Královna Eliška ..... (pověsti)
Kterak na Moravu za královským manželem jela, když s panem Matúšem Čákem z Trenčína vojnu vedl, a jak chtěla být jeho pokornou paní.
Když král Jan Lucemburský na královském stolci seděl v Čechách, mnoho svého pražského sídla neužil. Pořád vedl nějaké války s nepřáteli země. V té době jeden uherský palatin, Matúš Čák Trenčanský, nabyl takové moci, že začal svoje panství rozšiřovat na celé Horní Uhry, jak se tehdy slovenské zemi říkalo, a do Podunají. Na moravském pomezí obsadil několik hradů. Když se to král Jan dověděl, zvedl své vojsko a táhl na Moravu.
Vojna se tam táhla na dlouhé lokty, a tak se král zase na čas vrátil do Prahy, kde se královna právě čekala. Hořel už nedočkavostí, zda mu dá dědice. Ale koncem máje se narodila zase dcera a dali jí jméno Jitka. To bylo pro mladého krále veliké zklamání. Hned druhého dne opustil Prahu a spěchal za svým vojskem do Brna, kde tábořilo.
Vedle moravských pánů se v hojném počtu té vojny zúčastnili i čeští páni v čele s panem Jindřichem z Lipé, který byl královým oblíbencem a jeho slovo mělo u krále velikou váhu. Zbrojného lidu tu bylo na tisíce a všichni táhli na Uherský Brod a Uherské Hradiště, potom až k hradu Holíci.
Královna Eliška tajně proplakala mnoho nocí, když ji král tak nečekaně opustil a ani se s ní nerozloučil, protože mu nedala syna. Když přijel do Prahy zbraslavský opat, trpce si mu stěžovala:
„Kdyby se byl král alespoň na dcerku podíval, ale on ji nechtěl ani vidět, že prý už je v královské rodině i tak dost ženských. O jednu více nebo méně, na tom nesejde.“
„Nic si z toho nedělej, královská milosti! Král je mladý a horkokrevný. Nediv se mu, že chce mít mužského potomka ze svého slavného rodu. Ale co nebylo teď, může být podruhé a jistě bude. Jen nevěš hlavu a nedělej králi těžkosti! To by nebylo k dobrému. S tou vojnou na Moravě má dost starostí.“
Královna setřela slzy šátkem a dala opatovi za pravdu, ale jen tak snadno se přece udobřit nechtěla.
„Vždycky všechna vina padá na ženu,“ řekla trpce. „A já jsem se celé dny i noci modlila, aby to byl syn a králi Janovi jsem se opravdu zavděčila.“
„Nereptej, dcero!“ napomenul ji opat. „Buď ráda, že jsi vše přežila ve zdraví, a nyní dbej, abys přivedla na svět syna.“
„Já nereptám, otče! Ale je mi líto, že se král ode mne odvrací a přátelí se s panem z Lipé, jako by jiných pánů v zemi nebylo. A kdyby mne za ženu nedostal, neměl by ani práv na korunu, natož české a moravské země. Nevím, zda tehdy páni rozhodli dobře, když ho volili za krále.“
Starý opat znal paní Elišku od mala a kde mohl, tam jí poradil, jak nejlépe uměl. „Co se stalo, stalo se. Nyní je už těžko soudit. Ale vím, že Tys paní nad jiné rozumná a pro svou zemi přineseš statečně i další oběti.“
Dlouho potom spolu o samotě rozmlouvali a nakonec se dohodli, že až se paní Eliška zotaví, pojede na Moravu, aby králi ukázala svou dobrou vůli. „Vydám se, ale na půl cesty, aby si pan Jan nemyslel, že bez něho býti nemohu,“ řekla hrdě a při tom zůstalo.
A když pár neděl přešlo, vojna na Moravě neskončila a královna poručila svým paním a dvoru, aby se všichni přichystali na cestu, že do týdne pojedou na Moravu. Obě dcerky dala do opatrování chůvě a jedné dvorní dámě, kterou nechala s nimi v Praze.
