Ošklivé káčátko 2
Bylo tak krásně na venkově! Vždyť bylo léto! Žito žloutlo, oves se zelenal, seno bylo v kupách na zelené louce a tam si vykračoval čáp na dlouhých, červených nohách a něco si žvatlal po egyptsku; té řeči se naučil od své matky. Kolem dokola vroubily pole a louky veliké lesy a uprostřed lesů byla hluboká jezera.
Bylo opravdu krásně na venkově! Uprostřed sluneční záplavy se rozkládal veliký panský dvorec s hlubokými příkopy kolem, na jejichž březích, ode zdi až k vodě, rostl lopuch tak vysoký, že pod nejvyššími listy mohly stát malé děti vzpřímeny. Rostl tak divoce, že tu bylo jako v nejhustším lese.
A zde právě seděla kachna na vejcích, aby se vylíhla káčátka. Ale byla již nevrlá, že to tak dlouho trvá a že jen zřídka ji někdo navštíví. Ostatní kachny raději plavaly v strouhách, než aby přiběhly posadit se pod lopuch a pohovořit s ní.
Konečně pukalo vejce za vejcem. „Píp! Píp!“ bylo slyšet a všechny žloutky oživly a vystrkovaly hlavičky.
„Tak! Tak!“ pobízela kachna, aby si pospíšily, a ony skutečně spěchaly, co dovedly, a potom se rozhlížely na všechny strany pod zelenými lupeny. Matka je nechala, ať se rozhlížejí, vždyť zeleň je zdravá očím.
„Jak je ten svět veliký!“ říkala mláďata, neboť měla nyní mnohem více místa, než dokud byla ve vejcích.
„Copak si myslíte, že je tohle celý svět?“ poučovala je matka. „Ten sahá daleko na druhou stranu zahrady, až k farským polím! Ale já jsem tam ještě nikdy nebyla. ..... Tak, teď jste snad již pohromadě!“
Kachna vstala. „Ale ne, ještě ne, to největší vejce ještě leží. Jak dlouho to ještě bude trvat? Již toho mám opravdu dost!“
I posadila se opět.
„Jak se daří?“ ptala se stará kachna, která zrovna přišla na návštěvu.
„S tím posledním vejcem to trvá příliš dlouho,“ odvětila naše kachna, „ne a ne se proklovat! Ale podívej se na ostatní! Jsou to nejroztomilejší káčátka, jaká jsem kdy viděla! Podobají se všechna svému otci. Ten šelma mě ani nepřijde navštívit!“
„Počkej, podívám se na to vejce, které se nechce proklovat!“ řekla stará kachna. „Musíš
si být jista, jestli není krocaní! Také mne jednou tak oklamali a já jsem pak měla mnoho strachu a starostí o mláďata, protože se bojí vody, abys věděla! Nemohla jsem je ani vysedět, ať jsem jim pomáhala sebevíc.
„Počkej, podívám se! Nu ovšem, je to krocaní vejce. Nech je ležet a uč ostatní děti plavat!“
„Ještě jenom trochu posedím!“ namítla kachna. „Když jsem to vydržela tak dlouho, na chvilce mi nezáleží!“
„Dělej, jak chceš!“ řekla stará kachna a odešla.
Konečně veliké vejce puklo. „Píp! Píp!“ volalo mládě proklubávajíc se.
Bylo veliké a ošklivé. Kachna se na ně podívala a řekla:
„To je náramně velké kuře! Žádné z ostatních takhle nevypadá! Snad to není mladá krůta? Nu, hned se přesvědčíme! Musí do vody, i kdybych je tam měla sama strčit!“
Následujícího dne bylo překrásné počasí; slunce zářilo na všechny zelené trsy šťovíku. Matka kačena šla s celou rodinou k strouze. Plesk! skočila do vody. „Tak, tak!“ říkala a káčátko za káčátkem se tam svalilo, ponořilo hlavu do vody, ale hned se vynořilo a krásně plavalo. Nožky se samy pohybovaly a již tu byla všechna káčátka, i to ošklivé, šedé mládě plavalo s nimi.
