Děvčátko se sirkami
Zima byla tuhá, padal sníh. Blížil se tmavý večer. Byl to v poslední den
v roce, na Silvestra. V té zimě a tmě šlo po ulici malé chudé děvčátko,
prostovlasé a bosé. Z domu vyšlo v Pantoflích, ale nač mu byly takové
pantofle! Předtím je nosívala její máma, tak byly velké. Jak děvčátko přebíhalo
ulici, aby se vyhnulo dvěma řítícím se vozům, ztratilo je. Jednu pantofli nemohlo najít a s druhou odnesl jakýsi chlapec. Říkal,
že si z ní udělá kolébku, až bude mít děti.
Teď šlo děvčátko bosé, s nožkami od zimy červenými až bílými. Ve staré
zástěře měla hromadu zápalek a jednu krabičku drželo v ruce. Po celý den
si od děvčátka nikdo nic nekoupil. Nikdo mu nedal ani krejcar. Chodilo po
ulicích hladové, promrzlé, a vypadalo, chudák, velmi uboze. Sněhové vločky jí
padaly na dlouhé plavé vlásky s pěknými kadeřemi na šíji. Děvčátko však
vůbec nemyslelo na to, jaké je pěkné. Za všemi okny se svítilo a po ulicí se
linula vábivá vůně husy. Vždyť byl novoroční předvečer a děvčátko myslelo právě
na to.
Schoulilo se v koutě mezi dvěma domy, z nichž jeden trochu vyčníval do ulice.
Drobné nožky skrčilo pod sebe, ale tu mu byla ještě větší zima. Domů se
neodvážilo jít, protože ze zápalek nic neprodalo a nevydělalo ani krejcar.
Otec by ho jistě zbil. A navíc doma je taky zima, vždyť mají sotva střechu nad
hlavou a fouká tam, ačkoli největší díry ucpali senem a hadry. Děvčátku úplně
zmrzly malé ručky od zimy. Ach, maličká zápalka by ji zahřála!
Jen kdyby si mohlo co jen jednu vzít z krabičky. Škrtnout o zeď a ohřát si
prsty! Vytáhlo zápalku a "škrt! ", jak zapraskala, jak hoří! Byl to teplý, jasný plamen jako ze svíčky; který hřál, když nad ním drželo ruku. Jaké to
bylo zvláštní světlo! Holčička si představovala, že sedí u velkých železných kamnech
s lesklými mosaznými koulemi a mosaznými trubkami. Oheň utěšeně hořel a nádherně
hřál!
Děvčátko si přehodilo nohy, aby si je o sebe zahřála a v tu chvíli plamen
zhasl. Kamna se ztratila, sedělo tu jen s vyhořelou zápalkou v ruce.
Škrtlo tedy novou zápalkou, která vzplanula, rozsvítila se a na místě, kam dopadlo
její světlo, byla zeď průhledná jako závoj. Děvčátko vidělo rovnou do pokoje, kde byl
stůl prostřený bílým ubrusem. Na něm stál jemný porcelán a nádherně propečená husa, plněná švestkami a jablíčky. Ještě krásnější bylo to, že husa
vyskočila z mísy a převaloval se po podlaze s vidličkou a nožem v zádech.
Převalovala se tak
dlouho, až se dostala k chudému děvčátku. Zápalka najednou zhasla a děvčátko
vidělo jen hrubou, studenou zeď.
Zapálila novou zápalku. Najednou se objevila před nádherným vánočním stromečkem.
Byl ještě větší a vyzdobenější než stromek, který na poslední Vánoce vidělo
přes skleněné dveře u bohatého kupce. Na zelených větvích hořelo tisíce svíček a
z nich se usmívali na holčičku pestré ozdoby, které jinak zdobí výkladní skříně. Dítě protáhlo
zdí obě ruce, ale vtom zápalka zhasla. Vánoční svíčky vystupovali
stále výše a výše, až se děvčátku zdálo, že jsou to jasné hvězdy. Jedna z nich
spadla a udělala po nebi dlouhou ohnivou čáru.
„Nyní někdo umírá!“ řeklo si děvčátko. Tak to říkávala její nebohá stará
babička,
která jediná ze všech lidí byla k ní hodná. Říkávala, že když padá hvězda, vždy
odchází nějaká duše do nebe.
Děvčátko opět škrtlo o zeď sirkou, která se doširoka rozsvítila. V jejím lesku
stála stará babička, neuvěřitelně jasná a zářivá, milá a laskavá.
„Babička,“ zvolalo děvčátko, „vezmi mě k sobě! Já vím, že se ztratíš,
když zápalka zhasne. Ztratíš se, tak jako teplá kamna, nádherná husa a velký,
nazdobený vánoční stromeček!“ ..... Děvčátko rychle zapálilo celý zbytek zápalek
v načaté krabičce, protože chtělo babičku vidět a co nejdéle. Zápalky svítily
tak jasně, že bylo při jejich záři světleji než za bílého dne. Nikdy předtím nebyla
babička tak pěkná a velká. Vzala si děvčátko do náruče a letěly vysoko, velmi
vysoko, tam, kde není zimy, hladu ani strachu.
Za studeného rána, v koutě u domu, sedělo malé děvčátko s červenými tvářemi a s
úsměvem na tváři. Bylo mrtvé, zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční
ráno zasvitlo nad malou postavičkou se zápalkami v klíně. Jedna krabička téměř
vyhořela.
„Chtělo se zahřát“ říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, kolik krásy děvčátko
vidělo, v jaké jasné záři odešlo s babičkou do radostí Nového roku .....
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|