Okradený ďábel
Jeden bohatý sedlák stál jednoho dne na dvoře a rozhlížel se po svých polích a zahradách, obilí zlátlo radost pohledět a ovocné stromy byly ověšeny ovocem, přičemž úroda předešlého roku ještě ležela na sýpkách na tak obrovských hromadách, že pod ní málem praskaly trámy. Potom zašel sedlák do stájí a tam se těšil pohledem na vykrmené voly, tlusťoučké krávy a lesknoucí se koně. Konečně přišel zpět do světnice a jeho zrak padnul na bytelné železné truhlice, ve kterých ležely skryty jeho peníze. Když tak stál a přehlížel svoje poklady, pojednou někdo rázně zaklepal. Neklepal ovšem na dveře světnice, ale na dveře jeho srdce. Sedlák zpozorněl a tu uslyšel hlas, který k němu pravil:
„Kdo jsi, člověče? Byl jsi ke svým bližním dobrotivým? Neoslyšel si nikdy proseb chudáků? Dělil ses o svůj chléb s hladovými? Máš dosti na tom, co sis nashromáždil, nebo si přeješ ještě více?“ Sedlákovo srdce s odpovědí neotálelo:
„Stalo jsem se tvrdým a neúprosným a svým bližním jsem nikdy nic dobrého nepřálo. Když přišel chudák, svůj pohled jsem odvrátilo jinam. O Boha jsem se nestaralo, myslelo jsem jen na rozhojňování svého bohatství. I kdyby ho bylo tolik, aby pokrylo celou zem, neměl bych dosti.“ Když sedlák uslyšel odpověď svého srdce, velmi se vylekal, počaly se mu třást kolena a musel se podsadit. A tu někdo zaklepal znovu, ale tentokrát klepal na dveře světnice. Byl to jeho soused, chudý muž, který měj hejno dětí, které ještě nikdy nedokázal pořádně nasytit. „Vždyť vím,“ myslel si zrovna chudák:
„můj soused je bohatý a nemilosrdný muž, nevěřím tomu, že mi pomůže, ale moje děti pláčí hlady, musím to zkusit.“ A pravil k boháči:
„Já vím, že mi těžko dáte něco jen tak, ale stojím tu před Vámi jako chudák, kterému voda teče do bot a sahá mu až po samý krk, moje děti hladovějí, půjčte mi čtyři měřice obilí.“ Boháč se na chudáka dlouho díval a první teplé paprsky štědrosti pomalu rozehřívaly led jeho lakoty.
„Čtyři měřice Ti půjčit nemohu,“ odvětil nakonec
„ale věnuji Ti celých osm měřic obilí, když splníš jednu podmínku.“
„A co by to mělo být?“ zeptal se chudák. „Až zemřu, musíš po tři noci držet stráž u mého hrobu.“ Tomu se zdál takový požadavek prazvláštní, ale protože byl v nouzi, nakonec souhlasil a domů si nesl obilí.
A bylo to, jakoby boháč předvídal, co se stane, za tři dny padl znenadání mrtev k zemi. Nevědělo se, jak se to mohlo stát, ale nikdo nad ním netruchlil. Když byl pohřben, vzpomněl si chudák na svůj slib, ze kterého by se byl nejraději vyvléknul, ale nakonec si pomyslel:
„Přece jen k Tobě byl k posledku štědrý, jeho obilím jsi nasytil hladovějící děti, co jsi jednou slíbil, musíš dodržet!“ S příchodem noci se vydal na hřbitov a sedl si na hrob. Kolem bylo ticho, na nebi svítil měsíc a občas kolem prolétla sova a hlasitě zahoukala. Když vyšlo slunce, byl bez pohromy doma a rovněž druhé noci proběhlo vše v klidu a míru. Ale třetího dne ho pojal zvláštní strach, bylo mu, jako by se mělo něco stát. Když vyšel ven, uviděl u hřbitovních zdí nějakého muže, kterého před tím ještě nikdy neviděl. Byl to nemladý, nestarý muž, ve tváři měl jizvy a jeho oči pátravě těkaly po okolí. Tělo měl zahalené do dlouhého obnošeného pláště, ze kterého mu vykukovaly jen mohutné jezdecké holínky.
