Jak se Cibžgoun nestal dřevorubcem
Bylo nebylo, tak začíná každá správná pohádka, a tak ani tato nebude výjimkou. Takže bylo nebylo, nedaleko hlavního města Zábudní republiky, sahající odtamtud až sem a odsaď až tam, žil, nežil, malý i velký, hloupý i chytrý loupežník Cibžgoun. Jako každý správný loupežník, i on měl kdysi své poctivé zaměstnání, býval státním lékařem. Jediným, co moje paměť sahá, a posledním, co kdy Zábudní republika měla.
Ne, že by lidé v této zemi byli méně nemocní než kdekoliv jinde na světě. Nebo že by nepečovali o své zdraví. Ani to nebylo tím, že by byli tak chudí. Ba dokonce ani tím, že by doktory neměli rádi. Bylo jich prostě v zemi tak málo, že by je jeden člověk stihl všechny navštívit za týden. Bylo jich tak málo, že jejich nemoci léčil jen jeden lékař a čtyři báby kořenářky.
Cibžgoun měl chaloupku docela na kraji městečka. A byla to chaloupka malá, malinká, tak akorát pro jednoho hubeného doktora a jeho kufřík. Střecha už byla notně děravá, kdysi bílá omítka dávno nezářila do kraje, ba místy opadávala. Zato sednička, v chaloupce jediná, byla tuze útulná. Všude čisto jako v ordinaci. Stolek, postel v rohu, polička na knihy a prázdná truhla po mamince. A přece tu bylo něco zvláštního. Dokola kolem po zdech bylo plno krásných obrázků, a tak pokojíček hrál všemi barvami. Byly tam květiny od sedmikrásky, přes cizokrajné orchideje, až ke kaktusům v poušti, byla tam spousta zvířátek, srnky, zajíci, želvičky malé i ty obrovské, dokonce i malá chobotnička se krčila v rohu uprostřed modravého kousku moře. Bylo tu plno přírody, plno zvířátek a květinek, a tak se tu milý Cibžgoun nikdy necítil sám a opuštěný.
Jednoho dne se Cibžgoun vracel z návštěvy u vzdáleného pacienta. A protože už se stmívalo, rozhodl se, že si zkrátí cestu přes les. A jak šel, les tmavnul a stíny se prodlužovaly. A tu najednou hop a buch, stojí před ním velký stín s bambitkou v ruce.
„Dej, co máš, a pak maž!“ vykřikl ten stín. Byl to loupežník tohoto lesa.
„Mám jen pár obvazů, jód a teploměr.“ špitnul do tmy Cibžgoun. Loupežník sáhl do dubu za sebou, vytáhl lampu a rozsvítil. Mihotavé světýlko se rozzářilo.
„Promiň, jsem tu nový. Ještě se neznáme.“ omlouval se loupežník. Ten starý brach měl umaštěnou pusu, veliké panděro a vůbec vypadal, že se mu vede náramně dobře.
„Tak Ty jsi náš lékař?“ zabrumlal loupežník, „A že jsi takový hubený?“
Cibžgoun si z hloubi srdce vzdychl, sedl si na kámen u cesty a povídá:
„To víš, jsem celý den na cestách. Od jednoho pacienta k druhému a od druhého k dalšímu ..... A tak stále spěchám, abych všem pomohl co nejdřív. Nemocný človíček, ten Vám počítá každou minutu.“
„A to se ani pořádně nenajíš???“ zhrozil se loupežník.
„Ani ne, sem tam mi některý hospodář dá okurku nebo kousek špeku a večer, večer .....“ povídá mu smutně Cibžgoun,
„kolikrát jsem večer už tak unavený, že se ani nenavečeřím.“
A tak mu ten strašlivý loupežník, ten dobrák, dal dvacku a krajíc chleba, tak mu ho bylo líto. Na kraji lesa se hezky rozloučili a když bila na věži půlnoc, ležel Cibžgoun dávno v postýlce.
Ten večer ale nemohl usnout. Převaloval se zleva doprava a pak zase chvíli zprava doleva a pořád nic. Přemýšlel. Měl svou práci velmi rád. Rád pomáhal lidem ke zdraví, rád zavazoval dětem odřená kolena. Ale přes všechnu radost byl stále více unavený, stále více hubený a také stále více chudý. Tu mu srdce nedalo vzít si od staré babičky za léčení, tu ošetřil cestou malého klučinu a dostal kousek perníku, tu a tam, prostě byl za chvíli své praxe chudý jak kostelníkova myš. Často si musel přivydělávat zpěvem a pokoutní hrou na zapůjčenou mandolínu.
Tu noc se Cibžgoun rozhodl vše změnit. Protože myslel na zadní kolečka, nechával si přece jen nějaké ty peníze stranou, pro strýčka Příhodu. Teď se mu úspory hodily. Nechal si ušít roztrhané šaty, koupil falešnou bambitku a batoh. Sbalil své věci a vydal se na cestu.
Bylo to první ráno Cibžgounova loupežnického života. Slunce vykouklo za lesem z červánkových peřin a už se vesele rozhlíží po opozdilých spáčích. Rozhlíží se, rozhlíží a už to slyší. Z tmavé pískovcové jeskyně uprostřed lesa se pravidelně ozývá takové jemné a tichounké chrápání, no spíš pochrupování.