„Ne, to jistě není krůta!“ říkala si kachna. „Hleďme, jak hezky pohybuje nohama, jak se drží zpříma! To je mé vlastní mládě! Ostatně je docela i hezké, když se na ně pořádně podíváš. Tak! Tak! ..... jen se mnou plujte, já Vás zavedu do světa a představím Vás na dvoře kachnám. Ale držte se stále nablízku u mne, aby Vás někdo neušlápl, a mějte se na pozoru před kočkou!“
I vešly společně na kachní dvůr. Byl tam strašlivý rámus, neboť se tu dvě rodiny tahaly o úhoří hlavu, a pak ji dostala kočka.
„Hleďte, jak je tomu na světě!“ řekla matka kačena a chňapala zobákem, neboť by byla také ráda dostala úhoří hlavu. „Postavte se hezky na nohy! Hleďte si pospíšit a skloňte krk před tamhletou starou kachnou! Ona je nejurozenější ze všech, neboť v jejích žilách koluje španělská krev, proto je těžkopádná, a jak vidíte, má okolo nohy červenou stužku. To je náramně krásné a je to nejvyšší vyznamenání, jakého se může kachně dostat; znamená to, že se nemá ztratit a že ji mají poznat zvířata i lidé! ..... Tak! Tak! ..... Pospěšte si a netočte nohy dovnitř. Dobře vychované káčátko roztahuje nohy hodně od sebe, jako to dělají otec a matka! Hleďte, takhle! Nyní skloňte krk a řekněte: ,Tak!'“ Káčátka udělala:
„Tak!“ Ostatní kachny kolem se na ně dívaly a říkaly docela hlasitě:
„Hleďte! Teď ještě se nám tady nasadí ta čeládka; jako by nás tu již nebylo dost. A fuj, jak tamhleto kachně vypadá! To mezi sebou nestrpíme!“
A hned přiletěla jedna kachna a klovla káčátko do šíje.
„Nech je!“ volala matka, „vždyť nikomu neubližuje!“
„Ale je příliš veliké a divné!“ namítala kachna, která je klovla, „a proto je budeme klovat!“
„Ta matka má hezké děti!“ řekla stará kachna se stužkou okolo nohy. „Všechny jsou hezké mimo to jedno, které se nepodařilo. Přála bych si, aby to káčátko znovu vyseděla!“
„To nejde, Vaše Milosti!“ namítala matka kačena. „Ono sice není hezké, ale je velmi hodné a plave právě tak krásně jako ostatní, ba řekla bych skoro, že ještě lépe. Doufám, že z té podoby vyroste nebo se časem zmenší. Leželo příliš dlouho ve vejci, a proto nemá pěknou postavu!“
Poškubala káčátko trochu na krku a pak je hezky hladila.
„Ostatně je to kačer,“ dodala, „a tak na tom tolik nezáleží! Myslím, že hezky zesílí, a pak se již probije světem!“
„Ostatní káčátka jsou roztomilá!“ řekla stará. „Jenom si zde počínejte jako doma, a najdete-li úhoří hlavu, přineste mi ji!“
A káčátka si počínala jako doma.
Ale ubohé káčátko, které se naposledy vyklubalo z vejce a vypadalo tak ohyzdně, zkusilo mnoho; ostatní kachny, ba i husy je klovaly, dráždily a posmívaly se mu.
„Je příliš veliké!“ říkaly všechny, a krocan, který se narodil s ostruhami, a proto se domýšlel, že je císařem, nadmul se jako loď s plnými plachtami, přiběhl až ke kachněti a zahudroval, až mu celá hlava zčervenala.
Ubohé káčátko nevědělo ani, kde se má postavit nebo kam jít, a bylo náramně zarmouceno, že je tak ošklivé a že je na posměch celému kachnímu dvoru.
Tak to šlo prvý den a potom to bylo horší a horší. Ubohé káčátko pronásledoval kdekdo, ba i jeho sourozenci byli na ně velmi zlí a říkali stále:
„Kdyby Tě tak chtěla kočka zakousnout, ty obludo ošklivá!“
I matka říkala:
„Kdybys bylo raději daleko odtud!“
A kachny je štípaly a slepice klovaly a služka, která krmila drůbež, je kopla.
Tu se dalo na útěk a přelétlo plot. Ptáčkové v houštině poděšeně vzlétli.
To je tím, že jsem tak ošklivé, pomyslelo si káčátko, i zavřelo oči, ale utíkalo dál. Pak doběhlo až k velikému močálu, kde bydlely divoké kachny. Tam leželo celou noc, tak bylo unaveno a zarmouceno.
