Jak Budižkničemu k štěstí přišel
Žil jednou jeden velice bohatý kupec, který měl dospělého syna. Kupec brzy zemřel a zůstal po něm syn s matkou. Syn začal obchodovat, ale obchod šel od deseti k pěti. V ničem neměl syn štěstí. Co otec za tři roky získal, to syn ve třech dnech ztratil, všechno prodělal a z celého bohatství zůstal jen starý dům. Stává se, že se narodí takový budižkničemu. Když mládenec viděl, že už není z čeho žít, sedl si na lávku pod oknem, zabořil hlavu do dlaní a přemýšlí: Cím budu živit sebe a matku? Chvíli tak poseděl a potom poprosil matku, aby mu požehnala, že se vydá k bohatému sedlákovi a najme se za čeledína.
Vydal se na cestu a najal se u bohatého sedláka na celé léto za
padesát rublů. Dal se do práce, chuť k ní měl, ale nic neuměl. A tak mu všechno z rukou padá! Rozbil mnoho seker, zlámal mnoho kos a způsobil sedlákovi ještě škodu za třicet rublů. Sedlák ho u sebe snesl stěží pár týdnů a pak mu dal výpověď. Mládenec přišel domů, sedl si na lávku pod oknem, zabořil hlavu do dlaní a hořce zaplakal. „Ach bože můj, jak se uživíme?“ Matka se ho ptá:
„Pročpak, synku, pláčeš?“
„Jak nemám, matičko, plakat, když se mi nic nevede. Dej mi požehnání, půjdu a najmu se někde za pastevce.“
Přihlásil se tedy v jedné vsi, že bude pást krávy. Za léto chtěl sto rublů. Ještě neuplynula polovina lhůty, a už se mu poztrácela víc než desetina krav. I zde mu dali výpověď. Vrátil se zase domů, zabořil hlavu do dlaní a hořce, přehořce zaplakal. Poplakal si, zanaříkal a znovu prosí matku o požehnání. „Půjdu, kam mě nohy ponesou.“ Matka mu napekla buchet, dala je do uzlíku a požehnala synovi na dalekou cestu. Syn vzal uzlík a šel, kam ho oči vedly. Dlouho šel přes hory a doly, až přišel do cizího carství. Když ho spatřil car, začal se ho vyptávat:
„Odkud jsi a kam máš namířeno?“
„Jdu si vyhledat práci. Ať je jakákoliv, každou rád popadnu.“
„Vezmu Tě do práce ve své vinopalně. Budeš přikládat pod kotel.“
Kupecký syn byl rád a domluvil se s carem, že bude pracovat za půldruhého sta rublů ročně. Nepracoval ani půl roku a skoro celý závod vyhořel. Car ho k sobě pozval a vyptává se:
„Jak se Ti mohlo stát, že vinopalna vyhořela?“ Kupecký syn začal vyprávět, jak rozházel otcovské jmění a jak v ničem nemá štěstí. „Ať se najmu kdekoliv, všude vydržím nejdéle půl roku.“ Car ho politovat a nepotrestal ho. Dal mu jméno Budižkničemu a přikázal, aby mu na čelo dali znamení, podle něhož jsou lidé povinni dát mu jídlo, pití i nocleh. Nikde se ale nesmí zdržet déle než jeden den. Také všech daní a cla byl zproštěn. Když se stalo podle carova rozkazu a kupecký syn byl označen carským znamením, propustil ho car se slovy:
„Běž, kam Tě oči povedou. Nikdo Tě nesmí zadržet, nikdo se Tě na nic nebude ptát a sytý budeš stále.“ Budižkničemu se tedy vydal na cestu. Kdekoli se objevil, nikde se ho na nic neptají, dají mu jídlo, pití i nocleh, ale ráno už ho vyhánějí ze dvora karabáčem.