„Když jsem včera šlo spát, tak byla ještě docela prázdná,“ povídá si sluníčko,
„taková tmavá jeskyně, tam se přeci nedá bydlet. Tam nechtějí spát ani netopýři, prý se tam bojí!“
A natáhlo ten nejzářivější paprsek a zaťukalo na tmu v jeskyni. Tma se sluníčka lekla, uskočila docela odzadu a jeskyně se rázem zaplnila nádhernou ranní září. A už se protahuje a už oči otevírá.
Cibžgoun se probudil ve staré jeskyni, kterou si včerejší noci jako správný loupežník vybral za svůj nový domov. Zvedl se, protáhl a povídá:
„To jsem ale dlouho spal,“ protáhl se ještě jednou a povídá si: „Ale teď už rychle do práce!“ Protáhl se potřetí a tu se zarazil.
„Ale do jaké práce? Co vlastně dělá loupežník přes den?“ A tak chodil po jeskyni sem a tam a tam a sem a usilovně přemýšlel.
„Co by tak mohl dělat loupežník přes den, když loupežničina se přeci dělá v noci,“ a tak přemýšlel a přemýšlel, ale nic ho nenapadalo.
Přišel na to až k polednímu zvonění na věži radnice nedalekého města. Ale to už měl pořádný hlad.
„Páni radní zvoní k obědu. Také bych se měl poohlédnou po něčem k snědku.“ Ale ať hledal, jak hledal, v kapsách ani v jeskyni nenašel ani drobeček, ani soustíčko k obědu, ba ani mravenečka.
Tak se vydal do lesa, že si nasbírá maliny, ostružiny nebo jahody. A jak tak jde lesem, slyší takové pravidelné rány. Jde za nimi, blíž a blíž. A tu se mezi stromy objevila malá mýtinka a na ní člověk se sekyrou. A jak seká do stromu na zemi, ozývají se ty rány. Cibžgoun přistoupil k neznámému člověku a zeptal se ho:
„Kdo jsi člověče a co tu děláš takový rámus! V lese má přece být ticho.“ Muž se narovnal, položil sekyru a otočil se k Cibžgounovi.
„Já jsem dřevorubec. Já jediný smím v lese hlučet. A Ty jsi kdo?“
Cibžgoun se dívá na dřevorubce a říká si: Je o hlavu vyšší než já a podle těch svalů musí mít také ukrutnou sílu.
„Já jsem lékař. to. to. totiž loupežník.“
„Tak doktor nebo lapka?“ obořil se na něj chlap, „Ty mi chceš, jak se zdá, něco nalhat!“
„Ale vůbec ne,“ omlouvá se Cibžgoun, „já jsem se loupežníkem stal teprve včera večer.“
„Ach tak. ,“ zakýval dřevorubec hlavou a se smíchem dodal, „tak to jsi mi určitě přišel pomoct, viď?“
„Pomoct?“ podivil se novopečený loupežník. „Celé dopoledne jsem přemýšlel, co dělá správný loupežník přes den a jsem si zcela jist. Správný loupežník přes den spí!“
„Ale co Tě nemá,“ zajiskřilo dřevorubci šibalsky v očích, „správný lapka přeci přes den pomáhá všem, kteří pracují v lese, především pak dřevorubcům.“
„Myslíš?“ znejistěl Cibžgoun.
„Ale samozřejmě! Ale to Ty asi ještě nevíš, když jsi loupežníkem teprve od včerejška, viď?“
„Máš asi pravdu. Ještě že jsem Tě potkal. Býval bych celý den zbůhdarma prospal. Děkuji Ti,“ pravil vděčný Cibžgoun.
„Tak neděkuj, vezmi tuhle menší sekeru a odsekej z toho stromů větve. Příští týden mám práci ve vedlejší zemi a musím tu být hotov.“
Cibžgoun vzal sekyru a v tom mu zakručelo v břiše tak silně a tak nahlas, že z první větve opadalo jehličí.
„Ty máš hlad, loupežníku?“
„Mám, dřevorubče. A veliký.“
„Tak si sedni tady na pařez a tady máš něco k obědu,“ řekl dřevorubec a podal Cibžgounovi chleba s medem, který mu zbyl od oběda. Cibžgoun poděkoval, chleba snědl a dal se s chutí do práce.
Práce mu šla pěkně od ruky, ale večer. Večer sotva došel do své jeskyně. Byl po práci tak unavený, ruce měl odřené a záda tak bolavá, že usnul ještě než stačil dát nohy nahoru na postel. Celou loupežnickou noc prospal a probudil se až dopoledne. A protože byl opět den, tak šel, jako správný loupežník, pomáhat dřevorubci na mýtinu. Celý den těžce pracoval a celou noc zase prospal. Tak to s ním bylo celý týden.