Z královského hlavního města vyjel dlouhý průvod s mnoha povozy a koňmi a dal se směrem na Moravu. Královna se po celou tu dobu vezla na voze, aby si neuškodila na zdraví, a předem si s panem z Lichtenburka smluvila, že zůstane u něho na Jemnici a tam že počká na krále.
Jednoho dne se jemnické brány otevřely královskému průvodu a hrad pak ve svých
zdech hostil samotnou královnu. Paní Eliška vedla veliký dvůr, pro své dámy a rytíře strojila časté kratochvíle, sama však nejraději klečela v hradní kapli a modlila se k Bohu, aby její královský rod zachovati ráčil a byl českému království vždy nakloněn.
Brzy k sobě zavolala svého písaře a podle rady zbraslavského opata dala napsat panu Janovi list, protože na všechnu svou lítost chtěla zapomenout a s panem manželem vycházet jen v dobrém.
„Můj pane ze všech nejmilejší! Pane Jene! Na Jemnici jsem jen proto přijela, abych Vám byla na blízku a tolik se nemusela té vojny strachovat, jako v Praze. Rytíře a dvorní dámy jsem všechny s sebou vzala, aby mi tu sloužili a mne obveselovali. K Vám, můj nejmilejší, toliko jedno přání mám, abyste mi po svém poslu vzkázal, jak se vaší milosti daří a jste-li zdráv.“
Potom list podepsala, dala stužkou převázat a zapečetit. Nato vybrala ze své družiny dobrého a zkušeného posla a na rychlém koni ho poslala za králem.
„Milosti, král Tě sotva pozná, jak jsi zde omládla!“
Dvorní dámy jí lichotily, že se na Moravě za několik dní uzdravila a ve tváři hoří jako růžička.
Všechny královně pochlebovaly, když se ráno kolem ní točily, když ji česaly a oblékaly. Paní Eliška ale věděla, že se v ní vždy horkost rozlije, sotva si na krále vzpomene. Všechnu svou přemyslovskou hrdost musela v sobě zapřít, jen aby nezavdala příčiny k hněvu, ale její prudká krev v ní přitom bouřila.
„Už přijel posel od krále?“ ptala se každého rána a netrpělivě čekala odpověď.
„Ne, milosti! Ještě nepřijel. Ale jestli chceš, pošlu mu naproti jiného posla. Možná že někde schvátil koně,“ omlouval komoří.
„Ne, nikoho neposílej! Posel je spolehlivý a jistě králi zprávu doručí.“
Všichni královnu těšili, protože věděli, jak netrpělivě očekává posla. A sami byli také zvědavi, jak se králi v boji vede, zda jeho vojsko vítězí. Aby královnu přivedli na jiné myšlenky, uspořádali rytířský turnaj a páni na koních mezi sebou zápasili. Potom přivedli muzikanty a zpěváky a všelijaké tance zde prováděli, na Jemnici bylo veselo.
Až jednoho dne hlásní z věže ohlásili, že na Jemnici přijíždí posel. Když to paní Eliška slyšela, vyšla z paláce a na nádvoří ho očekávala. Nebyl však od krále, přijel z Prahy a přinesl vzkaz, že děti jsou zdrávy, aby o ně paní královna neměla strach. Královna Eliška dala za ten vzkaz poslu zlatý prsten, co měla na prstě. Potom zašla do kaple a dlouho se modlila. Byla to paní zbožná, jak se tehdy na královnu slušelo, a přece uprostřed svého dvora tolik osamocená.
Zatím král Jan Lucemburský se svými vojáky se snažil uherského pána potřít, ale valně se mu nevedlo. Uhři se statečně bránili. Pan Matúš Čák sebral ve své zemi velikou sílu lidu a znenadání na Čechy udeřil. Mnoho vojáků se dalo na ústup.
Když to viděl pan Jindřich z Lipé, snažil se prchající zadržet a obrátit zpět. Nový útok železných pánů konečně roztrhl uherské šiky a zahnal je na útěk. Na bojišti ale zůstalo mnoho mrtvých na obou stranách.
