Jak šli vlk, lev a medvěd do světa
Za onoho času, kdy v řece tekla slaměná voda a vrabci chodili v čepici, nosil vlk po světě dopisy. Chodil s nimi tak dlouho, že si odřel přední nohy až po kolena. To se mu přestalo zamlouvat a řekl si: Pustím se do světa hledat svoje štěstí. Přišel do lesa a potkal Iva. Ten se protahoval na sluníčku a ptal se:
„Kam jdeš, kmotře vlčku?“
„Do světa hledat svoje štěstí. Jestli chceš, pojď se mnou taky.“
Tak šli už dva, a ještě než vyšli z lesů ven, potkali medvěda.
„Kam jdete, kamarádi?“
„Do světa za štěstím.“
„Vezměte mě s sebou!“
„Jestli máš chuť, seber se a pojď.“
Medvěd se k nim přidal a všichni se ubírali dál, až došli k jedné chaloupce. Tam štípal sedlák dříví. Vyskočili na něho a ptali se ho:
„Co chceš, človíčku, život ..... nebo smrt?“
Sedláček se polekal, že nemohl ze sebe nejdřív ani slovo vypravit. Pak se vzpamatoval a řekl:
„Milí braši, to nejde tak honem. Každý člověk smí před smrtí vyvolit své poslední přání. Mám na peci uvařené klobásky s máčkou a ty bych rád ještě snědl, než mně vezmete život.“
„To Ti ještě dovolíme,“ řekl lev za všecky. „Ale pospěš si, my už máme hlad taky.“
Tak sedláček se dal do jídla. Lev si sedl vedle něho a vlk a medvěd se mu dívali přes rameno, jak jí. Sedlák krájel klobásu, jeden kousek vždycky snědl a jeden přistrčil zvířatům. Medvědovi to velice chutnalo, jen si olizoval vousy, vlk si klobásu taky pochvaloval a lev se jen spokojeně usmíval. Když sedlák dojedl, zeptal se jich:
„Jak Vám to, braši, chutnalo?“
„Moc, moc!“
„To jsem rád! A teď mě tedy sežerete?“
„Počkej chvilku,“ povídal lev. „Když nám povíš, jak se ty klobásky dělají a kde bychom je dostali, možná že Tě ušetříme.“
Sedlák jim otevřel chlívek, ukázal na své prasátko a pravil:
„Podívejte se, z toho se ty klobásky dělají.“
Vlk hop a v tu ránu prase zadávil a roztrhal.
„Hned nám ty klobásky udělej!“ poroučel sedlákovi.
Tomu nebylo moc milé, že mu prasátko zabili, ale myslel si:
Je to přece jenom lepší, když je po vepříkovi, a ne po mně. Nahlas povídal:
„Braši, to není jen tak. Na ty klobásky potřebujeme přípravu, jinak to nejde.“
A hned jim začal počítat, co je třeba opatřit. Lva poslal do města koupit hrnce, pohankovou kaši, pepř a sůl a vlkovi poručil, ať obstará petržel, cibuli, česnek a pažitku. Zatímco se ti dva rozběhli, nakázal medvědovi, ať naštípá dříví. Když medvěd zrovna sekal nejtlustší poleno, šel sedlák k němu a povídal:
„Počkej, to přece můžeš udělat rychleji. Máš pracky silné jako klíny, strč je do rozštěpu a kládu roztrhni!“
Medvěd tam strčil pracky, ale kmen mu je sevřel jako kleště a on je nemohl dostat ven. Sedlák skočil, chytl sekeru a bác, bác! Bylo po medvědovi.
Lev se zrovna vracel od města a vidí medvěda vzhůru nohama a bez ducha. Vylekal se, zahodil hrnce, pepř, sůl a všecko, co nesl, a už pelášil zpátky do lesů. Na kraji potkal vlka s petrželí, cibulí a česnekem:
„Nechoď tam, nechoď tam!“ volal na něho. „Kamarád medvěd je mrtvý, člověk ho zabil a nám by udělal to samé!“ Sebrali se a šli spolu a naříkali nad lidským nevděkem. Kousek od vesnice uviděli kobylu, pásla se tam na louce. Vlk povídal:
„Podívej se, kmotře lve, to bude náš oběd. Zůstaň tady, já kobylu chytnu a pěkně si na ní pochutnáme. Nejsou klobásky, bude kobyla.“ Potichu se přišoural od lesa ke kobyle, najednou před ni skočil a vrčel:
„Kobylo, já Tě zadávím!“
„Když se to má stát, ať se to stane,“ kývala hlavou kobyla. „Ale, pane vlčku, já Ti něco poradím. Já jsem už stará a jsem samá kost a kůže. Kousej mě odzadu, tam je masa víc a je měkčí.“ Vlk ji poslechl, a jak se k ní přitočil odzadu, kobyla hodila kopyty a bác! Vlk se kutálel po stráni dolů jako pytel, hlavu měl rozbitou. Bylo nadobro po něm.
Lev se zpovzdáli na všecko díval. Když viděl, jak to s vlkem dopadlo, dostal strach, stáhl ocas mezi nohy a potichu se ploužil pryč. Pobíhal z místa na místo, hřívu měl celou rozcuchanou, nohy se mu pletly levá přes pravou a přední přes zadní. Kvečeru se přišoural k jedné dolině. Rozhlíží se a vidí, že se tam pase stádo ovcí. Povídal si: Přece jen hladový spát nepůjdu! Když se připlížil do doliny, vyšel proti němu beran a povídal:
„Co si přeješ, strýčku lve?“
„Jdu si pro večeři. Honem mi sem doveď nejtučnější ovci!“ poroučel lev.
„Nejvíc masa mám na sobě já,“ povídal beran. „Ale strýčku lve, když se chceš pohodlně nažrat, nejlepší bude, když Ti skočím rovnou do tlamy, abys mě nemusel dlouho trhat a kousat.“
Ta rada se Ivovi líbila, vždyť sotva stál na nohou. Beran povídal:
„Postav se tady dolů pod kopeček a rozevři tlamu, co nejvíc můžeš, a já Ti do ní pěkně skočím. Polkneš mě jako malinu.“
No dobře. Lev si stoupl, jak mu beran ukázal, a roztáhl tlamu od ucha k uchu. Tu se beran rozběhl z kopce a křáp! Vrazil mu rohatou hlavu do tlamy, lev se převalil mrtvý na zem, ani nevzdechl.
Ten beran měl na krku zvonec
a
pohádky je konec.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|