Ráno vzlétly divoké kachny a spatřily novou družku.
„Odkudpak jsi?“ ptaly se a káčátko se otáčelo na všechny strany a pozdravovalo, jak dovedlo.
„Ty jsi opravdu ohyzdné,“ říkaly divoké kachny, „ale to je nám jedno, jenom když se nepřiženíš do naší rodiny!“
Ubožátko ani nenapadlo myslit na sňatek, jenom když smělo ležet v rákosí a napít se občas bahnité vody.
Tu leželo celé dva dny, až sem přišly dvě divoké husy, či vlastně dva houseři, protože to byli samci. Nebylo tomu tak dávno, co se vyklubali z vajec, a proto byli trochu zbrklí.
„Poslyš, příteli,“ řekli, „jsi tak ošklivý, že Tě můžeme mít rádi. Chceš letět s námi a stát se stěhovavým ptákem? Tady nablízku v sousední bažině je několik hezkých, roztomilých housátek, samé slečinky, a říkají: ,Hej ..... há, hej ..... há!' Tam bys mohl udělat štěstí, třeba bys byl sebeohyzdnější!“
„Pif! Paf!“ ozvalo se najednou a oba divocí houseři spadli mrtvi do rákosí, až se voda zbarvila krví. „Pif, paf!“ ozvalo se opět a celá hejna divokých hus vyletěla z rákosí. Pak to zapráskalo potřetí.
Byl veliký hon. Lovci leželi kolem močálu, ba někteří seděli nahoře ve větvích stromů, jež rostly daleko přes rákosí. Modrý kouř se vznášel jako mraky mezi tmavými stromy a povaloval se daleko nad vodou.
Do bažiny přiběhli lovečtí psi. Rup, rup! lámalo se rákosí a ohýbalo se na všechny strany. Jak se polekalo ubohé káčátko! Otáčelo hlavu, aby ji strčilo pod křídlo, leč vtom stál před ním strašlivý, velký pes. Jazyk mu visel daleko ze chřtánu a oči mu hrozně jiskřily. Dotkl se čumákem káčátka, vycenil ostré zuby ..... a plesk! Vracel se opět, neublíživ mu.
„Bohudík,“ vzdychlo káčátko, „jsem tak ošklivé, že ani pes mě nechce zakousnout!“
I leželo docela tiše, zatímco broky svištěly rákosím a bouchala rána za ranou.
Teprve pozdě odpoledne nastalo ticho, ale ubohé mládě si ještě netroufalo vstát; čekalo několik hodin, nežli se rozhlédlo, a potom uhánělo z bažiny, jak jen dovedlo. Běželo přes pole a louky, třeba byla vichřice, že se jen stěží mohlo drát dopředu.
Navečer doběhlo k malé chaloupce. Ta byla tak bídná, že ani sama nevěděla, na kterou stranu má padnout, a jen proto zůstala stát. Vichřice svištěla okolo káčátka tak prudce, že se muselo posadit, aby to vydrželo.
A bylo hůř a hůře. Tu si káčátko povšimlo, že se dveře chalupy vysmekly z jedné veřeje a visely tak šikmo, že bylo vidět skulinou dovnitř jizby. Káčátko se tam podívalo.
Bydlila tam stařena se svým kocourem a slepicí. Kocour, kterého nazývala synáčkem, uměl ježit hřbet a příst, ba i jiskry z něho sršely, když jsi jej hladil proti srsti. Slepice měla docela malé, krátké nohy, proto jí říkali Krátkonožka; snášela dobrá vajíčka a stařena ji měla ráda jako své vlastní dítě.
Ráno hned zpozorovali cizí káčátko a kocour začal příst a slepice kdákat.
„Copak je to!“ řekla žena, rozhlížejíc se kolem; ale protože špatně viděla, myslela, že káčátko je tučná kachna, která se zatoulala.
I vzala káčátko na tři týdny na zkoušku, ale káčátko žádné vejce nesneslo.
Kocour byl pánem v domě a slepice byla paní a oba říkali pokaždé:
„My a svět!“, neboť se domnívali, že jsou polovinou světa, a k tomu ještě tou lepší polovinou.
Káčátko si myslelo, že může mít také své mínění, ale slepice to nestrpěla.