Za ten týden práce v lese se Cibžgoun hodně změnil. Jeho ruce už nebyly jemné a slabounké. Byly mozolnaté a řádně zesílily. Ani jeho líce už nebyla bledá, měl tváře opálené a červené od zdravého lesního vzduchu. Už také nenosil bílý lékařský plášť, dřevorubec mu za dobře vykonanou práci daroval jednu svou halenu a kazajku mu koupil ve městě. A když přišla chvíle loučení, ptal se Cibžgouna:
„Dobře se nám spolu pracovalo. Nechceš jít se mnou do sousední země. Práce je tam pro nás oba.“
„Rád bych,“ povídá Cibžgoun, „ale nemohu. Každý loupežník má svůj les, ve kterém bydlí. Tohle je můj les, můj nový domov, nemohu ho opustit.“
Rozloučili se a Cibžgoun vyprovodil dřevorubce až na kraj lesa. Toho večera si Cibžgoun povídá:
„Jsem loupežník, přes den pracuji jako dřevorubec a v noci bych navíc měl loupit. Ale na to už nemám sílu. Není na tom dřevorubec líp? Přes den pracuje a v noci může klidně spát.“
Tak se Cibžgoun nestal loupežníkem, prodal bambitku a koupil si pořádnou sekeru.
Od té doby se Cibžgoun coby novopečený dřevorubec staral o svůj loupežnický les. Nejdřív pokácel všechny soušky, nadělal z nich polínka a poskládal je do hranice u starého smrku na mýtině. Potom posbíral staré větve a jiné klacky. Borůvčí zbavil plevele, nakypřil půdu houbám, aby se jim dobře rostlo, vysázel mladé smrčky na mýtinu a vyčistil studánku. Už druhý týden věděl o každém ptáčku zpěváčku, zjistil kde mají noru jezevci a kudy běhává zajíc, kudy srnka chodí pít, kde roste nejměkčí mech. Nakonec zametl březovým koštětem cestu, která jeho lesíkem vedla. Sedl si na pařez a jedl jahody. A najednou mu bylo smutno. Bylo mu líto, že jeho krásný les nikdo nevidí, že pro dříví si nikdo nepřišel a houby nikdo nesbírá.“Kdyby aspoň bába kořenářka přišla pro šalvěj.“
Nepřišla bába, přišel hajný. Byl celý v zeleném, rozhlédl se a povídá:
„Jsem hajným ve vedlejším lese. Už hodně dlouho. Ale tak pracovitého loupežníka jsem ještě neviděl.“ Rozhlédl se a pokýval hlavou:
„A tak uklizený a čistý les také ne.“
„A. a. ale já přeci nejsem lou. loupežník,“ koktal překvapený Cibžgoun, „já jsem dřevorubec.“
„Ty jsi dřevorubec?“, podivil se hajný. „A kde máš srub? A ženu? A pokácené stromy?“, rozhlédl se kolem sebe, jestli to přeci jen nepřehlédl. „Nic dřevorubeckého na Tobě nevidím,“ prohlédl si Cibžgouna „Leda ta kazajka. Ta možná. Ale jinak.“
„Ale já jsem dřevorubec,“ vzpamatoval se konečně Cibžgoun. „A tady,“ ukázal za sebe do trávy, „tady mám sekyru. Dřevorubeckou sekyru.“
Hajný si sekyru dobře prohlédl. „Ale ta je nová, viď?“
Cibžgoun se zhluboka nadechl a pak povídá:
„Já jsem totiž dřevorubcem docela nedávno.“ A pozval hajného do jeskyně na trochu čaje.
„Ty bydlíš v jeskyni?“, podivil se hajný. „Já jsem to hned říkal, že jsi nějaký podivný dřevorubec.“ A Cibžgoun mu vyprávěl, jak byl lékařem, a pak se chtěl stát loupežníkem. Jak mu to povolání přišlo příliš namáhavé. Jak potkal v lese dřevorubce a dostal od něho kazajku. Teď že pracuje v lese. Ale stromy nekácí, protože už to není potřeba.
„Je jich tu akorát. A žádný nemocný,“ povídá hrdě nakonec.
A hajný se chvíli smál a pak řekl:
„Tak se mi zdá, že Tě ten dřevorubec krapet napálil. Ale to nevadí,“ rozhlédl se ještě jednou po lese a pak uznale pravil:
„Ale o les se staráš, jak vidím, svědomitě.“ Podrbal se ve vousech. „Nechceš se stát hajným tohoto lesa?“, podíval se na překvapeného Cibžgouna.
„A co bych dělal?“
„Inu, Ty už to vlastně děláš,“ usmál se hajný. „Čistil les a staral se o zvěř. Ale to bys musel.“
„Co? Co ještě k tomu potřebuji?“, přerušil ho nedočkavý Cibžgoun.
„No, musel bys mít hájovnu,“ projel si hajný prsty ve vousech. „A nechej se ostříhat. Vypadáš opravdu jako loupežník,“ poradil Cibžgounovi ještě, poděkoval za čaj a šel do svého lesa, domů.
A tak se Cibžgoun nestal ani dřevorubcem. Druhý den začal na mýtině kopat základy hájovny. Koupil si v městečku zelené šaty, nechal se ostříhat. A dřevorubeckou sekyru? Tu pověsil na hřebíček.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|