Když přijel posel od královny Elišky a král se z listu dověděl, že paní dojela na Jemnici, aby mu byla nablízku, jeho srdce se přece jen obměkčilo. „Pane z Lipé, královna nás čeká na Jemnici! Až se do Čech budeme navracet, zajedeme pro ni na jemnický hrad.“
Pán z Lipé to rozhodnutí králi schvaloval. V tu dobu bylo i tak dost starostí v království českém, proto pána ani nenapadlo, aby podporoval hněv mezi královskými manželi, i když věděl, že královna Eliška mu není nakloněna a s jinými pány se proti němu smlouvá.
„Napiš paní královně za mne odpověď a pošli s listem na Jemnici čtyři posly, ať vidí, že se už na ni nehněvám!“ řekl král a pak mluvil o vojně, na královnu víc nevzpomenul.
Jak král nařídil, tak se stalo a pán z Lipé ještě toho dne vypravil ke královně čtyři královské posly s listem a pozdravením.
A tak se Eliška přece jen dočkala. Když hlásní z věže oznámili, že přijíždí na Jemnici královo poselství, trubači začali troubit a všichni spěchali je uvítat. Paní Eliška na ně čekala za přítomnosti celého dvora ve veliké síni jemnického hradu. Čtyři poslové se znaky a barvami krále Jana se královně hluboce poklonili a předali jí králův list. Paní Eliška jim děkovala, a když je chtěla obdarovat, obrátila se na pana komořího.
„Dej každému z nich vyplatit pět zlatých!“
„Nezlob se, milosti! Ale v truhlici už není ani groš. Král Jan si vzal všechny peníze, co v ní byly, do té vojny. My jsme tu hosty pana z Lichtenburka,
Tvého velkého příznivce, a proto nám není peněz potřeba.“
Když to pošeptal královně do ucha, paní Eliška se zastyděla, že je tak chudou královnou, která ani posla nemůže odměnit. U sebe žádného šperku neměla, ale věděla si rady. Zavolala k sobě jednu dvorní dámu a poručila jí, co má z komory přinést. Potom poslům před celým dvorem řekla:
„Chtěla jsem Vás bohatě odměnit, ale zapomněla jsem, že královská pokladnice je chudá, i když země je nad jiné bohatá. Přesto však nechci, abyste ode mne odešli s prázdnou. Dám Vám to, čeho má Vaše královna ještě dostatek.“ Všichni kolem mlčeli a čekali. Když dvorní dáma žádané přinesla, sestoupila královna až k poslům, aby je podělila svými dary.
„Tobě jako prvnímu dávám kabátec z barchanu, aby ses všem paním zalíbil a byl vždy v jejich přízni. Tobě jako druhému dávám pár pletených punčoch, aby Tvoje nohy byly rychlé a vždy jen dobré zprávy přinesly. Tobě jako třetímu dávám vyšívaný šátek, abys měl co své nejmilejší podarovat, a Tobě jako čtvrtému nemám co jiného dáti, než tenhle věnec z kvítí uvitý, který je mi nade vše milý. Protože kvítky v něm vyrostly z téhle země, která je mým i vaším domovem.“
Když královna domluvila, nebylo kolem jedno oko suché a v síni bylo jako v kostele. Každého rytíře pálily v kapse peníze jako žhavé uhlíky a paní z jejího průvodu nemohly na královnu ani pohlédnout. Nikdo nevěděl, že královna je z nich ta nejchudší.
Poslové přijali dary a každý políbil lem královského roucha. Byla jim paní a královnou ze všech nejmilejší, protože na svůj původ nikdy nezapomněla. Když potom odešla královna do své komnaty, aby si list od pana Jana přečetla, ostatní zasedli s posly k bohaté hostině a těšili se, co jim paní poví nového. Eliška netrpělivě pečeť rozlomila a otevřela list. A hned v prvních slovech poznala, že místo krále jí píše pán z Lipé o tom, že se král pro ni na Jemnici zastaví a že pozdravuje. Ten list jí znovu přilil do srdce pelyňku a nakapal tam jedu. Když schovávala psaní do truhlice, už neplakala. Zvedla hrdě hlavu a vyšla mezi dvořany, aby jim pověděla, že všechno je na dobré cestě a pan král se brzo vrátí z vojny.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|