičících lidí!
Přelétl městskou ulici, zahnul kolem rohu, proběhl uličkou, znovu zahnul a octl se mezi živými ploty. V běhu se rozhlížel po úkrytu, ale před ním se do nedohledna táhly jen ty ploty. V zoufalství skočil vpravo do křoví v plotě. Schoulil se do klubíčka, packy si složil přes tvář a trnul, aby ho tu ti zlí lidé nenašli.
Kdyby tak byl věděl! Kdyby se byl na útěku ohlédl! Byl by viděl, že za ním běží také strýc Vasil. To bylo totiž tak: Vasil odvezl vozík s jedlovými stromky do městečka a netušil, že má nahoře v koši Míšu. Objevil ho teprve na tržišti, když chtěl z koše vyndat připravené křížové podstavce pod stromky. Míša tam na houni tak mile spal, že ho Vasilovi bylo líto budit a ustlal mu na dně koše. Potom chodili lidé a vybírali si stromky, a najednou vznikl ten poprask s medvědem. Vasilovi nezbyl čas lidem vysvětlovat co a jak, mohl jen utíkat s ostatními za Míšou, aby ho uchránil od pohromy.
Teď tu Vasil stál na rohu uličky a marně se rozhlížel po medvídkovi. A medvídek seděl o pár kroků dál v křoví a ani se nepohnul, aby se neprozradil! Vasil se zklamaně vrátil ke stromkům a Míša s úlevou poslouchal, jak se kroky vzdalují. Utichly také lidské hlasy a Míša pomaloučku pootvíral očka složenými lokty. Vykulil je na houstnoucí chumelici a na bílý poprašek na cestě.
Tu se ozval hlas:
„Hej, kamaráde!“ Hlas drsný, ale dobrácký, přívětivý. Míša se rozhlédl ..... na rohu uličky stál oslík, zrovna takový ušatý šediváč, s jakým se kdysi Míša seznámil v cirkuse. A i tenhle měl na hřbetě stříšku s pestrými plakáty. Míša se k němu rozběhl jako ke starému kamarádovi, ale v rozpacích se zarazil ..... ne, to není on.
„Co je s Tebou?“ zeptal se oslík. „Vypadá to, jako bys měl z něčeho nahnáno.“
Míša místo odpovědi okouněl po stříšce na oslové hřbetě. Byl tam vymalován houpací kůň, na druhé straně medvídek podobný Míšovi, jenže neměl bílé bříško. Medvídek se vedl za ruku s krásnou panenkou. Hm, to nevypadá na cirkus.
„Kdepak od cirkusu!“ zavrtěl oslík hlavou na Míšovu otázku. „Vidíš, že nosím reklamu na hračky. Vždyť je před vánocemi.“
Vánoce ..... vánoce ..... co je to? Míša vzpomínal, zdali o tomhle už někdy něco slyšel, ale nevzpomněl si.
Stíral si prackami návěj mokrých vloček z čumáčku a ptal se:
„Ty, oslíku, co je to, to bílé?“
Oslík chvíli nevěděl, co to medvídek myslí. Pak se zasmál.
„Inu, přece sníh! Ty neznáš sníh? Vždyť je zima. To se ho teď nachumelí a já po něm budu tahat saně a kluci mě budou koulovat. Někdy je to švanda, ale ně kdy to bolí, ouvé!“
Z té odpovědi Míša mnoho nezmoudřel, ale dál se neptal, aby nevypadal hloupý.
Oslík teď také mlčel. Měl by už jít domů, ale co tady s tím huňatým kamarádem?
„Víš co?“ vyhrkl najednou, „vlez si mi na hřbet a já Tě schovám u sebe ve stáji. Povezeš se pod stříškou jako mahárádža na slonu a lidé Tě neuvidí.“
Míša sice zase nevěděl, co je to mahárádža, ale nápad se mu náramně zalíbil. Chytil se oslova ocasu ..... hup! a už se hrnul pod stříšku.
