Nezdárný princ
To bylo ještě za starých časů, kdy v jedné říši panoval mocný král a ten měl syna. Ale byl to nezdárný princ. Namyšlený, ale hloupý, marnotratný, ale skoupý.
„Špatně bude vládnout můj syn v téhle říši,“ staral se král a nakonec se rozhodl, že prince pošle do světa na zkušenou. Snad že si ve světě obrousí tu svou kostrbatou povahu.
Princovi se do světa nechtělo, ale král byl neoblomný. Řekl synovi:
„Tady máš tisíc zlatníků, uvidím, jak s nimi naložíš. Jestli je marnotratně prohýříš, ani se nevracej zpátky!“
Princ jel do světa, a že byl marnotratný, brzy zlatníky prohýřil. Inu, zlatníky jsou kulaté, snadno se rozkutálejí.
„Ach, jak je ten svět nespravedlivý!“ naříkal princ. „Ještě včera jsem byl boháč a dneska mám v kapse poslední zlatník.“ A jak tak naříkal, potka! shrbenou babičku. „I copak tak naříkáš, panáčku?“ zeptala se ho. „Naříkám nad světem, jaký je nespravedlivý. Ještě včera jsem byl boháč, a dneska mám v kapse poslední zlatník.“
„Dej mi, panáčku, ten zlatník a já Ti poradím, jak zase zbohatneš,“ řekla babička.
Nerad dával princ ubohé babičce poslední zlatník, však byl taky
skoupý. Ale nakonec jí ho dal a babička mu vskutku poradila:
„Běž, panáčku, pořád v tu stranu, co zapadá slunce, až dojdeš k Černému moři. Nad tím mořem poletuje archanděl Gabriel, a ten Ti řekne, co máš dělat.“
Princ stařeně poděkoval a šel.
Šel den, šel dva, šel tři, šel týden, měsíc, až přišel do hlubokého lesa. A tam potkal obrovského medvěda.
„Kdopak jsi?“ zařval medvěd.
„Jsem princ a jdu k archandělovi Gabrielovi stěžovat si na svůj osud. Před měsícem jsem byl boháč, dneska nemám ani zlatník. Je to spravedlivé?“
„Máš pravdu, královské plemeno,“ souhlasil medvěd. „Až přijdeš k archandělovi Gabrielovi, přednes mu i moji stížnost! Před rokem jsem byl zdravý a silný, dneska se sotva ploužím. Bolí mě žaludek, bolí mě břicho, vůbec nemohu jíst. Je to spravedlivé?“
„Není,“ přikývl princ. „Až přijdu k archandělovi Gabrielovi, přednesu mu i Tvoji stížnost.“
A šel princ dál, šel den, šel dva, šel tři, šel týden, měsíc a přišel do velikého, krásného města. Hned zašel do královského paláce a ohlásil se u krále. Král byl mladý, krásný, ale tuze smutný.
„Kdopak jsi a co chceš?“ otázal se prince.
„Jsem princ a jdu k archandělovi Gabrielovi stěžovat si na svůj osud. Před dvěma měsíci jsem byl boháč, dneska nemám ani zlatník. Je to spravedlivé?“
„Není,“ souhlasil král. „Až přijdeš k archandělovi Gabrielovi, přednes mu i mou stížnost. Před pěti lety tato říše vzkvétala a lidé v ní žili šťastně a spokojeně. To ještě vládl můj nebožtík otec. Ale jen jsem se stal králem já, všecko se obrátilo. Ať dělám co dělám, říše je v rozvratu, lidé mají bídu a reptají. Je to spravedlivé?“
„Není,“ pravil princ. „Až přijdu k archandělovi Gabrielovi, přednesu mu i Tvou stížnost.“
A zase šel princ pořád na západ. Šel den, šel dva, šel tři, šel týden, měsíc, až přišel k rozlehlému sadu, ale na stromech nebylo ani jedno jablko, ani jedna hruška, ani jeden ořech. Před sadem stál smutný stařík a oslovil prince:
„Kampak jdeš, mladý poutníku?“
„Jsem princ a jdu k archandělovi Gabrielovi stěžovat si na svůj osud. Před čtvrt rokem jsem byl boháč, dneska nemám ani zlatník. Je to spravedlivé?“