Dlouho, předlouho se Budižkničemu potloukal po širém světě, až jednou zabloudil do temného lesa. V lese stála chaloupka a v té chaloupce žila stařenka. Ta ho nakrmila, napojila, a ještě mu dala dobrou radu:
„Jdi touhle pěšinkou, a až přijdeš k modravému moři, uvidíš veliký dům. Do toho domu vejdi a udělej to a to.“ Stařenčina slova byla jako rozkaz. Pustil se po cestičce, došel k hlubokému moři a uviděl krásný, veliký dům. Vešel do první komnaty a uprostřed stojí stůl a na něm bochník chleba. Vzal nůž, ukrojil skývu chleba a trochu pojedl. Pak si vlezl na pec, ukryl se za dříví a netrpělivě očekával večer.
Sotva se začalo smrákat, vešlo do komnaty třiatřicet panen, rodných sester, a všechny byly stejně urostlé, stejně oblečené a stejně krásné. Nejstarší sestra vystoupila z řady, podívala se na chléb a řekla:
„Zdá se mi, že tu byl ruský člověk.“ Ale nejmladší jí povídá:
„Co Tě to napadá, sestřičko, to je tím, že jsme se tolik po Rusku nachodily, a teď ruské lidi všude tušíš.“ Dívky usedly za stůl, povečeřely, pobesedovaly a pak se rozešly do svých pokojů. V první komnatě zůstala nejmladší sestra. Svlékla se, ulehla na postel a tvrdě usnula. Sotva usnula, sebral jí mládenec šaty.
Ráno dívka vstala a hledá šaty, aby se oblékla. Ale ať hledá, jak hledá, šaty nikde. Ostatní sestry se už dávno oblékly, proměnily se v holubice, odletěly nad modravé moře a ji zanechaly samotnou. Zavolala hlasitě:
„Ozvi se, ty, kdos. mi vzal mé šaty. Nic se neboj! Jsi-li stařeček, budeš mi dědečkem, jsi-li stařenka, budeš mi babičkou, jsi-li zralý muž, budeš mi strýčkem, jsi-li zralá žena, budeš mi tetičkou, jsi-li mladý mládenec, budeš mým souzeným.“ Kupecký syn slezl z pece a podal jí šaty. Oblékla se, vzala ho za ruku, políbila na ústa a řekla mu:
„Nu, příteli milý, nemáme času nazbyt. Je čas, abychom se vydali na cestu.“
Dala mu na záda jednu mošnu, sobě druhou a dovedla ho do sklepa. Otevřela dveře, sklep je plný měděných mincí. Budižkničemu se zaradoval, hrstěmi nabírá měděné peníze a cpe je do tlumoku. Krásná dívka se však zasmála, chytila mošnu, všechny peníze z ní vysypala a sklep zamkla. Budižkničemu se na ni utrhl:
„Proč jsi ty peníze vyházela, byly by se nám hodily!“
„Copak to jsou nějaké peníze? Možná že najdeme lepší.“ Přivedla ho k druhému sklepu, otevřela dveře a ten byl plný stříbrných peněz. Budižkničemu se ještě více zaradoval, nabírá peníze a klade je do mošny. Dívka se mu však znovu vysmála:
„Jaképak jsou tohle peníze? Pojď, najdeme ještě lepší.“ Dovedla ho ke třetímu sklepu a ten byl plný zlata a perel. „Tohle jsou peníze. Vezmi je a nalož do mošny.“ Nabrali zlata a perel a vydali se na cestu.