Musil se skrčit, aby mu ani ocásek nekoukal. Ani nosík z opatrnosti nevystrkoval. Viděl jen, jak se před ním pokyvuje, oslíkova hlava s přistřiženou hřívou, a cítil, jak se pod ním v chůzi kolébá oslíkův hřbet. Však by se tím byl málem ukolébal do spaní. Ale už byli na místě.
Byl to dvůr za velikým domem. Nejdřív ze všeho padla tu Míšovi do oka ohromná spousta beden. Byly malé i veliké i prostřední a byly z nich na dvoře nastavěny celé mrakodrapy Hned vedle vrat byla oslíkova stáj. Oslík už odtamtud volal Míšu. Míša se vydal za ním. Za dveřmi stáje uviděl zrovna takový koš, jako měl strýček Vasil. Hrklo v něm ..... strýček je jistě někde tady ve městě a on ho musí najít, bez něho by se nikdy nedostal zpátky domů!
V rozpacích se obrátil k oslíkovi:
„Poslechni, oslíčku ..... já nevím, jak bych to všechno honem vysvětlil ..... ale já tu nemohu zůstat ..... Já musím honem vyhledat strýčka. Děkuji Ti pěkně ..... a sbohem ..... však se snad ještě uvidíme ..... “ Obrátil se a vyběhl. Oslík byl z toho hloupý. Vyskočil, aby medvídka zadržel, ale Míšův zadeček už poskakoval daleko zadní uličkou a vtom už také zmizel kdesi za rohem.
Dům divů
Lidé si od Vasila jeho stromky rozebrali a Vasil se znovu vydal po městečku hledat Míšu. Šel od člověka k člověku a hučel:
„Medvídek ..... neviděli jste? Hledám ..... nevíte ..... medvídek ..... “. Jen málo lidí bylo při té honičce za Míšou a ostatní ovšem nevěděli, koho to ten strejda vlastně hledá. Kroutili hlavami a soucitně se po něm ohlíželi, že se asi pomátl na rozumu.
Vasil zastavil zas jednoho staříka:
„Medvídka ..... hledám ..... “ Také stařík jen zavrtěl hlavou a šel svou cestou, ale pak se rozběhl za Vasilem a ukázal mu na veliký dům na náměstí. Vasil se vydal tam.
V domě byl velký ruch lidí a nevídaná spousta hraček. Vasil se vyjeveně rozhlížel po velikém sále a teprve za hodnou chvíli si vzpomněl, proč sem vlastně přišel. Ale Míšu nikde neviděl. Přistoupila k němu paní v modrém plášti a ptala se ho, co si přeje. Vasil vyhrkl jen:
„Medvídka ..... “
Paní beze slova odběhla a ve chviličce se vrátila s plnou náručí větších i menších plyšových, hračkových medvídků. Rozestavila je na pult a čekala, kterého si strýček vybere. Vasil stál, díval se na medvídky a zase na tu paní a nic z toho nechápal. Najednou se mlčky otočil a odešel. Paní se za ním udiveně dívala. I ona si myslela, že se pomátl na rozumu.
Vasil obcházel dál křížem krážem po městečku a hledal. Míšu nenacházel, ale zato na každém druhém rohu znovu a znovu potkával oslíka. Pomyslel si: co se ten osel tady pořád tak motá? To on asi hledá včerejší den.
Ale oslík nehledal včerejší den. Oslík také hledal Míšu. Byl to osel neposeda a tak trochu tulák. A když mu prve ten nový, milý kamarád utekl, pustil se za ním. Marně, Míša měl rychlejší běhy. A tak i oslík ..... teď už bez reklamy na hřbetě ..... obcházel křížem krážem po městečku, a když na každém druhém rohu potkával toho strejdulu v kvítkované kazajce, pomyslel si: co se ten trumbera tady pořád tak motá? To on asi hledá včerejší den.
Míša zatím hledal zase strýčka Vasila. Do ulic mezi lidi se neodvažoval, sbíhal jen opatrně humna, dvory a zahrady při obvodu městečka. Kradl se kolem stodol, plotů, stájí a kurníků, a kde mohl, proklouzl dvorem nebo sadem do postranních ulic a vyhlížel, nepůjde-li tudy Vasil. A strýček nešel a nešel.
