Jak ubohý pasáček sešel ze světa
Byl jednou jeden ubohý pasáček, kterému zemřeli otec i matka, a tak ho vrchnost poručila do domu jednoho boháče, aby ho živil a vychoval. Pěstouni měli ale zlá a ukrutná srdce; při všem tom svém bohatství byli neuvěřitelně lakomí a k tomu nepřívětiví, hněvali se pro každé sousto ztvrdlého chleba, které strčil do úst. Hošík se mohl činit,
jak chtěl, ale stejně dostával více ran než jídla.
Jednoho dne měl k hlídání kvočnu s kuřaty; ta mu ale skrze živý plot ze dvora utekla, z nebes se v mžiku snesl jestřáb, slepici popadnul a odnesl pryč. Chlapec volal z plných plic:
„Zloděj, zloděj!“ Ale co to pomohlo? Jestřáb mu lup zpět nepřinesl. Hospodář uslyšel hochův křik, vyběhl ven, a když zjistil, že kvočna je pryč, popadnul ho takový vztek, že ubohého pasáčka vypráskal tak, že se pár dní nemohl ani hnout. A uložil mu, aby hlídal kuřata místo kvočny; a k tomu musel vykonávat všechnu obvyklou práci. Tak si vymyslel chytrou věc; když kuřata uváže na jednu šňůru, jestřáb mu žádné nesebere. Ale bylo to chytré pramálo. Za pár dnů totiž, když od všeho toho pobíhání a hladovění na chvíli usnul, přiletěl jestřáb, popadnul jedno kuře a bral se s ním pryč; protože ty druhé za ním pevně visely, tak je zloděj odnesl všechna, sednul si na strom a tam je spokojeně spolykal jedno po druhém.
Sedlák zrovna přišel domů, a když to neštěstí viděl, vzal ho amok a zbil hocha tak nemilosrdně, že musel zůstat několik dní v posteli. Když stál opět na nohách, řekl mu sedlák:
„Jsi příliš hloupý, k hlídání máš málo fištrónu, budeš dělat poslíčka.“ A poslal ho k soudci, kterému měl přinést koš hroznů a dal mu k tomu ještě dopis.
Cestou soužil ubohého chlapce hlad a žízeň tak ukrutně, že dva trsy hroznů snědl. Přinesl soudci koš, a když si tento přečetl dopis a trsy přepočítal, řekl:
„Chybí dva kusy.“ Chlapec poctivě přiznal, že ho trápil hlad a žízeň, že ty chybějící snědl. Soudce napsal sedlákovi dopis, ve kterém si objednal další hrozny. Také tyto mu musel chlapec přinést i s dopisem. Ale opět ho trápil hlad a žízeň, nedokázal si nijak pomoci a opět dva trsy snědl. Ale předtím z koše vytáhnul dopis, schoval ho pod kámen a ještě si na něj sedl, aby nebyl dopis vidět a nemohl ho prozradit. Ale soudce ho opět káral kvůli chybějícím hroznům.
„Ach,“ řekl chlapec, „jak jste to poznal? Z dopisu to vědět nemůžete, neboť ten jsem schoval pod kámen.“
Soudce se musel takovému nápadu smát a poslal hospodáři dopis, ve kterém ho nabádal, aby se o chlapce lépe staral, dopřál mu jídla i pití, a také by ho měl vyučit tomu, co je a co není špatné.
„No já Tě vyučím!“ řekl ten kruťas, „chceš-li víc jíst, musíš víc pracovat a uděláš-li něco špatně, výprask Tě nemine!.“
Následujícího dne ho postavil k těžké práci. Měl nakrájet pár balíků slámy pro koně. A při tom mu vyhrožoval:
„Za pět hodin se vrátím a pokud tu slámu nebudeš mít na řezanku, tak Tě budu bít tak dlouho, až se víc nepohneš.“ Pak šel se ženou, pacholkem a děvečkou na jarmark a chlapci nechali než kousek chleba k obědu. Ten se postavil k řezačce a dal se ze všech sil do práce. Brzy mu bylo horko, sundal si kazajku a hodil ji na slámu. Ve strachu, že to nestihne, řezal a řezal bez oddechu a při tom spěchu rozřezal se slámou i svoji kazajku. Na tohle neštěstí přišel příliš pozdě, nedalo se s tím už nic dělat.
„Ach,“ naříkal, „teď je se mnou amen. Ne nadarmo mi hospodář vyhrožoval, přijde zpět a uvidí, co jsem udělal a zabije mě. Raději to udělám sám.“ Chlapec jednou slyšel selku, jak říká:
„Pod postelí mám hrnec s jedem.“ (Ale to ona říkala jen tak, aby se zvědavci drželi dál, neboť v tom hrnci byl med). Chlapec vlezl pod postel, vytáhnul hrnec a celý ho vyjedl.
„Já nevím,“ řekl si, „lidé říkají, že smrt je hořká, ale mě chutná sladce. Žádný div, že si selka tak často smrt dopřává.“ Posadil se na stoličku a hotovil se k umírání. Čekal a čekal, ale místo aby k smrti zeslábnul, byl po tom vydatném jídle plný síly.
„To nemohl být žádný jed,“ mudroval, „ale hospodář jednou říkal, že má v šatní skříni flaštičku s jedem na mouchy, to by mohlo fungovat.“ Ale ani to nebyl žádný jed na mouchy, nýbrž těžké maďarské víno. Chlapec láhev vytáhnul a vypil ji.
„Tato smrt chutná taky sladce,“ podivil se, ale víno mu za malou chvíli začalo stoupat do hlavy a omámilo ho a on si myslel, že se blíží jeho konec.
„Cítím, že umírám.“ řekl si, „půjdu ven na hřbitov, abych si našel nějaký hrob.“
Vyklopýtal ven a ubíral se na hřbitov, kde si lehnul si do čerstvě vykopaného hrobu a pak pomalu ztrácel vědomí. V nedalekém hostinci, právě slavili svatbu, tak slyšel hudbu a myslel si, že je pomalu v ráji; pak ho konečně všechny myšlenky opustily. A už se neprobudil, teplo maďarského vína a chlad noční rosy mu vzaly život, a tak zůstal v hrobě, který si sám vybral.
Když se sedlák dozvěděl o chlapcově smrti, velmi se polekal, neboť se bál, že bude hnán před soud k odpovědnosti. Strach, který mu sednul k srdci, byl tak velký, že se bez dechu skácel k zemi. Žena stála zrovna u plotny u pánve s omastkem, všeho nechala a přiskočila mu k pomoci. Ale plamen olíznul omastek, od toho se vzňal velký oheň, který zachvátil celý dům a za pár hodin leželo vše v popelu. Ty roky, které jim ještě zbývaly do konce života, ti zlí lidé pak přečkali jen díky žebrotě.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|