Jak Šelmu létal na mravenci
Žil před léty v městě Derbentu jistý Šelmu Memri. Zil, jak se dalo, z ruky do huby, měl malou chaloupku a v ní ženu a plno dětí. Chaloupka byla stará, sešlá a ve stropě měla ztrouchnivělý trám.
„Budu musit ten trám vyměnit, jinak chaloupka spadne a všecky nás zavalí,“ řekl si Šelmu a vypravil se do lesa, že tam porazí na ten trám pěkný doubek.
Napřed však zašel k sousedovi:
„Příteli, půjč mi osla! Musím do lesa, porazit strom na trám, aby mi nespadl strop. A jakpak ten strom odvezu?“
Ale sousedovi se nechtělo Šelmuovi půjčit osla a vymlouval se:
„Rád bych Ti osla půjčil, ale zrovna si zlomil nohu, chodit nemůže.“
„Nedá se nic dělat,“ řekl Šelmu, vzal sekeru a odešel do lesa bez osla.
Přišel Šelmu do lesa, vyhlédl si pěkný doubek, porazil ho a přemýšlel, jak ho dopraví domů, když nemá osla. A tu si všiml, že opodál je veliké mraveniště s obrovskými černými mravenci. A jeden z nich byl tak veliký a silný, že sám táhl do mraveniště celého vola.
„Tenhle mravenec by mi mohl odtáhnout doubek domů,“ napadlo Šelmuovi, vzal provaz a hodil ho mravenci na krk.
Ale mravenec vyhodil všema šesti nohama, odkopl Šelmua daleko do křoví a táhl vola dál.
„To je ale zvíře!“ zvolal Šelmu, znova se opatrně přiblížil k mravenci, skočil mu na záda, přitáhl provaz a uvelebil se na něm jako jezdec na koni.
Mravenec zatřepal hlavou, provaz však shodit nedovedl. Pustil tedy vola, rozepjal křídla a jako pták Simurg se vznesl vysoko do oblak.
Šelmu se držel provazu ze všech sil a s hrůzou se díval, jak pod ním ubíhají mohutná pohoří jako hromádky kamení, hluboké lesy jako malé zelené kopečky, prudké řeky jako modré nitky a vesnice jako hrstičky bílých kostek.
Dlouho tak letěli, až se najednou mravenec snesl k zemi a přistál rovnou ve městě Tabrízu na náměstí před palácem samého pádišáha. A stáli tam pádišáhovi náměstci a vezíři, bohatí i chudí měšťané, trhovci a nádeníci, zloději a hudebníci, samozřejmě hlavně ženské, a docela vpředu velitel pádišáhovy stráže s tasenou šavlí. A hned jak mravenec se Šelmuem dosedl na zem, vykročil velitel k němu, aby zjistil, co je to za nepořádek.
Teď teprve dostal Šelmu doopravdy strach. Z velitele s tasenou šavlí šla hrůza hrůzoucí.
„Moje ubohé dětičky, ubozí sirotečkové, moje nešťastná žena, opuštěná vdova!“ naříkal Šelmu a opatrně slezl z mravencova hřbetu.
A tu už se velitel dostal až těsně k mravenci, napřáhl na něho tasenou šavli, ale mravenec chramst! ..... spolkl velitele i s tasenou šavlí jako malinu.
Dav hrůzou oněměl. A tu všichni jeden po druhém, místošáhové i vezíři začali padat před Šelmuem na kolena. mysleli si, že to přiletěl nějaký mocný džin a bůhví, co zamýšlí s ubohým městem.
A vtom mravenec roztáhl křídla a vznesl se do výšky. Ubohý Šelmu zůstal sám na tabrízském náměstí před ohromeným davem.
Ale to už k němu pospíšil jeden z vezírů, hned ho srdečně a uctivě vítal a zval do pádišáhova paláce. A pádišáh se taky v líbeznostech jenom rozplýval:
„Vítám Tě, mocný džine, přijmi naše skromné pohostinství! Chceš si napřed odpočinout, nebo osvěžit hrdlo po namáhavé cestě?“
Šelmua vůbec nepustili k slovu, jenom ho krmili a napájeli, hbitě ho obskakovali a pořád mu posluhovali. A Šelmu byl rád, že nemusí nic říkat. Co by taky pádišáhovi vyprávěl ..... jak se k němu dostal na mravenci?
A tak Šelmu v pádišáhově paláci tři dny a tři noci hodoval, jedl, pil a mlčel, jen když se ho pádišáh optal, zda zahubí město Tabríz, nebo odejde v míru, zavrtěl hlavou:
„Nepřišel jsem ničit města a zabíjet lidi. Přišel jsem v dobrém, v dobrém odejdu.“
Pádišáh se nesmírně zaradoval a s ním i jeho náměstci a vezírové.
„Ó, mocný džine!“ pravil pak pádišáh. „Za to, žes ušetřil naše krásné město a žes poctil můj palác svou vznešenou návštěvou, dám Ti za ženu svou jedinou dceru.“
A už přivedly služky pádišáhovu dceru. Byla tak krásná, že si Šelmu předtím takovou krásu ani neuměl představit. Díval se na ni jako na boží zjevení, ale hned taky přemýšlel, co si s takovou vznešenou krasavicí počne.
„Vyrostla v přepychu, v blahobytu, a v mé chalupě běhají v noci po podlaze myši a marně hledají kůrku chleba. A co jí teprve řekne moje žena? Budou se spolu hádat, budou se prát a já budu mít ostudu na celé město. Kdepak, pádišáhova dcera není nic pro mne. Raději si řeknu o osla. Když budu mít osla, nebudu musit prosit souseda. Na mravence není žádné spolehnutí. Ještě by mě sežral jako velitele stráže.“
A když si to takhle všecko Šelmu srovnal v hlavě, řekl pádišáhovi:
„Mocný vládče! Nevezmu si Tvou dceru za ženu. Se mnou by mnoho štěstí neužila. Raději mi dej pěkného osla.“
Pádišáh a jeho náměstkové a vezírové nemohli uvěřit svým uším. Ale pak se radostně zasmáli, protože džin opravdu není ten nejlepší ženich pro pádišáhovu dceru. A pádišáh hned nařídil, aby přivedli Šelmuovi nejlepšího osla, jaký je ve městě, osedlali ho zlatým sedlem a na sedlo přivázali dva veliké měšce plné zlatníků.
Šelmu se se všemi rozloučil, nasedl na osla a jel domů.
Byla to daleká cesta, ale přece jenom mu uběhla veseleji, než když letěl na mravenci.
A když přijel Šelmu domů, pořádně se vyspal, pak vzal osla a sekeru a šel do lesa porazit doubek na trám. Šel však do jiného lesa, na opačnou stranu. Že tam jsou menší mravenci.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|