Jak tak Míša pobíhal, ocitl se ve velikém sále. Na policích podél stěn, na pultech, na stojanech i jen tak na podlaze byly četné zástupy panenek, panáčků a zvířátek, stavebnicové hrady, koloběžky a autíčka, hromady bubínků, trumpet a harmoniček, šavlí, kuší a čák a jiných a jiných hraček.
Tu sebou Míša trhl: docela blízko něho stála na polici u stěny skupina medvídků. Všichni byli menší než on, někteří i docela maličcí. Zdálo se mu, že se medvídci dívají přímo na něho. Chtěl si s nimi dát do řeči, ale bál se, aby ho nezpozorovali lidé, a tak se raději skryl za dveřmi.
Lidí však teď ubývalo. Vycházeli a noví nepřicházeli. Sál se docela vyprázdnil. Zbyl tam pouze jeden muž. Ten obcházel se svazkem klíčů po sále a pozhášel všechna světla, také lucerničky a zářící koule najedli. Potom i on vyšel, zamkl za sebou a stáhl mříž.
V domě divů se rozhostil klid a temnota.
|
|
Noční rej
Tu, ta temnota, která se rozhostila v domě divů, nebyla úplná. Na náměstí se rozžehla pouliční světla a velikými okny v protější stěně sem vpadal modravý svit vycházejícího úplňku. Před Míšovýma očima se v sále rozehrála složitá změť toho dvojího světla a tajemných stínů.
Do ticha zaznělo tenounké zavolání:
„Hej!“ A zase:
„Hej holá, Ty tam!“ A tu také Míša uviděl, jak na něho vycpaní medvídci v příhradě vzrušeně mávají a volají:
„Hej, kamaráde, pojď sem k nám!“
Což o to, Míša měl sto chutí si s nimi pobesedovat. Ale jak se k nim skrze dvojitou mříž dostat? A potom, vedle medvídků vykukoval veliký nafukovací krokodýl a blýskal po Míšovi černýma očima pod těžkými víčky. Míša od něho nic dobrého nečekal.
Pod krokodýlem na podlaze stála houpací kachnička se sedátkem. Zakolébala se, hodila pohledem nahoru po krokodýlovi, dobrácky se na Míšu usmála a křaplavým hlasem zavolala:
„Jen pojď, nic se neboj! Ten Ti nic neudělá. A my bychom Tě nedali. Jen pojď, já Tě pěkně pohoupám.“
Nu ano, ale jak? Kudy? ..... Tu z kouta pod příhradou něco proti němu vyskočilo a začalo to přímo před ním za drátěnými dveřmi bláznivě skákat. Míša odskočil od mříže. Teprve po chvíli se mu podařilo rozeznat, kdo je ten podivný tanečník: byl to vycpaný opičák. Šklebil se na Míšu, drbal se pravou přední rukou za levým uchem a hned zas levou rukou za pravým uchem. Najednou přiskočil k mřížovým dveřím, něčím klapl u jejich zámku a dveře se otevřely. A v příštím okamžiku byl Míša uvnitř v sále a bouřlivě se objímal s plyšovými medvídky. Nestačil odpovídat na jejich otázky: kdo je, odkud je a jak se sem do města dostal. Po očku pozoroval, jak se krokodýl přisunuje blíž a také zvědavě poslouchá. Teď se mu už nezdálo, že by měl krokodýl něco ošklivého za lubem. Kdykoliv Míša odpověděl medvídkům na některou otázku, krokodýl klapl naprázdno zubatou hubou, jako by chtěl říci:
„Aha, tak je to!“
Opičák po celou dobu poposedal kolem Míši, pohupoval se v bocích a přešlapoval z pracky na pracku. Oči z Míši nespouštěl a natahoval k němu hlavu s dlaní hned u jednoho ucha, hned u druhého ucha, aby mu ani slůvko neušlo. Míša mu podal packu:
„Nazdar, kamaráde!“ Opičák ji oběma rukama popadl a potřásl jí, div ji medvídkovi z ramene nevytrhl. Ale neříkal pořád nic ..... asi neuměl mluvit. Místo pozdravu vyskočil, překulil se ve vzduchu, dopadl na hlavu, na hlavě se roztočil jako káča do všech stran. Najednou pracky rozpřáhl, metal po podlaze hvězdu a vytočil tak kolem Míši kruh. Potom zase dřepl na svoje místo jakoby nic a dál jen poposedal, pohupoval se a přešlapoval.