„Co zde pohledáváte?“ dal se s ním do řeči
„Copak na Vás tady na tom opuštěném hřbitově nepadá hrůza?“
„Nehledám nic,“ odvětil cizinec
„ale také se nebojím. Jsem jako ten chasník, co se vydal do světa, aby se naučil bát, ale marně se trmácel. On však dostal za ženu princeznu a k ní velké bohatství, já jsem zůstal chudý. Jsem propuštěný voják a chci tu přečkat noc, protože nemám, kam bych hlavu složil.“
„Když se ničeho nebojíte,“ řekl chudák
„tak tu zůstaňte se mnou a pomozte mi hlídat tento hrob.“
„Nu, držet stráž, to je práce pro vojáka.“ pokýval muž hlavou
„Co nás tu potká, ať dobré či zlé, poneseme společně.“ Chudák přitakal a tak společně usedli na boháčův hrob.
Všude byl klid až do půlnoci, tu se najednou v povětří něco zatetelilo, zazněl pronikavý tón píšťaly a před strážci boháčova hrobu stál v plné kráse ďábel.
„Zmizte, Vy ničemové!“ řval na ně
„Ten, co leží v hrobě, je můj a já si ho odvedu a jestli neodtáhnete, zakroutím Vám krkem.“
„Tak to prrr!, panáčku s rudým pírkem,“ řekl voják
„Vy nejste můj kapitán, Vás poslouchat nemusím a báti jsem se ještě nenaučil. Jděte svojí cestou, my zůstaneme tady.“ Ďábel si pomyslel:
„Zlatem toho s těmi otrhanci pořídím více.“ Vytáhnul měšec a pravil k nim pojednou zkrotle a přelíbezně, aby si to zlato vzali a šli domů.
„To si dám líbit,“ řekl voják uznale
„ale jedním měšcem zlata si nás nekoupíte. Když nám ale dáte tolik zlata, kolik se vejde do jedné mé holínky, pak vyklidíme pole a odtáhneme.“
„Tolik zlata s sebou nemám,“ odvětil ďábel
„ale přinesu ho. V sousedním městě bydlí jeden směnárník, který je můj dobrý přítel, tem mi jistě rád vypomůže.“ Když ďábel zmizel, sundal si voják levou holinku a řekl:
„Tomu ptáčkovi vypálíme rybník, podejte mi Váš nůž, kmotře.“
Tím nožem odříznul podrážku a holínku postavil do vysoké trávy vedle hrobu na
okraj napůl zarostlého dolíku. „Tak to by bylo,“ mnul si ruce voják
„teď může ten umouněnec přijít.“
Pak se zase posadili a čekali a netrvalo to dlouho a přišel ďábel a v ruce měl pořádný měšec se zlatem.
„Nasypte to dovnitř,“ řekl voják a holínku trochu přizvedl
„ale myslím, že to nebude stačit.“ Ďábel vyprázdnil celý měšec, ale zlato holinkou propadlo a ona zůstala prázdná.
„Ty hlupáku,“ křiknul voják na ďábla
„to nestačí, neříkal jsem to rovnou? Hezky se pakuj a přines víc.“ Ďábel udiveně potřásl hlavou, ale šel a za hodinu se vrátil s daleko větším pytlem pod paží.
„Tak syp!“ zvolal voják
„Doufám, že tentokrát tu holinku už naplníš.“ Zlato vesele cinkalo, když padalo dolů, ale holinka zůstala opět prázdná. Ďábel nahlédnul svýma ohnivýma očima dovnitř a přesvědčil se, že je to opravdu tak.
„Ty máš ale nestoudně velké nohy!“ zvolal a protáhnul hubu.
„Myslíš, že mám koňskou nohu jako ty?“ odvětil voják
„od kdy je peklo tak lakomé? Podívej, když nedokážeš obstarat dost zlata, nebude z našeho obchodu nic!“ Ďábel odchvátal. Ale tentokrát zůstal pryč déle, a když se konečně objevil, těžce supěl pod tíhou rance, který nesl na zádech. Pak ho vysypal do holinky, ale ta se naplnila stejně málo jako předtím. Tu se ďábel opravdu rozběsnil a chtěl vojákovi holínku vyrvat z rukou, ale v tom okamžiku z oblohy vytrysknul první sluneční paprsek a ďábel odletěl s řevem pryč.
Tak byla ubohá hříšná boháčova duše zachráněna. Chudák chtěl to zlato rozdělit, ale voják mu pravil:
„Moji část rozdej chudým, já se nastěhuji do Tvé chalupy a s tím zbytkem budeme společně žít v pokoji a míru tak dlouho, dokud nám pánbůh dopřeje.“
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|