„Není,“ řekl stařec. „Až přijdeš k archandělovi Gabrielovi, přednes mu i moji stížnost. Před deseti lety byl tenhle sad krásný a rodil nádherné ovoce. Ale už deset let nerobí. Věnuju mu stejnou péči jako dřív, ale jen stromy rozkvetou, květy opadají a neobjeví se ani jablko, ani hruška, ani ořech. Je to spravedlivé?“
„Není,“ kývl hlavou princ. „Až přijdu k archandělovi Gabrielovi, přednesu mu i Tvou stížnost.“
A zase šel princ pořád na západ, šel den, šel dva, šel tři, týden, měsíc, až došel na břeh Černého moře. A tam se zastavil. V dálce uviděl vznášet se archanděla Gabriela v dlouhé říze. Archanděl se k němu přiblížil a optal se ho:
„Proč jsi přišel, princi?“
Princ odpověděl:
„Přišel jsem se stížností. Před čtyřmi měsíci jsem byl boháč a teď nemám v kapse ani zlatník. Je to spravedlivé? Pak mám další stížnost. V lese žije medvěd. Před rokem byl zdravý a silný, teď se sotva plouží, bolí ho žaludek a nemůže jíst. Proč? Je to spravedlivé? A ještě mám jednu stížnost. V dalekém městě žije mladý, krásný král. Vládne, jak nejlíp dovede, a přece je jeho říše v rozvratu, lidé nemají co jíst a reptají. Proč? Je to spravedlivé? A ještě jednu stížnost nakonec. Daleko odtud je krásný a rozlehlý sad. Starý sadař o něj pečuje s nesmírnou láskou a pozorností, ale sad přece nerodí, ačkoliv dřív dával hromady ovoce. Proč? Je to spravedlivé?“
Archanděl Gabriel se zamyslel a pravil:
„Nevím, je-li to spravedlivé. Nepřísluší mi o tom rozhodovat. Ale poradím Ti, jak se to všecko dá napravit. Sadař ať okope všecky stromy. Pod každým najde hromadu zlata a to zlato brání ovoci uzrát.
Mladý, krásný král není muž, ale dívka. Ať se vdá, svěří vládu svému muži a říše zase rozkvete. A medvěd ať sežere člověka a uzdraví se. Všem to vyřiď a budeš zase bohatý. Ale k medvědovi nechoď blízko. Z dálky zakřič mou radu a rychle uteč!“
Pak se archanděl Gabriel zase vzdálil, až docela zmizel nad mořem.
A princ se vesele vracel zpátky.
Starý sadař nedůvěřivě vrtěl hlavou, když slyšel radu archanděla Gabriela, ale hned začal okopávat první strom. A opravdu, mezi kořeny ležela obrovská hrouda ryzího zlata. Hroudu zlata našel i pod druhým stromem, třetím, čtvrtým. Celý sad rostl na zlatě.
„To jsem zvědavý, jestli mi ten dědek z toho zlata něco dá,“ vrtalo hlavou lakomému princi.
Ale sadař byl uznalý a rozdělil se s princem o všecko zlato rovným dílem.
„Tolik zlata nemá pohromadě ani tatíček král!“ zaradoval se princ, naložil zlato do okovaných truhel, truhly na sto vozů, do každého vozu zapřáhl čtyři páry koní a vypravil se dál.
Mladý krásný král zbledl, když slyšel, co mu vzkázal archanděl Gabriel, a pak řekl:
„Ano, je to pravda, jsem dívka. Ale kde teď honem najdu ženicha, abych zachránila svou říši? Ledaže by sis mě vzal ty, princi!“
„Rád si Tě vezmu za ženu,“ souhlasil princ a mnul si ruce:
„Čím dál, tím lip! Zbohatl jsem, království jsem získal, krásnou ženu mám, jak se mi teď asi odvděčí medvěd?“
A tak princ, lačný ještě i odměny od medvěda, pospíchal do lesa a docela zapomněl, co mu radil archanděl Gabriel. Přistoupil k medvědovi sotva na krok, vyřídil mu vzkaz archandělův a čekal, jak se medvěd ukáže.
Nu a medvěd se jenom olízl, skočil na prince a naráz ho sežral. A opravdu, od té chvíle byl zase zdravý a silný.
A tak skončila pohádka o nezdárném princi, namyšleném a hloupém, marnotratném a skoupém.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|