Křaplavý hlas zavolal:
„Míšo, pojď se zhoupnout!“ Kachnička se kolébala a zrovna prosebně se dívala na medvídka. Míšovi se ta kachní houpačka zdála dětinská, ale nechtěl kačenku zarmoutit. Ukázalo se, že sedátko je na něho opravdu trochu malé, a Míša se před plyšovými medvídky za tu dětskou hru trochu styděl. Před kačenkou ovšem nedal nic najevo a kachnička ho kolébala a kolébala a polohlasem si taktovala:
„Hou ..... hou ..... houpity hou!“
„Hm, to je toho!“ ozvalo se pohrdlivě. Míša se ohlédl po tom pisklavém hlásku a spatřil panenku v otevřené krabici. Byla to parádní panenka, měla naondulované zlaté vlásky, zavírací oči, tylové nažehlené šatečky, ve vlasech a na šatech růžové stuhy, u pasu růžovou kokardu. Stála v krabici s rukama a nohama nataženýma jako nemluvně v povijanu. Vedle ní jen tak volně na polici seděla obyčejná panenka, jen taková hadrová, a už dost ušmudlaná ..... však tu zbyla od loňska, žádná maminka ji nechtěla své holčičce koupit. Tahle hadrová panenka tu teď s láskyplným nadšením vzhlížela ke krásné panence a s obdivem špitla:
„Ty se také dovedeš houpat na kachničce, vid?“
Krásná panenka našpulila rty:
„Chm, na kachničce! To já jsem jela i na koni!“
Grošovaný houpací kůň dole pohodil hlavou, hrábl kopytem a odfrkl:
„Che! Ona prý jela na koni! A při třetím zhoupnutí spadla ze sedla jako brambor!“
„Kdybys nepovídal, ty ošklivý,“ durdila se krásná panenka, „to já jsem schválně šla pryč, protože jsi takový hrubý a nevzdělaný.“
„No tak, no tak,“ zabručel do trapného ticha krokodýl, „přece se nebudete před hostem hádat!“
A zase bylo ticho. Tu zaťukal droboučký cupot a Míša spatřil, jak se doprostřed sálu hrne houf maličkých dřevěných veveřiček. Nechaly svá šplhadélka v příhradě, rozběhly se k vyzdobené jedli a zmizely v její koruně.
V tom zazněla hudba. To kapela malých muzikantů vyskákala z krabice, rozestavila se do půlkruhu zrovna nad Míšou a spustila. Tvářičky se muzikantům nadýmaly, jak mocně foukali do trumpet a klarinetů, bubeník se do široka rozpřahoval palicí, činelista rázně srážel svoje puklice, ale hudba přesto nezněla hlasitěji než bzukot hejna komárů nad rybníkem. Jenže tenhle bzukot byl miloučký a čiperný, vjížděl do nohou a rozehrál do kroku a do skoku.
Hudba nepřestávala hrát. Plyšoví medvídkové se vzali za packy a roztočili se kolem Míši. Opičák skočil, přitáhl grošovatého koně za uzdu, posadil Míšu do sedla a začal s ním rázovat po sále. Medvídkové hopkali za nimi.
Nejmenší z nich si odskočil ke stěně pro trojkolku. Ostatní medvídkové, jak to uviděli, se hned hrnuli pro koloběžky a už si to drandili za jezdcem Míšou. Kachnička se přikolébala pod hadrovou panenku a zavolala na ni, panenka seskočila na sedátko a kachnička se s ní rozťapala, jak mohla nejrychleji, za koněm a medvídky. A ostatní, kdo jen nohy měli, se zavěšovali za ně do hadovitého průvodu jako v té pohádce o koze, na kterou se každý přilepil.