Daleko jeli přes hory a doly, ale kdo ví? Co v pohádce chvílí pouhou, to v životě dobou dlouhou. Přijeli až do toho carství, kde kupecký syn u cara sloužil. Car ho poznal a povídá:
„Ach, to jsi ty, Budižkničemu? Neoženil ses špatně, když sis vzal takovou krasavici. Nu, chceš-li, žij v mém carství.“ Kupecký syn se radí se ženou, má-li zůstat, a ona povídá:
„Všude chleba o dvou kůrkách. Je to přece jedno, kde žijeme. Zůstaňme třeba tady.“ Zůstali tedy v carství a žili si šťastně a spokojeně. Uplynul nějaký čas a jednoho vévodu začala hryzat závist nad jejich spokojeným životem. Šel k čarodějnici a povídá jí:
„Poslyš, babo, jak je možné, že kupecký syn, i když mu říkají Budižkničemu, si žije mnohem lépe než já a má ženu, krasavici k pohledání. Poraď mi, jak ho zničit.“
„Nu, což o to, napomoci tomu mohu: Běž k carovi a pomluv u něho Budižkničemu. Tak a tak, řekni, prý se chlubil, že půjde do města Ničeho a přinese neznámo co.“ Vévoda všechno udělal podle babiny rady a car si hned dal zavolat kupeckého syna:
„Co se ty, Budižkničemu, po straně vychloubáš, a mně o ničem ani nehlesneš. Hned zítra se vydáš na cestu, půjdeš do města Ničeho a přineseš neznámo co. Nevyplníš-li tenhle úkol, přijdeš o ženu.“
Když se Budižkničemu vrátil domů a dal se do pláče, ptala se ho žena:
„Proč pláčeš, můj milý? Pomluvil Tě někdo snad, nebo byl car samý chlad, nebo jsi cara urazil a ten, když byl rozhněván, zlou službu Ti uložil?“
„Ba, ženo moje, takovou práci, že je těžko na ni jen pomyslet, natož ji vyplnit. Představ si, že mi rozkázal, abych se vydal do města Ničeho a přinesl neznámo co.“
„Nedá se nic dělat, carovo slovo je jako zákon, s ním se přít nemůžeš, jít musíš.“ Přinesla mu ručník a klubíčko a pověděla, kudy a jak má jít. Budižkničemu hodil před sebe klubíčko a to se kutálí zrovínka do města Ničeho: kutálí se, kutálí přes hory a doly, po lučinách, přes bažiny, přes řeky i jezera a za ním kráčí sám a sám kupecký syn.
Dlouho šel, daleko, předaleko, až přišel k místu, kde stála na muří noze chaloupka:
„Chaloupko, chaloupko, obrať se k lesu zadem a ke mně předem.“ Chaloupka se otočila, Budižkničemu otevřel dveře a vešel dovnitř. Na lavici sedí šedovlasá stařena a povídá:
„Čichám, čichám, člověčinou to tu zavání. Dřív po člověku ani vidu, ani slechu, a teď sám ke mně přišel. Nu, dobrý mládenče, objevil ses v pravý čas. Mám právě ukrutný hlad, zabiju Tě a sním, živého Tě nepustím.“
„Ech, co to povídáš, stará čertice, jak chceš jíst pocestného? Ten je tvrdý a zaprášený. Ohřej napřed vodu, umyj mne a pak si mne spánembohem sněz.“ Stařena ohřála vodu, Budižkničemu se umyl, vytáhl ručník, který mu dala žena, a začal si utírat tvář. „Kdes vzal ten ručník? Vždyť jej vyšívala má neteř!“
„Vzal jsem si Tvou neteř za ženu,“ odpověděl kupecký syn. „Ach můj milovaný zeti! Jakpak Tě pohostím?“ Stařena připravila různá jídla, vína a medovinu. Zeť se neupejpá, sedl si za stůl a pochutnává si. Když mu dala stařena jíst a pít, uložila ho, sama si sedla vedle něho a začala se vyptávat:
„Kam Tě nohy nesou, dobrý mládenče? Za zábavou ses vydal na cestu, nebo z povinnosti?“
„Ach, jakápak zábava. Car mi nakázal, abych šel do města Ničeho a přinesl neznámo co.“ Druhého dne ho stařena probudila a dala mu s sebou na cestu psa. „Ten Tě do toho města dovede,“ řekla.
Budižkničemu putoval ještě celý rok, než přišel do města Ničeho. Tam bylo pusto, prázdno, ani vidu, ani slechu po člověku. Budižkničemu vešel do jednoho dvora a skryl se za kamny. Večer přišel pidimužík, těla malého, vousu dlouhého a zavolal:
„Hej, Nikdo, nakrm mne!“ V mžiku bylo všechno splněno, stařík se najedl, napil a odešel. Budižkničemu vylezl z úkrytu a zavolal:
„Hej, Nikdo, nakrm mne!“ Nikdo ho nakrmil. „Hej, Nikdo, napoj mne!“ Nikdo ho napojil. „Hej, Nikdo, pojď se mnou!“ Nikdo neměl námitek, a tak se dali na zpáteční cestu.