„Umíš snášet vejce?“ ptala se.
„Ne!“
„Tak tedy hezky drž jazyk za zuby!“
„Umíš ježit hřbet, příst a sršet jiskrami?“
„Ne!“
„Tak si nech svoje mínění pro sebe, když mluví rozumní tvorové!“
Káčátko sedělo v koutě a bylo mu smutno u srdce a tu si vzpomnělo na čerstvý vzduch a sluneční světlo. I přepadla je taková podivná touha plout po vodě, že
nakonec nemohlo odolat a řeklo to slepici.
„Co Tě napadá?“ zvolala. „Nemáš nic na práci, a proto Tě napadají takové hlouposti! Snášej vejce nebo přeď, pak Tě to přejde!“
„Ale přece je tak krásné plout po vodě,“ řeklo káčátko, „je tak rozkošné strkat hlavu pod vodu a ponořovat se ke dnu!“
„No, to je asi náramná rozkoš!“ zvolala slepice. „Patrně ses zbláznilo! Zeptej se kocoura, ten je nejchytřejší ze všech zvířat,
co znám, zdali by se mu líbilo plavat po vodě nebo se dokonce ponořovat. Sama o sobě ani nemluvím. ..... Zeptej se našeho panstva, staré ženy, nikdo na světě není chytřejší než ona! Myslíš, že by měla chuť plavat a strkat hlavu pod vodu?“
„Vy mi nerozumíte!“ namítlo káčátko.
„No, když my Ti nerozumíme, kdo Ti má rozumět! Ty chceš být opravdu pokaždé chytřejší nežli starý kocour a stará žena, o sobě ani nemluvím! Jen nebuď dětinské a děkuj Stvořiteli za všechno dobré, co jsme Ti prokázali! Což ses nedostalo do teplé světnice a nejsi ve společnosti, od které se můžeš něčemu naučit? Ale jsi ztřeštěnec a není příjemné s Tebou se stýkat! To mi věř! Já s Tebou smýšlím dobře a říkám Ti nemilou pravdu do očí, podle toho se poznávají praví přátelé. Jenom hleď, ať snášíš vejce a naučíš se příst nebo sršet jiskry!“
„Myslím, že půjdu přece do širého světa!“ namítlo káčátko.
„Tak si tedy jdi!“ odsekla slepice.
A káčátko šlo. Plavalo po vodě, potápělo se, ale všechna zvířata jím pohrdala pro jeho ošklivost.
.....
Nastával podzim. Listí v lesích žloutlo a vítr je odnášel, až tančilo kol dokola
a ve výšinách se vzduch ochlazoval. Mraky obtěžkané sněhovými vločkami visely na
nebi a na mezi stál havran který krákoral zimou.
I člověku bylo hodně chladno, již při pouhém pomyšlení na tu zimu; a ubohému káčátku se nevedlo nijak dobře.
Jednoho večera, když slunce zas tak překrásně zapadalo, vylétlo z křoviny celé hejno krásných, velkých ptáků, jaké naše káčátko ještě nikdy nevidělo. Byli běloskvoucí a měli dlouhé štíhlé krky. Byly to labutě. Vyrážely náramně podivné zvuky, rozestřely svá nádherná, dlouhá křídla a odlétaly z chladných končin do teplých zemí, k širému moři. Vzlétly tak vysoko, že z toho bylo ošklivému káčátku až podivno v srdci. Otáčelo se ve vodě kolem dokola, natahovalo krk vysoko do vzduchu za nimi a vyráželo tak hlasité a podivné skřeky, že mu bylo samotnému z toho úzko.
Ó, nemohlo zapomenout na ty krásné, šťastné ptáky! A když jich už nedohlédlo, ponořilo se až ke dnu, a když se opět vynořilo, bylo jako beze smyslů. Nevědělo ani, jak se ti ptáci jmenují, ani kam letí, ale přece po nich toužilo tak jako ještě po nikom jiném. Nezávidělo jim ovšem, neboť jak jenom
by je to mohlo napadnout zatoužit po takové kráse! Bylo by rádo, kdyby je jenom kachny trpěly mezi sebou. ..... Ubohé, ošklivé zvíře!