Míšovy Vánoce
V jiných letech v ten čas medvědice Barbora vždycky už tvrdě spala. Tentokrát však neměla na zimní spánek ani pomyšlení. Seděla sklesle nad doupětem pod zasněženou borovicí. Chvílemi zhluboka vzdychla a z oka se jí vyhrnula slza. Ach, kde jenom vězí Míša! Je to nerozumný kluk, někdy s ním čerti šijou a zaběhne se bůhvíkam. Aby se mu tak něco zlého přihodilo! Do smrti nejdelší by si to neodpustila!
Ale co to? To vypadá jako ..... ano, ano, to zpívá Míša! Vlastně se to sotva dalo nazvat zpěvem, spíš to byla rozpustilá halekačka. A do toho se ozvalo veselé oslí zahýkání. Z lesního úvozu vyšel oslík a táhl Vasilův vozík, vrchovatě naložený bedničkami a pytli. Vedle vozíku do široka ťapal Vasil. Míša seděl na oslíku hrdě jako generál při přehlídce a zpíval, až se to rozléhalo.
Barbora se nemohla radostným překvapením ani pohnout. Míša zapomněl, že by sě vlastně měl bát jí přijít na oči, a hned se jí hnal do náručí.
Míšovi lesní přátelé ho přiběhli uvítat: srneček, jezevec, kaneček, králíčkové i veverky. Liška s lasičkou přišly jen ze zvědavosti a držely se opodál. Ostatní se zvědavě hrnuli k vozíku, ale Míša je odehnal. „Počkat, počkat! Však se dočkáte. Zavolám Vás potom.“
Mamince ovšem musel potom vypovědět odkud ten náklad přivezli. Jak se dostal do domu hraček i jak se zase šťastně shledal s Vasilem. Ukázal jí nové kamarády z domu hraček i dárky od nich. Potom se Míša celý den neukázal. Veverky ho spatřily, jak cosi hledá ve vrcholcích nejvyšších dubů, a slyšely, jak si cosi tiše drmolí. Něco o mámě a o stromečku, ale kloudného smyslu z toho nevyrozuměly.
Napadlo nového sněhu a Míša poprosil srnečka, aby svolal každého na palouk nedaleko strýčkovy chalupy. Sám tam přivedl strýčka, maminku a oslíka.
Všichni zůstali jako u vidění. Uprostřed palouku stála osamělá jedlička, pocukrovaná sněhem ..... učiněný vánoční stromek. Míša ji potají vystrojil cukrovím, ořechy, jablky a jmelím. Teď veverky viděly, co to sháněl na dubech. Kolem byly hromady nadílky: oříšky a ořechy, pomeranče, fíky, datle, jablka a cukroví. Míša z hromad každé zvířátko podělil. Dokonce i lišce a lasičce nabídl po hrsti křížal a suchých švestek. Když s posměchem odmítly, řekl jen:
„Nechcete, dobrá ..... neubude.“
Strýček si pod stromeček přinesl svou nadílku sám: novou sekeru, pilu, kladivo a pytel hřebíků.
Oslíkovi Míša se zvířátky nanosil plné dva pytle žaludů, bukvic, bobulí a bodláků.
Jen maminka Barbora tu stála pořád s prázdnou. A tu Míša před ni předstoupil, uklonil se jí (nohou přitom způsobně šoupl dozadu), a trochu dojat, trochu s trémou spustil:
„Ty má dobrá mámo, zlaté srdce máš, že se pro mé darebáctví na mne nehněváš.“
(Teď veverky porozuměly, co si to šeptal v korunách dubů. ) Míša odskočil na blízký pařez, vytáhl odtamtud slušně veliké vědérko a podal je mamince:
„Tu máš pod stromeček dárek maličký od polepšeného syna Míši Kuličky.“
Vědérko bylo plné medu. Barbora nemohla pohnutím promluvit, jenom Míšu zhubičkovala. Med si však živou mocí nechtěla vzít, jen ať prý si ho sní sám. Ale Míša, že ne a ne, že to je dárek pro mámu.
To se ví, když se potom všichni přátelé ..... Míšovou zásluhou ..... mohli pustit v míru a lásce do vánočního hodu, Barbora a Míša se dali do medu společně.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|