Cestou potkali člověka, který šel o holi a volal na kupeckého syna:
„Počkej, zastav se a nasyť pocestného!“ Budižkničemu nařídil:
„Hej, Nikdo, podávej oběd!“ V tu chvíli stál v širém poli stůl a na stole jídla a pití, co hrdlo ráčí. Pocestný se najedl a napil a povídá:
„Vyměň svého Nikoho za mou hůl!“
„A k čemu je Tvá hůl dobrá?“
„Stačí, když řekneš, dohoň toho a toho a ubij ho k smrti. Hned ho chytí a ubije, i kdyby byl nevím jak silný.“ Budižkničemu
přistoupil na výměnu, vzal hůl, poodešel kousek cesty a povídá:
„Dohoň, hůlčičko, toho člověka, zabij ho a vezmi mu Nikoho.“ Hůl se rozběhla jako vřeténko, z jednoho konce na druhý se přehazuje a kroutí. Dohnala muže, udeřila ho do hlavy a vrátila se zpátky. Budižkničemu ji vzal do ruky a pokračoval v cestě. Nešel dlouho a potkal druhého muže. Ten nesl v ruce housle. „Počkej,“ zavolal na kupeckého syna, „nasyť pocestného člověka!“ Ten ho nakrmil a napojil dosyta. „Děkuji Ti, dobrý mládenče! Víš Ty co? Vyměň svého Nikoho za mé housle!“
„A k čemu jsou dobré Tvé housle?“
„Mé housle nejsou ledajaké housle. Brnkneš na jednu strunu, rozlije se širé moře, brnkneš na druhou, po moři plují koráby, brnkneš na třetí, koráby vystřelí z děl.“ Budižkničemu se opře o hůl a povídá:
„Dobrá!“ Vyměnil si housle za Nikoho a každý šel svou cestou. Budižkničemu ušel kousek cesty a zase dal příkaz holi. Hůl se rozběhla, zabila muže a vrátila se zpátky.
Budižkničemu se blížil k cíli. Před branami carství si zamanul, že provede nějaký pěkný kousek. Vytáhl housle, brnkl na jednu strunu a rozlilo se širé moře. Brnkl na druhou, po moři se rozjely koráby, brnkl na třetí a koráby vystřelily z děl zrovna na sídelní město. Car se polekal a rozkázal, aby sebrali vojsko a zahnali nepřítele od bran. Budižkničemu přišel a povídá:
„Vaše Veličenstvo, mohu Vám poradit, jak se zbavit neštěstí. Rozkažte, aby Vašemu vévodovi uťali pravou nohu a levou ruku a uvidíte, že koráby zmizí.“ Když se tak stalo, schoval Budižkničemu housle a v tu chvíli všechno zmizelo. Po moři a po korábech ani potuchy! Car uspořádal z radosti velkou hostinu a tam bylo stále slyšet:
„Hej, Nikdo, podej mi to, přines ono!“
Od té doby nenáviděl vévoda kupeckého syna ještě víc než dřív. Poradil se se starou čarodějnicí, přišel o berli do dvora a povídá carovi:
„Vaše Veličenstvo, Budižkničemu se zase chlubí, že prý může jít za devatery země do devaterého carství a přivést odtud kocoura Udatu, který sedí u sloupu dvanáct sáhů vysokého a dokáže pobít obrovské množství lidí.“ Car si k sobě pozval Budižkničemu a povídá mu:
„Jeď za devatery země do devaterého carství a přivez mi kocoura Udatu. Nesplníš-li tenhle úkol, přijdeš o ženu.“
Kupecký syn hořce zaplakal a šel domů. Jak ho žena viděla, ptá se:
„Proč pláčeš? Pomluvil Tě někdo snad, nebo byl car samý chlad, či jsi cara urazil a ten, když byl rozhněván, zlou službu Ti uložil?“
„Ach, dal mi takový úkol, že je těžko naň jen pomyslet, natož jej vyplnit. Mám přivést kocoura Udatu.“