A nastala zima, velmi studená zima. Káčátko muselo stále plavat po vodě, aby
úplně nezmrzlo. Ale každé noci se otvor, v němž plavalo, zmenšoval a zmenšoval;
mrzlo, až ledová vrstva praskala. Káčátko muselo neustále hýbat nohama, aby voda
úplně nezmrzla, ale nakonec se unavilo, zůstalo docela tiše ležet a zamrzlo tak pevně v ledu.
Časně zrána šel tudy sedlák. Když spatřil káčátko, sešel k němu, rozbil dřevákem led na kusy a přinesl polozmrzlé zvířátko své ženě; tam opět přišlo k sobě.
Děti si s ním chtěly hrát, ale káčátko se domnívalo, že mu chtějí ublížit, a ze strachu vzlétlo rovnou do mísy s mlékem, až se mléko rozlilo po podlaze.
Žena křičela a spínala ruce. I vletělo káčátko do džberu s máslem, potom do kádě s moukou a zase nahoru.
No, to vypadalo! Žena křičela a mávala po něm pohrabáčem a děti utíkaly za ním, křičely a válely se smíchem. Ještě že byly dveře otevřeny. Jimi vyletělo káčátko ven do křovin a
rovnou do nově napadaného sněhu.
Tam leželo jako v posledním tažení. .....
Ale bylo by příliš smutné vypravovat o veškeré bídě a utrpení, které muselo snášet v té kruté zimě. Leželo na močálu mezi rákosím, když slunce opět začalo teple hřát. Skřivánci zpívali ..... nastávalo krásné jaro.
Tu náhle rozevřelo káčátko svá křídla, jež zašuměla mocněji než dříve a odnášela je rychle vpřed. A nežli se nadálo, octlo se ve veliké zahradě, kde kvetly jabloně, kde voněl šeřík a skláněl se dlouhými, zelenými ratolestmi až k potůčku, který tekl zahradou. Ó, zde bylo velmi krásně, inu jako na jaře!
A právě před naším káčátkem se vynořily z houštiny tři krásné, bílé labutě! Načechraly si křídla a pluly velmi lehce po vodě. Káčátko je poznalo a zmocnil se ho opět podivný smutek.
„Poletím k Vám, královští ptáci, a Vy mne uklovete, protože jsem tak ošklivé a že si troufám přiblížit se k Vám. Ale to je již jedno! Bude lépe, když mě zabijí, nežli aby mě štípaly kachny, klovaly slepice, kopala děvečka z drůbežárny a nežli tolik trpět zimou!
Vyletělo na vodu a zamířilo přímo k nádherným labutím. Labutě je spatřily a pluly k němu s načechraným peřím.
„Tak mě jen zabte!“ pravilo ubohé zvíře, a sklonivši hlavu k vodní hladině, očekávalo smrt.
Leč co spatřilo v čiré vodě? Spatřilo v ní svůj vlastní obraz. Ale to již nebyl ten nemotorný, temně šedý pták, ošklivý a ohyzdný, byla to krásná labuť sama.
Nesejde na tom, narodíme-li se na kachním dvoře, jen když jsme z labutího vejce!
Pocítilo náramnou radost nad veškerou bídou a nesnázemi, jež muselo prožít; nyní teprve chápalo svoje štěstí, veškerou krásu, která byla jeho údělem.
A veliké labutě pluly kolem něho a hladily je zobáky.
Do zahrady vešlo několik malých dětí, které házely do vody chléb a zrní; nejmenší zvolalo:
„Tahle je nová!“ A ostatní děti jásaly spolu:
„Ano, ta přiletěla!“ Tleskaly rukama a tančily kolem, běžely pro otce a matku. Házely chléb a kusy koláče do vody a všechny říkaly:
„Ta nová je nejhezčí! Tak mladá a tak krásná!“ A staré labutě se před ní klaněly. To ji uvádělo do rozpaků, i strkala hlavu pod křídla. Byla velmi šťastná, ale naprosto ne pyšná, neboť dobré srdce nikdy nezpyšní. myslela na to, jak ji pronásledovali a vysmívali se jí, a nyní slyšela všechny tvrdit, že je nejkrásnější ze všech krásných ptáků. A šeřík se k ní skláněl větvemi až do vody a slunce zářilo tak teple a krásně a ona si čechrala peří, štíhlý krk se zvedal a srdce jásalo:
„O tak velkém štěstí se mi ani nesnilo, když jsem byla ošklivým káčátkem!“
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|