„Nu což, pomodli se a lehni si. Ráno moudřejší večera.“ Budižkničemu si lehl k spánku, ale žena šla do kovárny a ukovala mu tři přílby ze železa, kleště z litiny a tři pruty: jeden železný, druhý měděný, třetí cínový. Ráno vzbudila muže a řekla mu:
„Tady máš tři přílby, kleště a tři pruty. Jdi za devatery země do devaterého carství za kocourem Udatou. Ujdeš sotva tři versty a začne Tě zmáhat silný spánek. Dej si pozor, ať neusneš. Rozhazuj rukama, táhni jednu nohu za druhou a třeba i sudy válej! Usneš-li, Udata Tě zabije.“
Naučila ho jak a co dělat a kupecký syn se dal na cestu. Šel daleko přes hory a doly, až přišel do devaterého carství. Sotva ušel tři versty, šlo na něho spaní. Navlékl si železné přílbice, rukama rozhazuje, nohy za sebou vleče, i kutálet se začal. Spánek přemohl a dostal se až k sloupu. Kocour Udata mu skočil na hlavu, rozbil první i druhou přílbu. Chystá se rozbít i třetí, ale dobrý mládenec ho chytil do kleští, strhl na zem a začal ho bít pruty. Železný prut zlomil, měděný také, ale cínový se ranou ohnul a otočil se kocourovi kolem hřbetu. Kocour Udata vidí, že je zle, a začal mu vyprávět
pohádky o popech, o ďáčcích, o popských dcerách, ale kupecký syn ho neposlouchá. Dobře ví, že ho kocour chce napálit. Kocour už nemohl bolestí vydržet, vidí, že pohádkami nic nesvede, začal tedy prosit:
„Pusť mě, dobrý člověče, co budeš chtít, všecko Ti vyplním.“
„A půjdeš se mnou?“
„Kam chceš, všudy půjdu.“
Budižkničemu pustil kocoura a ten ho pozval k sobě na návštěvu. Doma ho posadil za stůl a položil před něj celé hory chleba. Budižkničemu třikrát čtyřikrát kousl a měl dost. Neleze mu chleba do krku! Kocour na něho zavrčel, zaprskal:
„Jaký jsi Ty bohatýr, když nemůžeš jíst můj chléb?“
„Tvému chlebu jsem nepřivykl, ale mám v mošně ruské suchárky, co mi dala žena na
cestu. Teď mi přijdou vhod.“ Vytáhl z mošny železné pláty a dělá, jako by se chystal jíst. „Ach, dej mi také,“ loudí kocour, „ať vím, jak chutnají ruské suchárky.“
Kupecký syn mu dal jeden železný plát a kocour celý uhlodal, dal mu druhý a také jej snědl, podal mu třetí, ale kocour hryže, hryže, pak jej hodil na stůl a povídá:
„Už nemohu. Ty Vaše suchary jsou nějak moc tvrdé.“ Pak se sebrali a šli do carství.
Šli, šli, až se dobrali konce cesty. Přišli do dvora a car, jak uviděl kocoura Udatu, řekl mu:
„Nu, kocoure, ukaž mi, jak vypadá největší bolest.“ Kocour vytasil drápy a míří jimi přímo na cara. Chtěl mu rozervat hruď a vyjmout srdce zaživa. Car se polekal a začal orodovat u kupeckého syna:
„Vezmi si, prosím Tě, kocoura Udatu. Všechno, co budeš chtít, Ti udělám.“
„Zakopej vévodu zaživa do země a pak si kocoura vezmu.“ Car souhlasil, vévodu chytili za ruku, za nohu, donesli ho na dvůr a zaživa ho zakopali do země. Budižkničemu zůstal u cara, Udata oba poslouchal, Nikdo jim sloužil, a tak žili všichni šťastně a spokojeně.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|